Článek
Je obecně známo, že největší lebku mezi dinosaury (a tím i všemi suchozemskými obratlovci) měli někteří velcí ceratopsidi, tedy tzv. rohatí dinosauři.[1] V rámci dravých dinosaurů (a tedy i suchozemských predátorů) pak byli jasnými rekordmany velcí teropodi, zejména někteří alosauroidi, tyranosauridi a spinosauridi.[2] Nejmohutnější hlavou s nejsilnějším čelistním stiskem se pyšnil ikonický Tyrannosaurus rex, jeho lebka ale nebyla nejdelší. I když dosahovala délky kolem 150 cm, šířky u báze kolem 90 cm a celá hlava vážila za tyranosaurova života asi 500 až 800 kg, z hlediska délky zaostávala za lebkami několika dalších ne-tyranosauroidních teropodů.[3]
U severoafrického druhu Spinosaurus aegyptiacus dosahovala jedna fragmentárně zachovalá lebka délky v rozmezí 150 a 175 cm (novější odhad činí asi 168 cm), ani ta však není nejdelší.[4] Pomineme-li nepotvrzené a pravděpodobně nepravdivé údaje o lebkách neobvykle velkých jedinců torvosaurů, spinosaurů a tyranosaurů dosahujících délek v rozmezí 1,6 až 2,4 metru, zůstávají nám patrně už jen tři kandidáti na vlastnictví nejdelší známé teropodí lebky. Všichni tři přitom spadají do čeledi Carcharodontosauridae a jejich lebky dosahovaly prokazatelně délek v rozmezí 1,6 až 1,8 metru.
Jako první z oné trojice uchazečů by nejspíš vypadl sám Carcharodontosaurus saharicus, který dal této skupině teropodů její jméno. Bylo spočítáno, že čelisti tohoto severoafrického dravého obra dokázaly uzvednout předmět o hmotnosti až 424 kg, což je mimochodem podstatně méně než u tyranosaura.[5] Podle většiny odhadů dosahovala lebka dospělého jedince karcharodontosaura asi 153 až 165 cm, překonávala tedy i maximální údaj, uváděný pro největší dosud známou lebku druhu T. rex (136 až 153 cm).[6] Jak už ale bylo uvedeno, lebka tyranosaura byla zase naopak podstatně robustnější a těžší.[7] Z hlediska délky krania nicméně zůstávají dva kandidáti na vlastnictví rekordně velkého exempláře. Je přitom jisté, že absolutní rekordmany neobjevíme nikdy, protože máme k dispozici jen velmi omezený vzorek fosilií.
Kostra giganotosaura v pražském Nákupním centru Chodov. Tento obří teropod měl lebku dlouhou až 1,8 metru. Kredit: Vlastní snímek autora, 2007.
Z dosud objevených fosilií obou zmíněných argentinských druhů – tedy Giganotosaurus carolinii a Mapusaurus roseae – jsou největší právě fragmenty lebek, svědčící o podstatně větších jedincích, než jakými byly typové exempláře obou druhů. Lebka holotypu druhu G. carolinii dosahuje podle různých odhadů, vázaných na interpretaci tvaru a velikosti chybějících částí, délky mezi 153 a 180 cm.[8] Větší exemplář představuje fragment čelisti, patřící patrně lebce o celých 8 % větší, než je lebka holotypu. Nejvyšší udávaná hodnota odhadu délky pro tento exemplář činí fantastických 195 cm, ačkoliv pravděpodobnější je délka kolem 180 cm.[9] Je totiž možné, že větší čelistní kost patřila jedinci s relativně většími čelistmi a nikoliv celkovými proporcemi lebky a postkraniální kostry.
