Článek
Příští rok v únoru si budeme připomínat již 200. výročí od vědeckého popisu prvního identifikovaného „neptačího“ dinosaura, kterým je středně jurský teropod Megalosaurus bucklandii.[1] Také jeho mořský současník, velký dravý pliosauridní plesiosaur druhu Liopleurodon ferox, však pomyslně slaví již letos významné výročí – a to 150 let od vědeckého popisu v roce 1873.[2] Fosilie liopleurodona byly pravděpodobně objevovány již před zmíněným rokem, a to nejméně od 30. let 19. století na území dnešního Německa a Švýcarska.[3] Před půldruhým stoletím pak francouzský paleontolog, ichtyolog a herpetolog Henri Émile Sauvage (1842-1917) stanovil rod Liopleurodon a hned tři jeho druhy na základě trojice mírně odlišných fosilních zubů. Další historie tohoto taxonu už je velmi složitá, proto jen uveďme, že dnes je v platnosti pouze jeden druh rodu Liopleurodon, a to L. ferox. Co o něm tedy víme?
Zatímco rodové jméno se dá přeložit jako „zub s hladkými stranami“, druhové znamená „zuřivý“, prudký nebo „divoký“. Tento taxon je založen na jediné fosilní zubní korunce o délce 7,5 cm, objevené u přístavního města Boulogne-sur-Mer na severu Francie. Pochází z vrstev náležejících do geologického stupně kelloway ve střední juře a jeho stáří tak činí asi 165 až 161 milionů let. Liopleurodon byl zástupcem kladu Thalassophonea, poměrně početné vývojové skupiny pliosauridů, žijících od období střední jury až po počátek pozdní křídy (zhruba před 170 až 90 miliony let) a jejich fosilní pozůstatky známe z tak vzdálených míst, jako je Austrálie, Evropa a Severní i Jižní Amerika.[4] Patří sem i gigantičtí zástupci, jako je Kronosaurus queenslandicus, dosahující délky 9 až 11 metrů[5] nebo Pliosaurus funkei, dlouhý dokonce přes 12 metrů[6].
Liopleurodon byl sice v populárním dokumentu „Putování s dinosaury“ z roku 1999 zobrazen jako ještě mnohem impozantnější gigant s délkou kolem 25 metrů a hmotností asi 150 tun, ve skutečnosti ale dosahoval rozměrů podstatně skromnějších.[7] Zmíněné rozměry, kterými už by se liopleurodoni vyrovnali i průměrně velkým plejtvákům obrovským, byly totiž založeny na fragmentárních a chybně interpretovaných fosiliích. Ve skutečnosti činila délka velkých exemplářů tohoto mořského dravce asi 6 až 7 metrů a hmotnost nanejvýš mezi 3 a 4 tunami. Konkrétně největší známá lebka o délce 126,5 cm (NHM R3536) patřila patrně jedinci o délce 6,6 metru a hmotnosti asi 3,3 tuny.[8] Dnes totiž díky dobře zachovanému exempláři příbuzného rodu Kronosaurus víme, že délka lebky u těchto pliosauridů představovala asi pětinu délky celého těla (a nikoliv její sedminu, jak se předpokládalo dříve).
Přibližná velikost liopleurodona v porovnání s dospělým člověkem.
Mohli sice existovat například i desetimetroví liopleurodoni, ale takto velcí jedinci museli být pravděpodobně spíše vzácní. Běžná velikost dospělých exemplářů se pak pohybovala spíše „jen“ kolem 5 metrů délky. U liopleurodonů s délkou 4,8 až 5,7 metru přitom byla odhadnuta hmotnost na 1 až 1,7 tuny.[9] Mezi blízké vývojové příbuzné liopleurodona patří například pozdně jurské rody Simolestes, Pliosaurus nebo třeba Peloneustes. Jak už bylo uvedeno, tito a mnozí další pliosauridi spadají do vývojové skupiny zvané Thalassophonea, což je přiléhavý název znamenající doslova „mořští zabijáci“.[10] Liopleurodon i jeho vývojoví příbuzní se vyznačovali relativně velkou hlavou a krátkým krkem (zejména v poměru ke kladu Plesiosauroidea, jehož zástupci obvykle vykazují relativně malou hlavu a značně dlouhý krk). Zuby v přední části čelistí liopleurodonů byly dlouhé a mohutné a pomáhaly mu rychle usmrtit kořist.
