Článek
Poslední měsíce a roky jsou ve znamení přílivu nových vědeckých prací, dokládajících katastrofický charakter jedné z nejvýznamnějších událostí pro vývoj života na Zemi v celém průběhu fanerozoického eonu – hromadného vymírání druhů na konci křídové periody před 66,0 milionu let (mimochodem – skutečně 66, nikoliv 65, jak bylo uváděno do roku 2013 a stále je nesprávně uváděno zejména v popularizačních textech)[1]. Jak je to vlastně dlouho? Časovou vzdálenost od této události lze přiblížit následovně – pokud by se lidský život o délce 75 let zkrátil do doby jediné hodiny, pak od vyhynutí dinosaurů uplyne stále celé století (přesněji asi 100,5 roku). Zajímavým přírůstkem do problematiky je například i studie o raketově rychlé diverzifikaci žraloků právě v kritickém období přelomu křídy a paleocénu.[2] Rád bych se zde ale zaměřil spíše na zajímavou a dosud opomíjenou otázku, kterou si již možná mnozí z vás ve své mysli položili: Jakými efekty se dopad planetky Chicxulub tehdy projevil na našem současném území? Střední Evropa (dá-li se tehdejší konglomerát ostrovů takto nazývat) byla od místa dopadu značně vzdálená, proto rozhodně nešlo o inferno, které zasáhlo bližší oblasti Karibiku nebo jihozápadu Severní Ameriky. Při dopadu 10 až 15 kilometrů velkého tělesa zvíci Mount Everestu při rychlosti asi 20 až 30 kilometrů za sekundu a vytvarování téměř 200 kilometrů širokého impaktního kráteru s původní hloubkou až 40 kilometrů musely být průvodní jevy v relativně blízkém okolí naprosto devastující.[3] Exploze odpovídající uvolněnou energií přes 100 milionů megatun TNT byla provázena doslova vypařením mnoha tisíc kilometrů kubických horniny a do chodu se daly i další vlny zkázy – masivní zemětřesení, termální vlny, impaktní cunami, rozžhavené sférule měnící atmosféru v rozpálenou pec.[4] Vše v okruhu přibližně 1500 kilometrů od místa dopadu (což téměř odpovídá například vzdálenosti Prahy a Madridu) bylo naprosto zdevastováno a do značné míry také sterilizováno. V této oblasti přežily pravděpodobně jen velmi odolné mikroorganismy nebo drobní makroskopičtí živočichové, rostliny a mykotické organismy, schované dostatečně hluboko pod zemí nebo v jiných přírodních úkrytech.[5]
Pro lepší představu stačí využít počítačový model pro výpočet přesných účinků dopadu v různých vzdálenostech od epicentra dopadu (impaktu). Například pokud byste stáli ve vzdálenosti 1000 kilometrů (což odpovídá například vzdálenosti Prahy a Londýna) od místa impaktu, již za několik sekund po dopadu by vás zabila příchozí vlna tepelné radiace! Ve stejnou chvíli by všude kolem vás vzplála veškerá vegetace a jakýkoliv přítomný odolnější živočich by utrpěl popáleniny 3. stupně. Zemětřesné vlny o síle minimálně 10.1 na Richterově škále by dorazily za několik málo minut a rozhoupaly by zemi stejnou silou jako všechna zemětřesení zaznamenaná za posledních 160 let dohromady! Nic podobného lidstvo ještě naštěstí nezažilo. To samé se dá říci i o „dešti“ dopadajících vyvrženin a sférulí, který by do vaší pozice dospěl za pouhých několik minut a pohřbil vše kolem. Teplota vzduchu při povrchu země by se pak postupně zvýšila až na několik stovek stupňů Celsia spolu s tím, jak by jednotlivé částice emitovaly infračervené záření. V blízkosti kráteru by mezitím mocnost nahromaděných vyvrženin dosahovala až mnoha stovek metrů, místy by převyšovala slavnou Eiffelovu věž zhruba trojnásobně! Tři čtvrtě hodiny po dopadu by se přihnal vítr rychlostí kolem 960 km/h a doslova zarovnal vše, co ještě zůstalo stát. Zároveň by dorazila i zvuková vlna, která by ještě v této vzdálenosti měla podobu řevu o hodnotě 105 decibelů (jako nízko přelétající stíhačka). I ve větších vzdálenostech by bylo možné sledovat děsivé představení v podobě rudě žhnoucí oblohy a ohromného množství „padajících hvězd“, či přesněji impaktních sférulí, pršících v nepředstavitelném množství na celých rozlohách moří a kontinentů. Ohromná oblaka prachu by potom na několik dní téměř zcela zatemnila oblohu, po dobu mnoha týdnů by měl den za poledne podobu temného soumraku nebo přinejmenším velmi oblačného rána.[6] Nastala by dlouhá impaktní zima, trvající až několik let. Během ní poklesla průměrná globální teplota přibližně až o 30 °C.[7]
Míra devastace byla na našem tehdejším území samozřejmě mnohem menší než v blízkosti epicentra dopadu, přesto se i zde musel impakt razantně projevit.
