Článek
Mlha se i přes časné ranní hodiny už pomalu zdvihala a v pralese začínalo být nepříjemné dusno a horko. Takové tu ale panovalo neustále. V tropickém světě končící křídy na území budoucí Montany v době před 66 miliony let obývalo zdejší ekosystémy obrovské množství různých rostlin i živočichů. Podnebí bylo i přes postupné ochlazování stále horké a krajina velmi vlhká. Reliéf měl podobu záplavové nížiny s říčními sítěmi proplétajícími se okolními pralesy a na rozsáhlých plochách země se nacházely bažiny a močály.[1] V dálce bylo možné v paprscích ranního slunce pozorovat výhružně se tyčící kužel osaměle stojící sopky. Už několik let nechrlila oheň a kamení, ale občas se nad jejím vrcholkem objevil oblak šedého kouře jako varovné poselství, že ještě neřekla své poslední slovo. Dole v pralese se s postupujícím ránem život pomalu probouzel, zbavoval se noční letargie. Po větvích stromů se už proháněly malé ještěrky a poskakující žabky, občas z dutin stromů zapískal drobný savec o velikosti myši. V řekách a jezerech brázdili hladinu různě velcí mloci, krokodýli i jim podobní champsosauři a vysoko nad pralesy se vzácně vznášeli obří ptakoještěři s mnohametrovým rozpětím křídel. Praskání větví a lámání kmenů stromů ukazovalo, že už jsou aktivní i pánové těchto ekosystémů, velcí dinosauři. Stáda rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů procházela tradičními místy, skýtajícími dostatek vhodné rostlinné potravy. Pásli se na níže rostoucích větvích některých stromů a na hustých keřících. V patách už jim slídily smečky srpodrápých dakotaraptorů i menších acheroraptorů, číhajících na kořist v podobě neopatrného mláděte nebo přestárlého dospělce. Ale skutečný král mohl být i v tomto světě jenom jeden.
Samec tyranosaura už dlouho nejedl. Naposledy si pochutnal na nepříliš vydatném těle pachycefalosaura, dvounohého dinosaura s kupolovitou hlavou, několik metráků masa ho ale nemohlo nasytit nadlouho. Prodíral se pomalu pralesem a hledal další vhodnou kořist. Jeho třináct metrů dlouhé a osm tun těžké tělo bylo sice robustní, ale i tak dokázal dravý obr překvapivě rychle a obratně kormidlovat mezi kmeny stromů na bahnitém terénu.[2] Až na praskání větví pod jeho tlapami byl na svoji velikost překvapivě tichý. Náhle jeho pozornost upoutala majestátní postava ohromného dinosaura, pasoucího se jen několik desítek metrů od něj na okraji malého jezírka. Byl to rohatý torosaurus, devět metrů dlouhý a stejně těžký jako tyranosaurus. Jen jeho hlava byla i s krčním límcem dlouhá přes tři metry.[3] Tyranosaurus nasál do svých citlivých nozder torosauří pach a hlava mu zaškubala náhlou touhou po zabíjení a žraní. Přikrčil se níže nad terén a jeho gigantické hnědozelené tělo začalo tiše plout křovinami. Když se konečně přiblížil na útočnou vzdálenost, okamžitě vyrazil. Na poměry své hmotnosti překonal zbývajících třicet metrů až překvapivou rychlostí a teprve nyní zalarmovanému býložravci se stihl zakousnout do boku. Strašlivé čelisti jeden a půl metrové hlavy stiskly silou hydraulického lisu a způsobily torosaurovi těžké zranění v okolí pánve.[4] Krvácející a zuřivě bučící rohatý dinosaurus se ale nemínil snadno vzdát. Otočil svoji hrozivou ozbrojenou hlavu směrem k útočníkovi a nastavil mu svoji špičatou okrasu. Dravec ucítil prudkou bolest v podbřišku, kam torosaurus stihl zabodnout jeden ze svých nadočnicových rohů. Zranění ale nebylo vážné, a to i díky několik centimetrů tlusté a pevné tyranosauří kůži. Bláto létalo do všech stran a těžce dupající několikatunová monstra sváděla svůj boj na život a na smrt. I když byli oba těžší než průměrně velký samec slona afrického, jejich pohyb byl až překvapivě lehký a ladný.[5] Ale právě tehdy se to stalo.
