Článek
Fosilních pozůstatků dinosaurů a dalších velkých plazů z období druhohor na našem území zase tak moc nemáme. Je proto dobře, že další potvrzené objevy velkých druhohorních plazů – ačkoliv ne přímo dinosaurů – byly nedávno oznámeny z vápencových masivů v okolí Štramberka. V sedimentech pocházejících z doby dinosaurů (asi před 133 miliony let, věk pozdní valangin až raný hauteriv, raná křída) byly už před dlouhou dobou objeveny zkamenělé zuby, s jejichž přesným zařazením si vědci před stoletím ještě nevěděli rady. Nejasná je také historie jejich objevu, od roku 1912 už však byly uloženy ve sbírkách Přírodovědného muzea ve Vídni. O jaké tvory se ale vlastně jednalo? Kdo že to brázdil moře našeho území v dávném období rané křídy? Jak už bylo uvedeno, o dinosaury se nejednalo. Nebyli jim dokonce ani blízce příbuzní, stejně jako nebyli příbuzní ptakoještěrům, plesiosaurům nebo mosasauridům.[1] Přesto jsou z pohledu druhohorní plazí megafauny velmi zajímaví a doplňují obrázek, který o našem území v éře dinosaurů zatím máme.
Ten je samozřejmě zoufale nekompletní a útržkovitý, ale právě podobné objevy jej pomáhají alespoň trochu doplňovat a vylepšovat. Takže ještě jednou – s kým máme skrz hradbu geologického času tu čest? Původci fosilních zubů byli identifikováni teprve v roce 2020, kdy si jich poprvé všiml paleontolog Sven Sachs a následně dal podnět k jejich podrobnějšímu výzkumu. V rámci mezinárodní spolupráce paleontologů, včetně dvou Čechů – Daniela Madzii a Petra Skupiena – pak byli v roce 2021 dávní obyvatelé Novojičínska identifikováni.[2] Jedná se o zástupce dnes již dávno vyhynulé skupiny mořských krokodýlovitých plazů (krokodylomorfů), zvaných thalattosuchové (klad Thalattosuchia). V případě obou rozeznaných druhů se pak jedná o zástupce čeledi Metriorhynchidae, plazů velmi dobře přizpůsobených životu v mořích. Tomu odpovídají jejich veslovité končetiny, mohutná ocasní ploutev a například i ztráta v životě pod vodou nepotřebných zkostnatělých destiček (osteodermů).[3]
Dalšími velkými dravci v křídových mořích byli plesiosauři a mosasauři, jejichž fosilní pozůstatky rovněž známe z našeho území.
Na první pohled by nám metriorhynchové značně připomínali například krokodýla mořského, při bližším pohledu bychom ale rychle poznali, že se jednalo o zcela jiný typ krokodýlovitých plazů. V současnosti je již popisná paleontologie natolik vyspělá, že i z pouhých fosilních zubů pravěkých mořských plazů dokážeme určit, do jaké vývojové skupiny v rámci čeledi Metriorhynchidae jejich „čeští“ původci náleželi. Fosilní zuby si totiž i po milionech let uchovávají specifický tvar, proporce i texturu sklovin, na jejichž základě je možné přesně daného tvora zařadit do systému. U obou typů zubů od Štramberka tak můžeme konstatovat, že je zde kdysi zanechali zástupci vývojové skupiny Geosaurinae.[4] To ale neznamená, že měli oba evropští dravci shodný způsob života nebo například preferovanou potravu. Skutečným predátorem, útočícím na široké spektrum potenciální kořisti a schopným lovit i velké obratlovce, byl původce zubů, označovaných jako Plesiosuchina? indet.
Plesiosuchina je název skupiny dvou známých rodů makropredátorů, aktivně lovících ryby, obojživelníky i mořské plazy.[5] Tomu odpovídá také poměrně ostrý a špičatý profil jejich zubů. Zástupci druhé skupiny měli naopak zuby mohutnější a tupější, vhodné spíše k drcení schránek měkkýšů a dalších bezobratlých. Původce těchto zubů mohl patřit do rodu Torvoneustes nebo mu byl alespoň blízce příbuzný.[6] A jak byli velcí? Přibližně jako větší druhy dnešních krokodýlů, v dospělosti dosahovali délky asi 4 až 6 metrů. Možná ještě zajímavější ale je, že i přes ohromné stáří 133 milionů let se jedná o jedny z nejmladších fosilních nálezů zástupců této skupiny na světě. Thalattosuchové byli sice hojní v období střední až pozdní jury (asi před 175 až 145 miliony let), v období rané křídy už ale byly na výrazném ústupu a jejich zkamenělin je tedy známo velmi málo.[7]
V případě rodu Torvoneustes by se dokonce jednalo o vůbec první nález z období křídy, protože všechny dosud odkryté spadaly pouze do období jury! Tím pádem by exemplář od Štramberka prodlužoval známou dobu existence této skupiny o nejméně 12 milionů let. Nejenom, že jsou tedy tyto objevy v našem prostředí samy o sobě unikátní, představují také velmi významné nálezy dané skupiny krokodylomorfů v celosvětovém měřítku. Nyní už tedy díky českému paleontologovi Danielu Madziovi a jeho kolegům víme, že naše území bylo kdysi domovem podivných mořských dravců, příbuzných krokodýlům. Každý takový objev je nesmírně cenný, protože nám odkrývá tajemný a dosud téměř zcela neznámý svět „českého“ pravěku. Co dalšího asi v depozitářích muzeí nebo přímo v sedimentech druhohorního stáří na našem území ještě v budoucnu objevíme?
---------
Odkazy:
---------
[1] Young, M. T.; et al. (2010). The evolution of Metriorhynchoidea (Mesoeucrocodylia, Thalattosuchia): an integrated approach using geometrics morphometrics, analysis of disparity and biomechanics. Zoological Journal of the Linnean Society. 158 (4): 801–859.
[2] Madzia, D.; et al. (2021). Evidence of two lineages of metriorhynchid crocodylomorphs in the Lower Cretaceous of the Czech Republic. Acta Palaeontologica Polonica. 66 (2): 357–367.
[3] Herrera, Y.; et al. (2017). Morphology of the sacral region and reproductive strategies of Metriorhynchidae: a counter-inductive approach. Earth and Environmental Science Transactions of the Royal Society of Edinburgh. 106 (4): 247–255.
[4] Young, M. T.; De Andrade, M. B. (2009). What is Geosaurus? Redescription of Geosaurus giganteus (Thalattosuchia: Metriorhynchidae) from the Upper Jurassic of Bayern, Germany. Zoological Journal of the Linnean Society. 157 (3): 551–585.
[5] Young, M. T.; et al. (2012). Butler, R. J. (ed.). The Cranial Osteology and Feeding Ecology of the Metriorhynchid Crocodylomorph Genera Dakosaurus and Plesiosuchus from the Late Jurassic of Europe. PLoS ONE. 7 (9): e44985.
[6] Young; M. T.; et al. (2019). Macroevolutionary trends in the genus Torvoneustes (Crocodylomorpha, Metriorhynchidae) and discovery of a giant specimen from the Late Jurassic of Kimmeridge, UK. Zoological Journal of the Linnean Society. 189 (2): 483–493.
[7] Young, M. T.; et al. (2020). Convergent evolution and possible constraint in the posterodorsal retraction of the external nares in pelagic crocodylomorphs. Zoological Journal of the Linnean Society. 189 (2): 494–520.
---------