Takový je předpokládaný průběh událostí krátce po osudovém dopadu. Jak ale mohli prožívat onu událost tvorové, obývající území našeho dnešního státu? Podle dostupných pramenů byla vlivem deskové tektoniky naše dnešní lokace k místu dopadu o nějakých 3300 kilometrů blíže než dnes (tedy zhruba 6000 oproti 9300 kilometrů). Z tohoto kritického období se nám bohužel nezachovaly žádné zkameněliny, které by mohly prozradit, nakolik tehdejší středoevropské ekosystémy ona katastrofa krátce po impaktu zasáhla. Můžeme ale využít již zmíněný model a propočítat různé fyzikální jevy právě pro tuto vzdálenost. Samozřejmě jde jen o velmi přibližnou představu, protože roli sehrál i úhel dopadu tělesa a mnohé lokální geografické jevy. Řekněme, že bychom se nacházeli na pobřeží jednoho z tehdejších „českých“ ostrovů. Ve vzdálenosti šesti tisíc kilometrů bychom měli ohnivou sféru vzniklou dopadem za obzorem a přímá termální radiace by nás tak nezasáhla. Zhruba za 20 minut by ale dorazily zemětřesné vlny, které by ještě v této vzdálenosti měly energii odpovídající 4 stupňům na Richterově škále. Asi za 31 minut by na nás začaly dopadat roztavené vyvrženiny z kráteru (tzv. impaktní sférule) o průměru kolem 2 milimetrů. Vzduch by se začal výrazně zahřívat, zde snad ještě o jednotky až desítky stupňů Celsia. Zhruba za rovných 5 hodin by k nám dorazila tlaková vlna, která by byla doprovázena „impaktním větrem“ o rychlosti téměř 60 km/h. Intenzita příchozího zvuku by dosahovala ještě asi 77 decibelů, což odpovídá hlučné silniční dopravě. Pokud by zde před 66 miliony let existovaly nějaké okenní tabule, ještě ve vzdálenosti šesti tisíců kilometrů od místa dopadu by se povážlivě chvěly… Podle jiných propočtů by pak tlaková vlna byla i zde dostatečně silná na to, aby vysklila prakticky všechna okna - kdyby tedy na konci křídy už nějaká byla. A konečně, pokud byste vydrželi stát na pobřeží déle, pak by vás za několik dalších hodin smetla obří tsunami, která by i zde měla stále výšku v řádu desítek metrů.[8]
---------
Česká literatura:
Socha, Vladimír. Poslední dny dinosaurů. Praha: Radioservis, 2016. 320 s.
Socha, Vladimír. Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017. 292 s.
Socha, Vladimír. Poslední den druhohor. Praha: Vyšehrad, 2018. 368 s.
---------
Odkazy:
---------
[1] Renne, P. R.; et al. (2013). Time Scales of Critical Events Around the Cretaceous-Paleogene Boundary. Science. 339 (6120): 684–687.
[2] Bazzi, M.; et al. (2018). Static dental disparity and morphological turnover in sharks across the end-Cretaceous mass extinction. Current Biology. 28 (16): 2607–2615.e3
[3] Schulte, P.; et al. (2010). The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary. Science. 327 (5970): 1214–1218.
[4] Collins, G. S.; et al. (2020). A steeply-inclined trajectory for the Chicxulub impact. Nature Communications. 11 (1): 1480.
[5] Robertson, D. S.; et al. (2004). Survival in the first hours of the Cenozoic. GSA Bulletin. 116 (5–6): 760–768.
[6] Pope K. O.; D'Hondt S. L.; Marshall C. R. (1998). Meteorite impact and the mass extinction of species at the Cretaceous/Tertiary boundary. PNAS. 95 (19): 11028–11029.
[7] Brugger, J.; Feulner, G.; Petri, S. (2016). Baby, it's cold outside: Climate model simulations of the effects of the asteroid impact at the end of the Cretaceous. Geophysical Research Letters. 44 (1): 419–427.
[8] Shonting, D.; Ezrailson C. (2016). Chicxulub: The Impact and Tsunami. Springer Praxis Books, 2016 (str. 99–106).
---------