Dinosauři ani jejich zdejší současníci nemohli tušit, co se přesně v tu chvíli odehrálo o tři tisíce kilometrů jižněji. Nevěděli, že právě skončila celá jejich éra, a to jedinou strašlivou událostí. Nikým nezvaný posel smrti a zkázy z jiného světa totiž právě dorazil. Právě se začaly odpočítávat první sekundy kenozoické éry, která bude trvat další desítky milionů let. A posel zkázy, který již vyhubil prakticky všechno živé do vzdálenosti patnácti set kilometrů od místa dopadu, o sobě měl dát brzy vědět i zde.[6] Daleko na jižním obzoru začala obloha krvavě rudnout. Vysoko po nebi stoupaly provazce podivného jasného světla. A na jižním horizontu začal pomalu narůstat děsivý temný mrak. Všichni tvorové zdejšího světa instinktivně poznali, že něco není v pořádku. Torosaurus odkulhal do pralesa a ani tyranosaurus už neměl k dalšímu boji žádnou chuť. Naposledy rozevřel své zakrvácené čelisti a pak se odvrátil od stále hrozivěji vyhlížející scény. I když jeho inteligence sotva překonávala schopnosti současných krokodýlů, stačila na to, aby se obr s rozhodností vydal opačným směrem, tedy na sever.[7] Neměl sebemenší ponětí o tom, že ať už teď udělá cokoliv, svůj strašný osud nijak neodvrátí. Nebylo totiž úniku. K tomuto místu se rychlostí několika kilometrů za sekundu blížilo velmi silné zemětřesení, dále masivní cunami a především pak smrtící závoj bilionů kusů roztavených úlomků hornin, které již začaly vstupovat do nižších vrstev atmosféry a strašlivě ji tak zahřívaly. Už nyní se teplota povážlivě zvýšila a začínala být nebezpečná pro všechny nechráněné živočichy v okolí. Obloha konečně zcela potemněla, nikoliv však temnými mraky, ale hrůzným tmavě červeným baldachýnem, který ve výšce sedmdesáti kilometrů proměnil atmosféru v ohnivé peklo. Ve chvíli, kdy všichni velcí dinosauři a většina ostatních obratlovců umírala udušením nebo tepelným šokem by při povrchu bylo možné naměřit až dvě stě stupňů Celsia.[8] A to přitom katastrofa teprve začínala…
Vykopávky v sedimentech geologického souvrství Hell Creek odhalují ekosystémy posledních žijících dinosaurů.
Extrémně silné otřesy byly vůbec prvním projevem katastrofické události, který se zde objevil. I zde měly seismické vlny stále ještě sílu extrémně silných zemětřesení, které lámaly stromy a srážely dinosaury na zem.[9] Ale skutečná vlna smrti už nyní nepřicházela zdola, nýbrž seshora. Převážná většina roztavených úlomků vzniklých při dopadu obřího kosmického tělesa se po návratu do atmosféry do nižších vrstev vůbec nedostala, ale vypařila se ve výškách několika desítek kilometrů nad zemí. Důvodem globálního zvýšení teploty povrchu bylo sálavé teplo, které tyto úlomky a jimi zahřáté vrchní vrstvy atmosféry generovaly. Dříve blankytně modrá bloha se velice intenzivně rozzářila a infračervená radiace doslova usmažila každého nechráněného tvora na zemi.[10] Pouhých několik hodin stačilo k tomu, aby se podobně děsivé události opakovaly i na jiných místech světa, od Evropy přes Austrálii až po Antarktidu. Stovky metrů vysoké cunami, drastické horko a následně mnohaleté ochlazení na mrazivé teploty, obloha zcela zakrytá mračny prachu po celé měsíce či snad roky, stovky miliard tun toxických plynů v mořích i atmosféře, to vše byla realita konce doby dinosaurů.[11] Nejstrašnější následky bychom ale zaznamenali v oblasti dnešního Mexického zálivu. Právě zde se hlavní část oné katastrofy odehrála. Právě sem dopadla asi patnáctikilometrová planetka, které budeme od této chvíle říkat Chicxulub, podle stejnojmenného dopadového kráteru, objeveného na území Mexika. Ohromná srážka vytvořila podmínky, jaké je obtížné nasimulovat i v těch nejlépe vybavených laboratořích dneška. Nepředstavitelný tlak desítek až stovek gigapascalů, teplota v řádu mnoha tisíc stupňů Celsia, zemětřesení o síle možná milionkrát větší, než jaké známe z naší písemně zaznamenané historie. To byla skutečná podoba katastrofy, která změnila náš svět jednou provždy. Žádný tvor větší než středně velký pes toto kataklyzma nejspíš nemohl přežít.[12] Evoluce obratlovců byla během několika desítek hodin doslova restartována, a to po předchozích stovkách milionů let takřka nepřerušeného vývoje. Svět ovládaný dinosaury skončil během velmi krátké doby, neskomíral již dříve po celé věky, jak si mnozí vědci ještě donedávna mysleli. Vládci suchozemských ekosystémů po předchozích 140 milionů let doplatili na to, že se jejich mozky nevyvinuly do takového stadia vyspělosti, aby umožnily vznik vědecké astronomie a kosmonautiky. Nemohli tušit, že z dalekého vesmíru se blíží hrozba, kterou nebude možné odvrátit, ani se na ni připravit…a v mnoha případech ji ani nebude možné přežít.
