Článek
Příběh domnělého druhého mozku u dinosaurů má dlouhou historii, která se táhne až do dob Divokého západu a proslulých „Válek o kosti“ mezi znesvářenými americkými paleontology Edwardem D. Copem a Othnielem C. Marshem.[1] Právě druhý jmenovaný, profesor Marsh z Yale, s tímto vědeckým mýtem vyrukoval na přelomu 70. a 80. let předminulého století. Marsh zkoumal fosilní obratle nově objeveného sauropoda rodu Camarasaurus a povšiml si, že páteřní kanál v obratlích nad pánevní oblastí se výrazně rozšiřuje, a to do té míry, že má větší objem než samotná mozkovna dinosaura.[2]
Vzhledem k velmi malému mozku těchto obřích dinosaurů začal uvažovat o tom, že nervové ústředí v jejich hlavách možná nebylo dostatečně velké, aby dokázalo ovládat všechny nezbytné biologické funkce. Řešením by přitom bylo právě druhé nervové centrum, které se podle Marshova názoru mělo nacházet v kyčelní oblasti páteře. Nedlouho poté si Marsh povšiml podobně se rozšiřujícího páteřního kanálu také u fosilie zcela nepříbuzného dinosaura rodu Stegosaurus.[3] V tomto případě už si byl svojí domněnkou natolik jistý, že o útvaru pojednával jako o „posteriorní (zadní) mozkovně“.
Tato představa se zdála být zcela logická, a navíc ji podporovaly dnes již překonané dobové představy o dinosaurech. Velcí sauropodi i stegosauridi mají poměrně malé lebky s relativně drobnými mozkovnami, přičemž zadní část jejich těla byla od hlavy značně vzdálená. Marsh a po něm i mnozí další badatelé mylně předpokládali, že nervové dráhy dinosaurů nebyly dost „rychlé“ a zpracování příchozí informace tak „svižné“, aby jim umožnilo včas reagovat na nebezpečí nebo na jiné podněty. Potřebovali proto jakési podpůrné nervové centrum v zadní části těla, které zrychlovalo a posilovalo signály z „primárního“ mozku a umožnilo tak dinosaurům ovládat zdatně i ocas a zadní pár nohou.[4]
Po celá desetiletí se k této verzi paleontologové obraceli a idea mozku v křížové oblasti dinosauří páteře se často objevovala v různých vtipech, komiksech, knihách i filmech. Vznikly tak například absurdní vtipy, ve kterých obří sauropod netuší nic zlého, ani když jeho ocas už z poloviny sežral troufalý teropod. Anatomové a zoologové měli také o čem přemýšlet, protože podobná stavba nervové soustavy by byla u vyšších obratlovců zcela unikátní. Nyní už se ale dostáváme k hlavnímu sdělení této stati. Myšlenka druhého mozku u dinosaurů je sice nepochybně zajímavá, má ale jeden zásadní nedostatek – je totiž zcela nepravdivá!
Průřez lebkou a znázornění mozkové dutiny u ptakopánvého dinosaura druhu Stegosaurus stenops. Červeně vyznačená mozkovna měla přibližně objem mandarinky, což je k celkové velikosti těla tohoto dinosaura (délka až 9 metrů, hmotnost kolem 5 tun) velmi málo. Určitě to ale neznamená, že tento pozdně jurský tyreofor musel být vybaven ještě jedním nervovým centrem ve své pánevní oblasti. Kredit: Frederick Berger; Wikipedia (volné dílo)
Žádný známý či dosud ještě neznámý dinosaurus, ať již z kladu Sauropodomorpha, Thyreophora nebo jiného, neměl vyšší počet nervových ústředí než jedno. V tomto směru se dinosauři nijak nelišili od ostatních obratlovců, a nebyl k tomu fakticky ani žádný vývojový, ekologický nebo biomechanický důvod. Všichni dinosauři měli zkrátka pouze jediný mozek, umístěný v jejich mozkovně uvnitř lebky.[5] Zbývá tedy vysvětlit, co před bezmála půldruhým stoletím Marsh vlastně pozoroval. V první řadě je třeba uvést, že zvětšené nervové kanály v páteři nejsou u živočichů vůbec ničím neobvyklým, nacházíme je totiž i v kostrách mnoha současných zvířat.[6]
Obvykle se jedná o zvětšení prostoru z důvodu vyšší koncentrace nervových provazců a krevních cév zejména v těch částech těla, které jsou intenzivněji zatěžovány pohybem či dalšími tělesnými aktivitami (typicky tedy právě u pletenců ukotvujících kostru končetin). Míra zvětšení a rozšíření otvorů v kostech přitom může být značná a snadno by mohla být i u mnoha dnešních živočichů (za předpokladu neznalosti jejich anatomie) považována rovněž za potenciální místo existence jejich druhého mozku. Abychom ale byli k Marshovi a jeho následovníkům spravedliví, uveďme i druhou důležitou skutečnost. Rozšíření v křížové oblasti páteře u stegosaurů a sauropodů, které jako první pozoroval právě zmíněný paleontolog, opravdu není obvyklým jevem, s nímž bychom se často setkávali.
