Článek
Existuje nějaký konkrétní fyzikální výpočet, který udává, jak velcí a zejména hmotní mohli být ti největší sauropodní dinosauři? O tom, že právě sauropodi představují největší známé po souši se pohybující tvory všech dob, není jistě žádných pochyb – i ty nejmohutnější známé ptakopánvé dinosaury (jako byl kachnozobý dinosaurus Shantungosaurus giganteus s hmotností 17 až 23 tun1), chobotnatce druhu Palaeoloxodon namadicus s hmotností až 22 tun2 nebo kolosální bezrohé nosorožce (například druh Paraceratherium transouralicum s hmotností odhadovanou v rozmezí 11 až 20 tun3 překonávají ti největší známí titanosauři z hlediska hmotnosti několikanásobně4).
Zatímco ti největší dinosauři (mimo sauropody) i suchozemští savci patrně jen zřídka přesáhli hmotností hranici 20 000 kilogramů, skutečně obří rozměry u sauropodů začínají spíše až na dvojnásobné hodnotě. V současnosti přitom známe nejméně desítku druhů těchto dlouhokrkých obrů, u nichž předpokládáme hmotnost přes 50 tun.5 Tito druhohorní giganti tedy vážili zaživa tolik, co desítka dospělých slonů afrických. Zatím největším známým sauropodem je stále Argentinosaurus huinculensis, od jehož formálního popisu si letos připomeneme již 30. výročí.6 Ačkoliv se u argentinosaura objevují i nízké odhady hmotnosti v rozmezí 56 a 72 tun, většina paleontologů se dnes shoduje, že tento jihoamerický kolososaur7 mohl dosáhnout hmotnosti blízké stovce tun (nejvyšším věrohodným odhadem je hodnota 96 400 kg).8
Je však už toto ona pomyslná biomechanická hranice pro suchozemské obratlovce? Nebo fyzika a biologie umožňují vznik a „fungování“ ještě podstatně větších kráčejících živočichů? Této zajímavé otázce se zatím mnoho vědců nevěnovalo, jakousi dnes již klasickou prací na dané téma je studie finského nezávislého badatele Jirkyho E. I. Hokkanena, vydaná roku 1986 v periodiku Journal of Theoretical Biology.9 Práce nese výmluvný název The size of the largest land animal („Rozměry největšího suchozemského živočicha“) a dochází k poněkud překvapivému závěru. Podle výpočtů autora je totiž teoreticky možné, aby existoval i suchozemský živočich s hmotností od 100 do 1000 tun (přičemž za předpokladu určitých nám zatím neznámých adaptací by údajně mohlo být překročeno i oněch milion kilogramů)!
Zatím největší známý dinosaurus druhu Argentinosaurus huinculensis, vážící téměř 100 metrických tun. Kredit: Slate Weasel; Wikipedia.
Nejtěžší známé stromy sice skutečně dosahují hmotnosti i přes 1900 tun,10 u kráčejících živočichů je ale fyzika mnohem neúprosnější, a popravdě řečeno, zatím nevíme o žádném dinosaurovi nebo kterémkoliv jiném tvorovi, který by s jistotou překonal i onu nižší uvedenou hranici 100 000 kilogramů. Hokkanen uvádí, že od roku 1638, kdy bylo publikováno pojednání o přírodních zákonech badatele Galilea Galileiho11, převládá ve vědecké obci názor, že žádný suchozemský tvor nemohl a nemůže dosáhnout hmotnosti 100 tun, protože by byl rozdrcen vlastní vahou. Dnes už ale víme, že největší kytovci plejtváci obrovští dosahují možná až dvojnásobné hmotnosti12 a někteří dinosauři, v době Galileiho ještě zcela neznámí, se stotunové hmotnostní hranici přinejmenším přiblížili13.
Hokkanen sérií výpočtů zahrnujících kritické faktory jakými jsou tlak na kosti, síla svaloviny nebo robustnost končetin i související schopnost pohybu, dochází k zajímavému závěru, že živočich o hmotnosti nad 100 tun na souši nepochybně mohl existovat, vlivem nedostatečně podrobného fosilního záznamu a ekologických faktorů ale žádné takové zvíře zatím neznáme. Cituje přitom zastaralou práci Edwina Colberta z roku 1962, podle které byl největším známým dinosaurem téměř 80 tun vážící Brachiosaurus.14 Dnes se mimochodem brachiosaurům klade „pouze“ kolem 50 tun15, zatímco největší jsou samozřejmě titanosauři z Jižní Ameriky. Jaká je ale hodnota oné teoretické meze v hmotnosti suchozemských živočichů?
