Článek
Podle místních tam byly už odnepaměti. Zneklidňující a tajemné řady starých balvanů, natažené v délce až několika stovek metrů. Nyní je obklopuje les vzrostlých stromů, který ještě doplňuje poněkud tísnivou atmosféru onoho místa. Řeč je o záhadných „kounovských řadách“, jak jsou dnes rovnoběžné série velkých kamenů obvykle známy. Mnozí už se pokoušeli jejich tajemství vysvětlit, jejich závěry se ale značně liší – za posledních devět desetiletí tak bylo vytvořeno množství hypotéz, a to od pouhé náhody, někdejšího nahromaděného stavebního materiálu či vytyčených závodních drah až po posvátné shromaždiště, astronomickou observatoř nebo přistávací plochu pro pravěké astronauty Dänikenovského typu. Jen kameny samotné jsou i dnes stále stejně nehybné a tiché, jako by se jich okolní svět a dění v něm vůbec nijak nedotýkal…
Kamenné řady se nachází na pomezí Lounského a Rakovnického okresu, nedaleko malých obcí Kounov a Domoušice. Dnes jsou dosud zachované řady k vidění ve smíšeném lese na kopci (či náhorní plošině) zvané Rovina, necelé dva kilometry od zmíněného Kounova, od kterého také odvozují svůj název. Kopec má nadmořskou výšku kolem 525 metrů a je dnes součástí přírodního parku Džbán. Podlouhlé a nízké kameny jsou z hlediska mineralogického složení zejména slepence a křemence, nejmenší mají délku jen několik málo decimetrů, ty největší však váží i několik tun. Žádný z nich není vyšší než zhruba padesát až osmdesát centimetrů, proto se při pohledu z dálky již brzy ztrácí v podrostu nebo je zakrývají jiné terénní vyvýšeniny. Dnes již žádný z nich není postaven, ale je možné, že dříve tu byly některé kameny vztyčeny a možná dokonce tvořily uskupení na způsob kromlechů či menhirů megalitických kultur západní Evropy. Podle zjištění jednoho archeologického výzkumu se tu v blízkosti jedné ze čtrnácti současných řad ještě na konci 19. století nacházely velké kameny vztyčené do kruhu o průměru kolem pěti metrů. Bohužel však necitlivé zásahy v posledním století, záměrné přemisťování kamenů, lesnická práce a snad i občasný vandalismus poněkud pozměnily původní ráz tohoto fascinujícího místa.
Jakou mají tedy kounovské řady současnou podobu? Existuje celkem čtrnáct kamenných sérií, z nichž některé jsou stále dosti kompletní. Je však možné, že dnes je na místě už pouze třetina až polovina původního počtu kamenů. Nejdelší řada měří úctyhodných 350 metrů, zhruba jako dva velké fotbalové stadiony za sebou. V průměru však většina řad končí na délce mezi 200 a 300 metry. Mezery mezi nimi činí asi 13 až 30 metrů. Je ale jisté, že původně bylo kamenných řad ještě podstatně víc, například v jižní části lokality byly identifikovány zbytky přinejmenším dalších dvou. Když na této ploše o rozloze 11 hektarů prováděli v 70. letech výzkum mladí astronomové z místního zájmového klubu, napočítali zhruba 2240 kamenů, přímo tvořících řady. V následujících letech byly kameny navštěvovány častěji a výsledkem byly také první mapy, zakreslující jejich polohu a směr. Všechny řady jsou situovány v severojižním směru a podle některých interpretací mají přímou souvislost s astronomickými jevy typu letního a zimního slunovratu. Významnou roli v jejich astronomické úloze mají přitom i největší balvany, které byly pojmenovány Gibbon (podle anglického historika Edwarda Gibbona, resp. ceny rozhlasového pořadu Meteor zvané Zlatý gibbon, kterou získali právě mladí badatelé z Rokycan) nebo Paegas (na základě podobnosti rýh na jeho povrchu, připomínajících stejnojmenné souhvězdí). První jmenovaný dosahuje hmotnosti kolem šesti tun, tedy jako menší náklaďák.