Mapusaurus roseae, popsaný formálně před 15 lety, byl patrně obří smečkový lovec a žil ve stejných ekosystémech jako gigantický sauropod druhu Argentinosaurus huinculensis.[10] Běžně velké exempláře byly menší než holotyp giganotosaura a dosahovaly délky „pouze“ asi 10,2 metru, největší jedinec však nejspíš přerůstal i svého známějšího příbuzného. Měl delší (86 cm oproti 83,5 cm) ale mírně tenčí kost lýtkovou a jeho lebka nebyla do takové míry prodloužená. Přesto je pravděpodobné, že tento exemplář mohl přesahovat délku 12,2 metru (podle některých odhadů dokonce při délce 13,7 metru vážil téměř 11 tun!) a jeho lebka mohla údajně měřit až 180 cm.[11]
Tím pádem by bylo jeho kranium delší než u holotypu giganotosaura, přesné rozměry však nelze ani u jedné z nich ověřit. Lebka holotypu mapusaura přitom měřila na délku asi 156 cm, ani u ní ale nelze přesný rozměr stanovit. Důvodem je nepříjemný fakt, že se tyto zkamenělé exempláře z Patagonie ani v jednom případě nedochovaly kompletní a artikulované (jednotlivé kosterní části lebky nebyly zachované pohromadě a ve své původní anatomické poloze vůči sobě).[12] Nezbývá tedy než čekat na další objevy, které snad v budoucnu ještě více zpřesní naše představy o tom, jak dlouhé hlavy mohli tito fantastičtí draví dinosauři mít.
---------
Odkazy:
---------
[1] Lehman, T. M. (1998). A gigantic skull and skeleton of the horned dinosaur Pentaceratops sternbergifrom New Mexico. Journal of Paleontology. 72 (5): 894-906.
[2] Therrien, F.; Henderson, D. M. (2007). My theropod is bigger than yours…or not: estimating body size from skull length in theropods. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 108–115.
[3] Hutchinson, J. R.; Bates, K. T.; Molnar, J.; Allen, V.; Makovicky, P. J. (2011). A Computational Analysis of Limb and Body Dimensions in Tyrannosaurus rexwith Implications for Locomotion, Ontogeny, and Growth. PLOS ONE. 6 (10): e26037.
[4] dal Sasso, C.; Maganuco, S.; Buffetaut, E.; Mendez, M. A. (2005). New information on the skull of the enigmatic theropod Spinosaurus, with remarks on its sizes and affinities.Journal of Vertebrate Paleontology. 25 (4): 888–896.
[5] Henderson, D. M.; Nicholls, R. (2015). Balance and strength – estimating the maximum prey lifting potential of the large predatory dinosaur Carcharodontosaurus saharicus. The Anatomical Record. 298 (8): 1367-1375.
[6] Sereno, P. C.; et al. (1996). Predatory Dinosaurs from the Sahara and Late Cretaceous Faunal Differentiation. Science. 272 (5264): 986–991.
[7] Gignac, P. M; Erickson, G. M. (2017). The Biomechanics Behind Extreme Osteophagy in Tyrannosaurus rex. Scientific Reports. 7: 2012.
[8] Coria, R. A.; Salgado, L. (1995). A new giant carnivorous dinosaur from the Cretaceous of Patagonia. Nature. 377 (6546): 224–226.
[9] Calvo, J. O.; Coria, R. A. (1998). New specimen of Giganotosaurus carolinii (Coria & Salgado, 1995), supports it as the largest theropod ever found. Gaia. 15: 117–122.
[10] Canale, J. I.; Novas, F. E.; Salgado, L.; Coria, R. A. (2015). Cranial ontogenetic variation in Mapusaurus roseae (Dinosauria: Theropoda) and the probable role of heterochrony in carcharodontosaurid evolution. Paläontologische Zeitschrift. 89 (4): 983–993.
[11] Coria, R. A.; Currie, P. J. (2006). A new carcharodontosaurid (Dinosauria, Theropoda) from the Upper Cretaceous of Argentina. Geodiversitas. 28 (1): 71–118.
[12] Novas, F. E.; et al. (2013). Evolution of the carnivorous dinosaurs during the Cretaceous: The evidence from Patagonia. Cretaceous Research. 45: 174–215.
---------