Liopleurodoni plavali za pomoci čtveřice silných ploutvovitých končetin, které jim sice nepropůjčovaly dlouhodobější vysokou rychlost, umožňovaly jim ale dobrou akceleraci a bleskové zrychlení, které bylo pro tyto predátory, útočící pravděpodobně ze zálohy, nezbytnou schopností.[11] Zadní pár ploutví byl jen nepatrně větší než přední, ocas byl velmi krátký. Jak dokládá orientace a umístění lebečních otvorů (zejména nozder), tito mořští dravci dokázali rychle a přesně analyzovat přicházející pachy a i za pomoci svých smyslů se pak mnohem lépe orientovali ve vodním prostředí.[12] Je možné, že disponovali tzv. směrových čichovým vjemem, který jim umožnil odhalit přítomnost kořisti dosud ještě skryté přímému vizuálnímu kontaktu. Někteří vědci se domnívají, že liopleurodoni možná dokázali v okolní vodě zjistit i nepatrné stopy přítomnosti krve jakéhokoliv poraněného nebo čerstvě zabitého živočicha, který byl dosud mimo jejich zorné pole (podobně jako je tomu u dnešních žraloků).
Dosud objevený fosilní obsah někdejších břišních dutin liopleurodonů a jim příbuzných pliosauridů ukazuje, že tito velcí až obří dravci skutečně pojídali rozmanitou živočišnou stravu, od hlavonožců a dalších bezobratlých přes velké ryby až po jiné mořské plazy.[13] Je prakticky jisté, že se jednalo o vrcholového predátora dávných tropických souostroví na území dnešní západní Evropy. I když by tedy fanoušci původní dokumentární série Putování s dinosaury mohli být zklamaní, že opravdový Liopleurodon byl ve skutečnosti asi čtyřikrát kratší a padesátkrát lehčí než jeho filmový protějšek, i tak by nás tento děsivý jurský zabiják dokázal hned na první pohled vyděsit. Ostatně takový Leedsichthys, liopleurodonův rybí současník o rozměrech středně velké velryby, by jistě mohl (kdyby ovšem mohl) vyprávět![14]
---------
Odkazy:
---------
[1] Buckland, W. (1824). Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield. Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396.
[2] Sauvage, H. E. (1873). Notes sur les reptiles fossiles. Bulletin de la Société Géologique de France. Series 3. 1: 377–380.
[3] Tarlo, L. B. (1960). A review of the Upper Jurassic pliosaurs. Bulletin of the British Museum (Natural History). 4 (5): 145–189.
[4] Benson, R. B. J.; Druckenmiller, P. S. (2014) [first published online 2013]. Faunal turnover of marine tetrapods during the Jurassic-Cretaceous transition. Biological Reviews. 89 (1): 1–23.
[5] Kear, B. P. (2003). Cretaceous marine reptiles of Australia: a review of taxonomy and distribution (PDF). Cretaceous Research. 24 (3): 277–303.
[6] Knutsen, E. M.; Druckenmiller, P. S.; Hurum, J. H. (2012). A new species of Pliosaurus (Sauropterygia: Plesiosauria) from the Middle Volgian of central Spitsbergen, Norway. Norwegian Journal of Geology. 92 (2–3): 235–258.
[8] Paul, G. S. (2022). The Princeton Field Guide to Mesozoic Sea Reptiles. Princeton University Press. str. 101.
[9] McHenry, C. R. (2009). Devourer of Gods: the palaeoecology of the Cretaceous pliosaur Kronosaurus queenslandicus (PhD thesis). University of Newcastle. str. 1–460.
[10] Ketchum, H. F.; Benson, R. B. J. (2011). A new pliosaurid (Sauropterygia, Plesiosauria) from the Oxford Clay Formation (Middle Jurassic, Callovian) of England: evidence for a gracile, longirostrine grade of Early-Middle Jurassic pliosaurids. Special Papers in Palaeontology. 86: 109–129.
[11] Long Jr., J. H.; et al. (2006). Four flippers or two? Tetrapodal swimming with an aquatic robot. Bioinspiration & Biomimetics. 1 (1): 20–29.
[12] Carpenter, K. (1997). Comparative cranial anatomy of two North American Cretaceous plesiosaurs. Str. 191–216 in Callaway, J.M. and Nicholls, E.L. (eds.), Ancient Marine Reptiles. Academic Press.
[13] Noè, L. F. (2001). A taxonomic and functional study of the Callovian (Middle Jurassic) Pliosauroidea (Reptilia, Sauropterygia) (Thesis). Chicago: University of Derby.
[14] Liston, J. J. (2010). The occurrence of the Middle Jurassic pachycormid fish Leedsichthys. Oryctos. 9: 1-36.
---------
