Článek
Před odjezdem jsem sice zrovna já nazlobená nebyla, lázně jsem si dopřála jen tak. Navštívila jsem krásné a pohostinné Luhačovice. I v březnu tam bylo dost hostů. Mnohé asi přilákalo počasí. Sezóna jako by začala o měsíc dřív.
Na seniory se obecně spíš nadává, často čtu, jak jsou neurvalí, lační všeho. Tak v oněch lázních – a vsadím se, že i v dalších – to neplatí. Tolik zdvořilosti od každého jedince, s nímž jsem se střetla – ať už na schodech, u výtahu, u jídla, na kolonádě, znám jen z okruhu blízkých, rodiny a přátel. Žiju ve velké a hodně anonymní Praze, kde si někteří myslí, že na ně není vidět, a tak se chovají poněkud nevlídně. Metropole jako by byla džungle, kde si každý musí urvat to své.
Tohle v lázních neexistuje. Nikdo se nikam netlačil, dávali jsme si všude přednost, zdravili se, třeba i třikrát za den. Přesto, že bylo jídlo podáváno bufetovým způsobem, nikdo nehýřil. Pokud ano, nevšimla jsem si a to jsem pozorovatelka. Sbírám dojmy, informace, ráda se bavím s lidmi, abych měla o čem psát.
Tenhle pobyt mi ovšem téma na zápletku nedal, a tak jsem sepsala pár bodů, které nabízím jako desatero lázeňského hosta, který si chce pobyt parádně užít.
1. Do kufru dejte pěkné oblečení a ženy, nezapomeňte na líčidla. Jednak budete mít dost času je použít, jednat budete elegantní. Věřte, že se za vámi budou muži otáčet, ať je vám let, kolik chce. Přibalte i hezké lodičky, anebo, máte-li problém s takovou obuví, něco hezkého a moderního, byť pohodlného.
2. Před odjezdem si zajděte ke kadeřnici nebo do barber studia. Budete se ve společnosti těch, kteří na to mysleli, než přijeli, cítit skvěle.
3. Zajímá-li vás politika, vypusťte ji na dobu pobytu z hlavy. Jen byste v případě nesouhlasu (třeba spolustolovníků), kazili náladu.
4. Vybavte si všechny veselé a záživné vzpomínky na příhody či události, ať máte čím přispět v rozhovorech vedených u stolu. Máte-li plnou penzi, vězte, že ji budete sdílet s dalšími lidmi a brzy zjistíte, že urputné mlčení vás ani je nenaladí. Úsměvnými historkami, klidně i sebekritickými, se zavděčíte.
5. Usmívejte se. Pořád. Uvidíte, co to udělá s ostatními. Usmívejte se a zdravte, oslovujte, jste-li osloveni, reagujte. Bavte se, třeba i o banalitách, ale zkuste být víc společenští, než možná někteří jste. Většina lidí vám bude vděčná za podnět zastavit se, prohodit několik slov. Někteří jsou osamělí, jiní nemocní, příjemná chvilka je opravdu „nakopne“. Pokud k vám ovšem posadí někoho, kdo opravdu nechce mluvit, kdo si přijel odpočinout třeba zrovna od toho, dopřejte mu to.
6. Nemluvte jen o sobě, nechlubte se, spíš naslouchejte. Za chvíli se zorientujete a uvidíte, jak úžasný je rozhovor s někým, koho pozorně posloucháte. Vrátí vám to, dá vám příležitost k tomu, co jste si napřed dokázali odepřít.
7. Neposuzujte. Nikoho. Nedělejte si předem závěry, často budete překvapeni, jak špatně jste některé lidi ohodnotili a naopak, potěšeni z toho, že jste se mýlili.
8. Vezměte s sebou malé dárečky, pozornosti, protože by vás ke konci pobytu mohlo mrzet, že nemůžete lidem, s nimiž jste se sblížili, něco darovat. Může se stát, že oni to udělají, takže je fajn mít v kufru drobnost, která vás bude obdarovaným připomínat.
9. Jste-li skuhravý typ, zkuste nebýt. Nechte se ovlivnit lázeňskou atmosférou. Vnímejte ji všemi smysly. Pozorujte přírodu, architekturu, lidi, které potkáváte u pramenů a na kolonádách. Nešetřete pochvalami, napadnou-li vás. Obecně se v našem světě málo chválí, v lázních je to naopak. Aspoň v těch, v nichž jsem byla já.
10. Nestyďte se. Za nic. Ani za své tělo. Personál vás při procedurách vnímá jinak. Vidí tolik různých postav, a je tak profesionální, že si vás v tomto případě ani nevšimne – což ovšem neplatí ohledně pozornosti a ochoty s čímkoli vám pomoci. Po dobu procedury jsem měla pocit, že jsou tady všichni jen pro mě. Ráda jsem proto oplácela stejným a to na každém kroku.
Usmívala jsem se i ve vlaku na cestě domů. Hlavou mi běžely vzpomínky na vydařený pobyt. Stala jsem se na krátkou dobu členem ojedinělé společnosti, která jako by se vymykala běžnému světu – v současnosti plného kritiky a nespokojenosti.
Úsměvem jsem asi přilákala do kupé paní, která si jela z Uherského Brodu do Přerova na kávu a zákusek. V Otrokovicích přisedla její kamarádka. Jak my jsme se pobavily! O psech rasy Akita Inu, nebo Akita americká (neměla jsem ponětí, nejsem pejskařka), o dobrých pekárnách, cukrárnách a kavárnách na trase, ale i o hodných synech, kteří se perou o to, u kterého z nich bude máma bydlet.
Mě však nejvíc udivilo, že jediný cíl jejich cesty je to kafe.
„To si opravdu jedete do Přerova jen dát kávu a dort?“ chtěla jsem se ujistit.
„Jasně, a proč ne?“ smály se. „Děláme to často.“
„Máte pravdu, však i mně trvá cesta tramvají do centra přes půl hodiny. Vy jste vlastně v tom Přerově dřív než já na Václaváku,“ zasmála jsem se.
A protože jsem byla pořád dobře naladěná – to vám nedá, máte-li za sebou tolik příjemných dní – zdálo se mi, že ten den cestovali z Moravy do Prahy jen milí a vstřícní lidé, jak tomu bylo i v lázních. Nebo že by to bylo něčím jiným? Třeba že jsem se řídila svým desaterem?
