Článek
Právě replika kostry karnotaura byla v roce 2008 jako první anatomicky přesná kopie dinosauřího skeletu vystavena v trvalé expozici muzea na našem území. Tou institucí je Chlupáčovo muzeum historie Země na pražském Albertově (v budově, kde sídlí Ústav geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy). Ale zpět k samotnému původci kostry, kterým byl vývojově vyspělý zástupce kladu Furileusauria a tribu Carnotaurini v rámci čeledi Abelisauridae. První fosilie tohoto pozoruhodného dinosaura byly objeveny v roce 1984 v sedimentech geologického souvrství La Colonia na území argentinské provincie Chubut.[1]
Díky jejich dobrému stavu zachování se karnotaurus, formálně popsaný nedávno zesnulým paleontologem Josém F. Bonapartem (1928-2020) hned v roce 1985[2] stal jedním z nejlépe dochovaných druhohorních teropodů z celé jižní polokoule. Datování hornin zmíněného souvrství ukázalo, že tento dravec žil na počátku posledního z geologických věků druhohorní křídy - v maastrichtu (asi před 72 až 69,9 miliony let).[3] Tím pádem představoval jednoho z nejmladších abelisauridů z území Jižní Ameriky, a to v době, kdy již byl tento kontinent oddělen od Evropy, Afriky i Severní Ameriky.[4]
Stejně jako jeho příbuzní měl i karnotaurus relativně vysokou a krátkou lebku, navíc ozdobenou výraznými kostěnými výrůstky nad očnicemi (odtud jeho rodové jméno, které v překladu znamená „masožravý býk“). Výrůstky na lebce dlouhé kolem 60 cm byly dlouhé zhruba 15 centimetrů, ale zaživa mohly být doplněny rohovinou a vytvářet skutečně výrazné dlouhé rohy.[5] Podle některých paleontologů se karnotauří samci těmito rohy mohli vzájemně srážet a provádět jakési ritualizované souboje, ačkoliv pro tento druh chování neexistuje ve fosilním záznamu žádná opora. O chování těchto dávných predátorů prakticky nic nevíme.
Lebka karnotaura byla vysoká a relativně krátká. Kredit: Vladimír Socha, 2015.
Zatímco Gregory S. Paul se v roce 1988 domníval, že lebeční výrůstky karnotaurů sloužily jako ochrana očí při srážení hlavami[6], o deset let později byla publikována studie, podle které bylo krční svalstvo dinosaura natolik silné, že dokázalo absorbovat energii ze srážek při rychlosti až 5,7 m/s (20,5 km/h) z obou stran[7]. Každopádně ještě nešlo o maximální rychlost pohybu karnotaurů, protože ta byla v roce 2011 odhadnuta na 48 až 56 km/h![8] To by z jihoamerického dravce činilo jednoho z nejrychlejších známých teropodů větší velikosti. Tomu ostatně odpovídá i hmotnost svalu musculus caudofemoralis, který na každé noze karnotaura mohl vážit asi 111 až 137 kilogramů. A to je na 1,5 tuny těžkého dravého dinosaura samozřejmě hodně!
Síla čelistního stisku karnotaurů byla spíše menší, alespoň v porovnání s jeho současníky tyranosauridy - činila podle odhadů jen asi 3341 newtonů, což je sotva desetina hodnoty, která je odhadována pro druh Tyrannosaurus rex.[9] Co zajímavého ale přinesly nové studie z let 2019[10] a 2020[11] a jak se poznatky z nich shodují s dříve publikovanými údaji? S využitím vyspělé počítačové tomografie mohli vědci proniknout do organismu dinosaura hlouběji než kdy předtím. Výrazně přitom také upravili odhad celkové hmotnosti karnotaura, a to na 1,4 až 1,8 tuny (přesněji 1419 až 1743 kg), což je v podstatě v plné shodě s většinou údajů, odhadovaných s menší přesností již dříve pro tohoto asi 7,5 až 9 metrů dlouhého dravce.[12]
Dalším zajímavým zjištěním je objem mozkovny karnotaura, který činí asi 170 kubických centimetrů, přičemž samotný mozek byl dlouhý asi 18 cm. To je ve shodě s velikostí mozkoven některých dalších jihoamerických dravých dinosaurů (jako jsou rody Viavenator, Majungasaurus nebo Giganotosaurus), ale je to podstatně méně než například u tyranosaura, kde tato hodnota činí kolem 414 cm3.[13] Obecně měli tyranosauridi mnohem větší relativní velikost mozku (REQ) než vývojově primitivnější teropodi, jak dokazuje i nová odborná práce.[14] Karnotaurus byl tedy nejspíš „hloupější“ než král dravých dinosaurů.