Nervový kanál v sakrální (křížové) oblasti páteře těchto dinosaurů je příliš výrazný a tvarově odlišný od běžných expanzivních struktur tohoto typu, jedná se tedy skutečně o něco jiného.[7] Bohužel nikdo zatím s jistotou neví, co tyto útvary vlastně představují. Jakási pracovní hypotéza, se kterou nedávno přišel americký odborník na sauropody Mathew Wedel, spatřuje v „sakrálních mozcích“ takzvané glykogenové těleso. Podobně jako v případě dnešních ptáků by se tak jednalo o tělesnou zásobárnu uskladněné energie v podobě polysacharidu glykogenu.
Zoologové předpokládají, že glykogenové těleso u ptáků představuje zásobu energeticky vydatných živin a může pomáhat i s koordinací pohybů a rovnováhou.[8] Bohužel ani v případě žijících opeřených dinosaurů si není nikdo jistý s určením hlavní úlohy této anatomické struktury.[9] U 150 milionů let starých dinosaurů je nejistota v této věci pochopitelně ještě větší, snad nám tedy tuto problematiku více osvětlí některé budoucí výzkumy. Každopádně ale můžeme definitivně pohřbít myšlenku, že dinosauři měli dva funkční mozky, z nichž jeden byl v křížové oblasti jejich páteře. Vládci druhohorních pevnin byli vybaveni mozky v širokém velikostním spektru – od zcela maličkých až po relativně objemné. Žádný z dinosaurů ale neměl mozky dva.
---
Odkazy:
---
2 Marsh, O. C. (1877). Notice of New Dinosaurian Reptiles from the Jurassic Formation. American Journal of Science. 3rd series. 14 (84): 514–516. doi: 10.2475/ajs.s3-14.84.514
3 Marsh, O. C. (1877). A new order of extinct Reptilia (Stegosauria) from the Jurassic of the Rocky Mountains. American Journal of Science. 3 (14): 513–514. doi: 10.2475/ajs.s3-14.84.513
4 Fastovsky, D. E.; Weishampel, D. B. (2005). „Stegosauria: Hot Plates“. In Fastovsky, D. E., Weishampel, D. B. (eds.). The Evolution and Extinction of the Dinosaurs (2nd ed.). Cambridge University Press. pp. 107–30. ISBN 978-0-521-81172-9.
5 Witmer, L. M.; Ridgely, R. C. (2009). New Insights into the Brain, Braincase, and Ear Region of Tyrannosaurs (Dinosauria, Theropoda), with Implications for Sensory Organization and Behavior. The Anatomical Record. 292 (9): 1266–1296. doi: 10.1002/ar.20983
6 Wilson, L.; Maden, M. (2005). The mechanisms of dorsoventral patterning in the vertebrate neural tube. Developmental Biology. 282 (1): 1–13. doi: 10.1016/j.ydbio.2005.02.027
7 Giffin, E. B. (1991). Endosacral enlargements in dinosaurs. Modern Geology. 16: 101-112.
9 Streeter, G. L. (1904). The structure of the spinal cord of the ostrich. American Journal of Anatomy. 3 (1): 1-27.