V Hokkanenově práci se objevuje zajímavý údaj 140 tun, pro který autor vypočítává maximální zatížení kosti holenní před jejím ohnutím (či spíše zlomením). Dochází přitom k zajímavému závěru, že čistě teoreticky mohou existovat živočichové s ještě mnohem vyšší hmotností, pokud dostatečně v relativní rovině zesílíme i kosti jejich končetin (a to i při hmotnostech nad 1000 tun). Ve skutečnosti pak ale existenci takového tvora brání fakt, že podobně velký čtvernožec by se nemohl aktivně pohybovat. Jeho končetiny by totiž byly příliš robustní a doslova by o sebe při chůzi dřely. Ani hodnota maximální dosažitelné rychlosti chůze pro tisícitunového živočicha, který autorovi práce vyšel na 6 km/h, tak vlastně nedává smysl.
Podle Hokkanena by sice mohli existovat dinosauři vážící několik stovek tun, jejich vzniku ale bránily spíše ekologické a reprodukční faktory jejich životního prostředí. Optikou této vědecké práce se nicméně poněkud zvyšuje šance na reálnost odhadů hmotnosti pro záhadného indického sauropoda druhu Bruhathkayosaurus matleyi, kterému bylo kladeno až kolem 220 tun16 (reálnější odhady pracují s hodnotami v rozmezí 120 až 150 tun)17 i severoamerického giganta druhu Maraapunisaurus fragillimus s odhadovanou hmotností až kolem 122 tun18. Jistější je však v tomto ohledu stále bezmála stotunový patagonský kolos Argentinosaurus. Ale kdo ví? Možná jednou nějakého ještě mnohem hmotnějšího „hokkanenovského“ sauropodního titána skutečně objevíme…
---------
Odkazy:
---------
1) Benson, R. B. J.; et al. (2014). Rates of Dinosaur Body Mass Evolution Indicate 170 Million Years of Sustained Ecological Innovation on the Avian Stem Lineage. PLoS Biology. 12 (5): e1001853.
2) Larramendi, A. (2016). Proboscideans: Shoulder Height, Body Mass and Shape. Acta Palaeontologica Polonica. 61 (3): 537-574.
3) Tsubamoto, T. (2014). Estimating body mass from the astragalus in mammals. Acta Palaeontologica Polonica. 59 (2): 259-265.
4) Paul, G. S. (1997). Dinosaur models: the good, the bad, and using them to estimate the mass of dinosaurs (PDF). In Wolberg, D. L.; Stump, E.; Rosenberg, G. D. (eds.). DinoFest International Proceedings. Dinofest International. The Academy of Natural Sciences (str. 129-154).
5) Paul, G. S. (2019). Determining the largest known land animal: A critical comparison of differing methods for restoring the volume and mass of extinct animals (PDF). Annals of the Carnegie Museum. 85 (4): 335-358.
6) Bonaparte, J.; Coria, R. (1993). Un nuevo y gigantesco sauropodo titanosaurio de la Formacion Rio Limay (Albiano-Cenomaniano) de la Provincia del Neuquen, Argentina. Ameghiniana (španělsky). 30 (3): 271-282.
7) González Riga, B. J.; et al. (2019). An overview of the appendicular skeletal anatomy of South American titanosaurian sauropods, with definition of a newly recognized clade. Anais da Academia Brasileira de Ciências. 91 (příloha 2): e20180374.
8) González Riga, B. J.; et al. (2016). A gigantic new dinosaur from Argentina and the evolution of the sauropod hind foot. Scientific Reports. 6 (1): 19165.
9) Hokkanen, J. E. I. (1986). The size of the largest land animal. Journal of Theoretical Biology. 118 (4): 491-499.
10) Fry, W.; White, J. R. (1942). Big Trees. Palo Alto, California: Stanford University Press.
11) Plotnitsky, A.; Reed, D. (2001). Discourse, Mathematics, Demonstration, and Science in Galileo’s Discourses Concerning Two New Sciences. Configurations. 9 (1): 37-64.
12) McClain, C. R.; et al. (2015). Sizing ocean giants: patterns of intraspecific size variation in marine megafauna. PeerJ. 3: e715.
13) Campione, N. E.; Evans, D. C. (2020). The accuracy and precision of body mass estimation in non-avian dinosaurs. Biological Reviews. 95 (6): 1759-1797.
14) Colbert, E. H. (1962). The weights of dinosaurs. American Museum Novitates. (2076): 1–16.
15) Benson, R. B. J.; et al. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13–48.
16) Mortimer, M. (2001). Re: Bruhathkayosaurus, discussion group, The Dinosaur Mailing List (19. 6. 2001).
17) Molina-Perez, R.; Larramendi, A. (2020). Dinosaur Facts and Figures: The Sauropods and Other Sauropodomorphs. New Jersey: Princeton University Press (str. 263).
18) Carpenter, K. (2018). Maraapunisaurus fragillimus, N.G. (formerly Amphicoelias fragillimus), a basal Rebbachisaurid from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Colorado. Geology of the Intermountain West. 5: 227-244.
---------
