Článek
Historie objevu giganotosaura sahá do roku 1993, kdy byly jeho fosilie náhodně objeveny jistým automechanikem a zároveň amatérským sběratelem fosílií v odlehlých pustinách argentinské Patagonie. Psal se právě 25. červenec a Rubén Dario Carolini tehdy narazil na částečně zachovanou kostru obrovského teropoda v sedimentech souvrství Candeleros. Ihned pochopil, že má před sebou velmi neobvyklý objev – nejen, že nově objevené fosilní kosti byly obrovské, ale kostra byla do značné míry kompletní. Když paleontologové Rodolfo Coria a Leonardo Salgado oznámili v průběhu dalšího roku objev v médiích, dobře již věděli, že mají k dispozici asi 70 % původní kostry. Dinosaurus byl pak vědecky popsán v periodiku Nature v září 1995.(1) Jeho vědecké jméno Giganotosaurus carolinii (doslova „Velký Caroliniho jižní ještěr“) se stalo novým pojmem nejen pro paleontologické nadšence a vědeckou komunitu. Druhý objevený exemplář sestává pouze z fragmentu spodní čelisti, ale je údajně ještě asi o 8 % větší než holotyp.(2)
Giganotosauři byli zástupci čeledi karcharodontosauridů, středně velkých až obrovských teropodů, mezi které patří hned několik známých obřích dravců s délkou přes dvanáct metrů a hmotností v řádu několika tun (Carcharodontosaurus, Mapusaurus, Tyrannotitan, Acrocanthosaurus).(3) Giganotosauři obývali území současné Argentiny v období cenomanu, asi před 99,6 až 95 miliony let.(4) Maximální délka tohoto dinosaura je obvykle odhadována na 12,5 až 14 metrů a hmotnost přibližně na 6100 až 8300 kilogramů. Svojí délkou giganotosauři lehce překonávají i největší jedince druhu Tyrannosaurus rex nebo Carcharodontosaurus saharicus, zaostávají pak mírně pouze za spinosaurem. Také stehenní kost giganotosaura je delší než u tyranosaura (konkrétně u „Sue“), a to v poměru 143 cm proti (přibližně) 133 cm.(5) Maximální délka lebky giganotosaura byla původně odhadována až na fantastických 195 cm (u již zmíněného druhého objeveného exempláře MUCPv-95), dnes však platí údaj přibližně 169 cm. Nejnovější odhad délky typového jedince činí 13,0 metru a odhad jeho hmotnosti téměř 7200 kg.(6)(7)
Replika kostry giganotosaura, jednoho z největších známých dravých dinosaurů. Nákupní centrum Chodov, březen 2007.
Lebka je nápadná velkými lebečními okny, špičatými a dozadu zahnutými zuby i relativně dlouhou mozkovnou o celkovém objemu 275 cc. Když započítáme výrazné čichové laloky mozku, pak jeho celková délka o 19 % přesahuje délku mozku u příbuzného druhu C. saharicus.(8) Čelisti giganotosaura byly dlouhé, ale relativně úzké a podle propočtů asi třikrát slabší, než u severoamerického tyranosaura. Giganotosauři tak svůj úlovek nejspíš pouze trhali, nedokázali například drtit kosti. Pravděpodobnou kořistí giganotosaurů mohli být titanosaurní sauropod Andesaurus, rebachisauridi Limaysaurus a Nopcsaspondylus i někteří větší iguanodontní ornitopodi. Stejné ekosystémy pak obývali také další ptakopánví dinosauři a teropodi Ekrixinatosaurus (velký abelisaurid o délce až 11 metrů, který mohl představovat jeho potravního konkurenta), dále dromeosaurid Buitreraptor, alvarezsaurid Alnashetri a bazální célurosaur Bicentenaria. Tito menší dravci se snad mohli přiživovat na opuštěné kořisti giganotosaurů.(9)
Kromě dinosaurů byly v sedimentech daného souvrství objeveny také fosilie vývojově starobylých hadů, želv, žab, ryb a primitivních savců. Potvrzený byl také výskyt ptakoještěrů.(10) Giganotosauři se možná příležitostně sdružovali do smeček, podobně jako jejich příbuzní z rodu Mapusaurus. V tom případě si nejspíš mohli dovolit zaútočit i na největší sauropody, vyskytující se v jejich ekosystémech. Byli také schopni velmi rychlého pohybu. Několik let po popisu dinosaura byla publikována studie, která přisuzuje těmto obřím teropodům schopnost běhat rychlostí až kolem 50 km/h (tedy necelých 14 m/s – horní limit, který ještě zajišťuje schopnost udržet při běhu rovnováhu).(11) V tom případě by giganotosaurus představoval skutečného démona počátku svrchní křídy – gigantický teropod o hmotnosti dvou slonů a schopný běžet rychleji než dnešní sprinteři, který se navíc mohl často sdružovat do relativně početných smeček. Nezbývá než s trochou nadsázky souhlasit s bodrým komentářem jakéhosi návštěvníka jedné muzejní expozice: „Můžeme být rádi, že tyhle potvory už dávno vyhynuly!“
---------
Odkazy:
---------
(1) Coria, R. A.; Salgado, L. (1995). A new giant carnivorous dinosaur from the Cretaceous of Patagonia. Nature. 377 (6546): 224–226.
(2) Calvo, J. O.; Coria, R. A. (1998). New specimen of Giganotosaurus carolinii (Coria & Salgado, 1995), supports it as the largest theropod ever found. Gaia. 15: 117–122.
(3) Canale, J. I.; et al. (2022). New giant carnivorous dinosaur reveals convergent evolutionary trends in theropod arm reduction. Current Biology. 32 (14): 3195–3202.e5.
(4) Meso, J. G.; et al. (2021). Testing the persistence of Carcharodontosauridae (Theropoda) in the Upper Cretaceous of Patagonia based on dental evidence. Cretaceous Research. 125: 104875.
(5) Coria, R. A.; Sagado, L. (1994). A giant theropod from the middle Cretaceous of Patagonia, Argentina. Journal of Vertebrate Paleontology. 14 (3): 22A.
(6) Benson, R. B. J.; et al. (2018). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13–48.
(7) Reolid, M.; Cardenal, F. J.; Reolid, J. (2021). Digital 3D models of theropods for approaching body-mass distribution and volume. Journal of Iberian Geology. 47: 599-624.
(8) Carabajal, P. A.; Canale, J. I. (2010). Cranial endocast of the carcharodontosaurid theropod Giganotosaurus carolinii Coria & Salgado, 1995. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie, Abhandlungen. 258 (2): 249–256.
(9) Leanza, H. A.; et al. (2004). Cretaceous terrestrial beds from the Neuquén Basin (Argentina) and their tetrapod assemblages. Cretaceous Research. 25: 61–87.
(10) Otero, A.; et al. (2021). Report of a giant titanosaur sauropod from the Upper Cretaceous of Neuquén Province, Argentina. Cretaceous Research. 122: 104754.
(11) Blanco, R. E.; Mazzetta, G. V. (2001). A new approach to evaluate the cursorial ability of the giant theropod Giganotosaurus carolinii. Acta Palaeontologica Polonica. 46 (2): 193–202.
---------