Karnotaurus měl však i tak mozek poměrně velký a výkonné měl také smysly (zejména čich, v menší míře pak zrak a sluch). Právě čichem karnotauři pravděpodobně překonávali ostatní jihoamerické abelisauridy, jak naznačuje struktura jejich nasálních cest. Celkově pak byla vnitřní stavba lebky tohoto „pražského“ teropoda podobná vnitřní stavbě lebek ostatních abelisauridů, a to včetně její pneumatizace, tedy výskytu dutin, které nejspíš sloužily jako prostředek termoregulace a částečně snad i respirace. Více nám o tomto argentinském predátorovi odhalí až další výzkumy s využitím moderních výzkumných technologií.
--------
Odkazy:
---------
[1] Bonaparte, J. F.; Novas, F. E.; Coria, R. A. (1990). Carnotaurus sastrei Bonaparte, the horned, lightly built carnosaur from the Middle Cretaceous of Patagonia (PDF). Contributions in Science. 416: 1–41.
[2] Bonaparte, José F. (1985). A horned Cretaceous carnosaur from Patagonia. National Geographic Research. 1 (1): 149–151.
[3] Novas, Fernando E. (2009). The age of dinosaurs in South America. Bloomington: Indiana University Press.
[4] Le Loeuff, J. (1997). Biogeography. In Padian, Kevin; Currie, Philip J. (eds.). Encyclopedia of dinosaurs. San Diego: Academic Press. pp. 51–56.
[5] Mazzetta, G. V.; et al. (2009). Cranial mechanics and functional interpretation of the horned carnivorous dinosaur Carnotaurus sastrei. Journal of Vertebrate Paleontology. 29 (3): 822–830.
[6] Paul, G. S. (1988). Predatory Dinosaurs of the World. pp. 284–285.
[7] Mazzetta, G. V.; Fariña, R. A.; Vizcaíno, S. F. (1998). On the palaeobiology of the South American horned theropod Carnotaurus sastrei Bonaparte (PDF). Gaia. 15: 185–192.
[8] Persons, W. S.; Currie, P. J. (2011). Farke, A. A. (ed.). Dinosaur Speed Demon: The caudal musculature of Carnotaurus sastrei and implications for the evolution of South American abelisaurids. PLOS ONE. 6 (10): e25763.
[9] Mazzetta, G. V.; et al. (2009). Cranial mechanics and functional interpretation of the horned carnivorous dinosaur Carnotaurus sastrei. Journal of Vertebrate Paleontology. 29 (3): 822–830.
[10] Cerroni, M. A.; Paulina-Carabajal, A. (2019). Novel information on the endocranial morphology of the abelisaurid theropod Carnotaurus sastrei. Comptes Rendus Palevol. 18 (8): 985-995.
[11] Cerroni, M. A.; Canale, J. I.; Novas, F. E. (2020). The skull of Carnotaurus sastrei Bonaparte 1985 revisited: insights from craniofacial bones, palate and lower jaw. Historical Biology. 33 (10): 2444-2485.
[12] Grillo, O. N.; Delcourt, R. (2016). Allometry and body length of abelisauroid theropods: Pycnonemosaurus nevesi is the new king. Cretaceous Research. 69: 71–89.
[13] Hurlburt, G.; Ridgely, R. C.; Witmer, L. M. (2013). Relative Size of Brain and Cerebrum in Tyrannosaurid Dinosaurs: An Analysis Using Brain-Endocast Quantitative Relationships in Extant Alligators. In Chapter 6 in J. M. Parrish, M. Henderson, P. J. Currie, and E. Koppelhus (eds.), Origin, Systematics, and Paleobiology of the Tyrannosauridae. Northern Illinois University Press.
[14] Witmer, L. M.; Ridgely, R. C. (2009). New Insights Into the Brain, Braincase, and Ear Region of Tyrannosaurs (Dinosauria, Theropoda), with Implications for Sensory Organization and Behavior. The Anatomical Record. 292 (9): 1266–1296.
---------