Je jisté, že tak dlouhé řady velkých kamenů nemohly zůstat lidem v okolí dlouho utajeny. Bohužel nevíme, kdy poprvé byly objeveny a jak se k nim jejich původní objevitelé stavěli. Ostatně neznáme ani důležitější informaci – jak dlouho vlastně samotné kamenné řady na místě stojí. Jako první o nich veřejně pojednal až roku 1934 místní učitel z Kounova Antonín Patejdl. Jeho zpráva vyšla ve vlastivědném sborníku žateckého muzea Krajem Lučanů. Patejdl si uvědomil, že uspořádání řad je natolik neobvyklé a síla potřebná k jejich přemístění tak velká, že jednoduše nemohlo jít o pouhou náhodu nebo běžnou zemědělskou či lesnickou činnost. Rovnoměrné uspořádání řad, přesné rozestupy a jejich směrová orientace mu také napověděly, že se jedná o něco velmi neobvyklého. Zpočátku se setkal s nedůvěrou a skepsí vědeckého okolí. Přesto již roku 1937 proběhlo na místě měření a mapování kamenů profesorem A. Lustigem, následované podobným měřením o rok později vedeném samotným objevitelem Patejdlem. Výsledky však byly rozporuplné a vcelku nepřesvědčivé. Počátkem 50. let popsal další místní učitel Náprstek pískovcové řady, nacházející se v okolí. Celou nálezovou situaci však trochu komplikuje skutečnost, že v bezprostřední blízkosti kamenů byla dříve těžena opuka a různé velké kameny a balvany se mohou vyskytovat v otevřeném terénu nezávisle na člověkem vytvořených řadách.
---------
Jedna z nejzachovalejších kamenných řad. Je nepravděpodobné, že by se jednalo o pouhé (byť značně neobvyklé) náhodné nahromadění.
---------
Teprve v průběhu 70. letech proběhly významné vědecké výzkumy na lokalitě. V roce 1973 byly kameny poprvé podrobně spočítány a světlo světa spatřila jejich statistika, vypracovaná pro účely besedy s vědci i odborné semináře v Praze. O rok později bylo zahájeno komplexní vyměřování řad, při té příležitosti byly objeveny také dva obří balvany, známé jako Gibbon I a Gibbon II. V roce 1976 pak proběhl první řádný archeologický výzkum lokality. Podíleli se na něm vědci z AÚ ČSAV a muzea v Teplicích. O rok později následoval také průzkum blízkého halštatského hradiště, které mohlo s kamennými řadami souviset. Ještě koncem 70. let natáčela o kamenných řadách dokument Česká televize a byl dán podnět k ochraně lokality i vytyčení budoucích turistických stezek. Proběhla také zpřesněná měření kamenů za pomoci nových metod a technologií. Na lokalitu se však nezaměřovali jen vědci, stalo se také místem působení senzibilů a hledačů záhad všelikého druhu. Velmi zajímavá (byť možná ne pravdivá) je informace, že byly na místě objeveny prastaré kamenné sošky a podle brněnského senzibila Oldřicha Hradila se pod kameny údajně nacházela síť dávných ohnišť. Přestože roku 1976 vyhlásil ONV v Lounech toto území chráněnou krajinnou oblastí, další nevhodné zásahy údajně pokračovaly i v následujících letech. Například balvan Gibbon II byl roku 1982 z místa odvezen, ještě větší škody však byly způsobeny roku 1984 a následující rok při rozsáhlé těžbě dřeva. Ostatně celou dobu byly kameny zřejmě průběžně odváženy také jako stavební materiál. Od roku 1987 je otevřena naučná stezka, vedoucí od zhruba dva kilometry vzdáleného nádraží ČD Mutějovice.