Když se obloha po mnoha měsících konečně vyčistila, po několika letech mrazivé teploty stouply a ekosystémy se vzpamatovaly z nejhoršího, byl to už úplně jiný svět. Jedna éra vystřídala druhou a velcí dinosauři byli pryč. Svět se otevřel pro překotně rychlý vývoj savců a také potomků předchozích vládců světa – ptáků.[13] Miliony let plynuly, obří kráter v Mexickém zálivu byl postupně pohřben pod mladšími horninami a tato dávná tragédie byla zapomenuta. Věky se potkávaly s věky a teprve věda poslední čtvrtiny 20. století dokázala vybledlou vzpomínku na ni v hrůzných detailech oživit. I v paleontologickém záznamu ostatně zanechala stopu tak významnou, že geologové již před dvěma stoletími podle ní rozdělili „éru středního života“ – druhohory a „éru moderního života“ – kenozoikum. Teprve dnes si ale plně uvědomujeme, že šlo vlastně o událost náhodnou, zcela nečekanou a přitom naprosto zásadní, měnící svět jednou provždy.[14] Je proto až s podivem, jak relativně málo místa jí zatím bylo v literatuře a filmu věnováno. Vždyť máme co do činění s naprosto reálným a nanejvýš ohromujícím scénářem, který dalece překonává všechny fantastické koncepty i těch nejnákladnějších hollywoodských katastrofických filmů. Událost na konci křídy si zaslouží být zkoumána a připomínána mnohem častěji, protože ve světle poznatků z poslední doby šlo o jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách života na Zemi. Člověk by se bez této přelomové události na této planetě nejspíš nikdy neobjevil, nebo alespoň zatím ne…
---------
Odkazy:
---------
[1] Fastovsky, D. E.; McSweeney, K. (1987). Paleosols spanning the Cretaceous-Paleogene transition, eastern Montana and western North Dakota. Geological Society of America Bulletin. 99 (1): 66-77.
[2] Dececchi, T. A.; et al. (2020). The fast and the frugal: Divergent locomotory strategies drive limb lengthening in theropod dinosaurs. PLOS ONE. 15 (5): e0223698.
[3] Farke, A. A. (2006). Cranial osteology and phylogenetic relationships of the chasmosaurine ceratopsid Torosaurus latus, pp. 235-257. In K. Carpenter (ed.). Horns and Beaks: Ceratopsian and Ornithopod Dinosaurs. Indiana Univ. Press (Bloomington), 2006.
[4] Gignac, P. M; Erickson, G. M. (2017). The Biomechanics Behind Extreme Osteophagy in Tyrannosaurus rex. Scientific Reports. 7 (2012).
[5] Benson, R. B. J.; et al. (2018). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61 (1): 13-48.
[6] Burtt, D. G.; et al. (2022). Hot atmospheric formation of carbonate accretionary lapilli at the Cretaceous-Paleogene boundary, Brazos River, Texas, from clumped isotope thermometry. Geology. 50 (5): 636–640.
[7] Caspar, K. R.; et al. (2024). How smart was T. rex? Testing claims of exceptional cognition in dinosaurs and the application of neuron count estimates in palaeontological research. The Anatomical Record. 307 (12): 3685-3716.
[8] Robertson, D. S.; et al. (2004). Survival in the first hours of the Cenozoic. GSA Bulletin. 116 (5–6): 760–768.
[9] Richards, M. A.; et al. (2015). Triggering of the largest Deccan eruptions by the Chicxulub impact. GSA Bulletin. 127 (11–12): 1507–1520.
[10] Collins, G. S.; et al. (2020). A steeply-inclined trajectory for the Chicxulub impact. Nature Communications. 11 (1): 1480.
[11] Brugger, J.; Feulner, G.; Petri, S. (2016). Baby, it's cold outside: Climate model simulations of the effects of the asteroid impact at the end of the Cretaceous. Geophysical Research Letters. 44 (1): 419–427.
[12] Ocampo, A.; Vajda, V.; Buffetaut, E. (2006). Unravelling the Cretaceous–Paleogene (K–T) turnover, evidence from flora, fauna and geology in biological processes associated with impact events. In Cockell, C.; Gilmour, I.; Koeberl, C. (eds.). Biological Processes Associated with Impact Events. SpringerLink. pp. 197–219.
[13] Bertrand, O.; et al. (2022). Brawn before brains in placental mammals after the end-Cretaceous extinction. Science. 376 (6588): 80–85.
[14] Morgan, J. V.; et al. (2022). The Chicxulub impact and its environmental consequences. Nature Reviews Earth & Environment. 3: 338-354.
---------