Bouře dohadů a diskuzí o původu a smyslu kounovských řad od Patejdlova prvního článku dosud neutichly. Postupně byly vysloveny teorie o jejich náhodném seskupení (již dávno vyvrácené) nebo o jejich funkci jako meznících na polích, dávném tržišti či závodišti s oddělenými „dráhami“. Tyto domněnky však nejsou příliš pravděpodobné – zejména je sotva představitelné, že by dávní obyvatelé plýtvali energií na stavbu tak rozměrných „závodišť“ či tržišť. To samé platí pro myšlenku, že šlo o symbolické pole, oseté místo obilím kameny. Vyloučit se dá také nejfantastičtější domněnka – že kameny byly naváděcím systémem či dokonce přistávací drahou pro dávné letce nebo kosmonauty, a to nejspíš mimozemského původu. Pravděpodobnější už jsou domněnky, které pracují s myšlenkou kultovních obřadů, astronomické observatoře, „energetické zásobárny“ pro nedaleké keltské hradiště z 5. století př. n. l. nebo jakéhosi kamenného kalendáře. Jak ukázal výzkum megalitických staveb v západní Evropě, tyto úžasné výtvory skutečně měly funkci kultovní a byly přímo spojené s některými astronomickými jevy. Otázkou však zůstává, jak staré jsou kounovské řady – mohou pocházet až odkudsi z doby bronzové nebo byly vytvořeny (ať již z jakéhokoliv důvodu) až v posledních stoletích? Proslulý archeolog Karel Sklenář se například domnívá, že řady jsou pozůstatky políček podlouhlého tvaru, založených počátkem 19. století. Ne všichni archeologové s ním ale souhlasí. Již několik generací vědců se pokouší tuto záhadu rozluštit, zatím ale neúspěšně. Jak už to tak bývá, každé nové poznání totiž zároveň nastoluje řadu dalších otázek.
Se zajímavou hypotézou přišel na začátku minulého desetiletí bývalý projektant Jaroslav Kočí. Podle jeho názoru jsou kounovské řady pouze 180 let staré pozůstatky nezdařeného pokusu o pěstování chmele na tehdejším panství Schwarzenbergů. Ti údajně nechali na 2500 kamenů vyvézt na vrch Rovina snad mezi lety 1829 a 1839 za účelem stavby kovových konstrukcí pro chmelnici. Mělo jít o reakci na rozšířenou nákazu amerického révokazu, která zničila produkci vína a hlavní plodinou v kraji se tak stal chmel. Pokusná chmelnice na větrném kopci Rovina pak byla podle Kočího brzy opuštěna, zalesněna a kameny byly jejich dovozci ponechány na místě. O století později si jich všiml Antonín Patejdl a záhada tak byla na světě. Je to vcelku lákavé vysvětlení, ale má své velké trhliny – o podobném průběhu událostí se totiž nezmiňuje žádná z místních kronik, což je přinejmenším zvláštní. Ani křídová hornina pod zhruba dvaceticentimetrovou lesní hrabankou příliš nenasvědčuje možnosti, že by se někdo o podobný experiment mohl byť jen pokoušet. Zkrátka ani tato teorie nemůže být zatím potvrzena. Kounovské kamenné řady si své tajemství střeží již bezmála celé století. Bude vůbec někdy nade vší pochybnost vysvětleno? Nezbývá než si ještě nějakou dobu počkat…
---------
Literatura:
Bauerová, A.: Keltové v Čechách. Praha-Litomyšl: Paseka, 1996
Sklenář, K.: Slepé uličky archeologie. Praha: Československý spisovatel, 1977
Voráček, J. Zaměření a analýza Kounovských kamenných řad. Plzeň, 2016. 66 s. Diplomová práce. Fakulta aplikovaných věd Západočeské univerzity. Vedoucí práce Cyril Ron. Dostupné online (PDF).
---------
