Článek
Čtenáři, a především fanoušci black metalu, prominou za lehce clickbaitový titulek. Ale pravdou je, že stejně jako je v Norsku divoká příroda, i pozadí toho, co se odehrávalo kolem osobností, o nichž bude v textu řeč, bylo divočejší než leckterý film.
Každou chvíli rozčeří hudební vody nějaká více či méně šokující zpráva. Zářným příkladem budiž návrat kapely Linkin Park a kontroverze, které se rozvířily kolem nové zpěvačky Emily Armstrong. V listopadu vystoupí v Praze metalcoroví As I Lay Dying - posluchači tohoto subžánru si jistě vzpomenou na zpěváka Tima Lambesiho, který byl na konci roku 2016 po dvou letech propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za plánování vraždy své exmanželky. Nebo když se vrátíme o dalších pár let zpět, možná si někteří vybavíte kauzu Randyho Blytha, lídra metalové bandy Lamb of God, který byl v roce 2012 zadržen na Ruzyni za dva roky starou potyčku na koncertě, při níž byl zemřel fanoušek.
V tomto článku se vrátím do devadesátek, které nebyly divoké jen u nás, a podíváme se pod pokličku norskému black metalu. Události, které se tenkrát staly, by z fleku mohly konkurovat filmovým scénářům…
Blackmetaloví vzbouřenci
Podpalování kostelů, násilné trestné činy nebo šokující výjevy na pódiích. Za těmito činy stáli někteří členové blackmetalové norské scény, takzvané druhé vlny black metalu, nebo jejich stoupenci. Nová generace revoltujících blackmetalistů se začala formovat na konci osmdesátých a začátku devadesátých let. Do okruhu kapel patřily Mayhem, Burzum, Darkthrone, Immortal nebo Gorgoroth. Tyto a další uskupení subžánr dotáhly do extrémů jak po stránce textové a hudební, tak i vizuální.
Vůdčí osobností subkultury se stal kytarista Øystein Aarseth, který byl znám pod přezdívkou Euronymous. Společně s baskytaristou Jørnem Stubberudem, jinak zvaným Necrobutcher, a bubeníkem Kjetilem Manheimem (bez přezdívky) založil v roce 1984 skupinu Mayhem. Euronymous vlastnil nahrávací společnost s příznačným názvem Deathlike Silence Productions a otevřel si obchod s nahrávkami, který pojmenoval Helvete, což v překladu znamená peklo. Šlo ale o víc než jen o pouhý krám s deskami.
Místo se záhy stalo vyhledávaným místem Euronymousových přívrženců a zároveň prostorem k setkávání. Metalové dýchánky probíhaly ve sklepě obchodu. Na jednu ze zdí Euronymous nasprejoval název „Black Metal“. Obchod s ikonickým sklepením se nacházel na ulici Schweigaards gate 56 v Oslu a ačkoliv už dávno nefunguje, na jeho místě je otevřená jiná prodejna hudebních nosičů, Neseblod Records. Sklep je dokonce přístupný veřejnosti a řada fanoušků toho využívá.
Bizarnosti a smrt
Euronymous našel zalíbení v satanismu a misantropii. Choval otevřenou nenávist ke všemu a všem, vyzdvihoval zlo a smutek. Činy, které za svůj krátký život spáchal, ale i ty, které se údajně snažil udělat nebo absurdity, které prováděl, z něj dělaly, nebo spíše stále dělají kontroverzní postavičku, která dokáže přitahovat davy. I tohle má společné s dalšími muzikanty. Euronymous naposledy vydechl před jednatřiceti lety pod rukama nejprve kamaráda, později rivala (jak mnozí tento vztah popisovali) Varga Vikernese. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Docela drsnou smrtí zahynul švédský zpěvák a textař Per Ohlin s přezdívkou Dead. Na rozdíl od Euronymouse to byla jeho svobodná volba. Dead nejprve založil thrashmetalovou bandu Morbid, ale už po pouhých dvou letech usoudil, že jejich cesta nikam nevede, a tak naskočil do rozjetého vlaku Mayhem. Na místě zpěváka a textaře působil celé tři roky, tedy do své smrti. Notoval si zejména s Euronymem. Satanismus sice neuctíval, zato byl fascinován smrtí. A nejen tou. Liboval si v nejrůznějších zvláštnostech. Bubeník Mayhem Jan Axel „Hellhammer“ Blomberg na jeho adresu v rozhovoru s Dmitrym Basikem z roku 1998 prohlásil několik, řekněme, pikantností, nad nimiž zůstává rozum stát. Před koncerty byl prý schopen spálit svoje oblečení, následně ho zahrabat do země, aby chytilo jakýsi posmrtný nádech, a posléze si ho znovu obléknout na pódium. Jednou dokonce požádal zbytek kapely, aby ho pohřbili. Zřejmě i tímto chtěl dostát své přezdívky. Dead byl prvním na blackmetalové scéně, kdo si začal malovat obličej jako mrtvola. Po jeho vzoru tak začali činit i někteří další členové komunity.
Skoncovat se svým životem se rozhodl 8. dubna 1991. V domě, jež obýval spolu s Euronymem, si podřezal zápěstí a brokovnicí prostřelil hlavu. Byl to právě jeho spolubydlící a kolega, kdo ho v tratolišti krve našel. Euronymous situace „využil“ a ještě před příjezdem policie si šel narychlo koupit fotoaparát, aby si onen výjev vyfotil. Zní to šíleně? Pak vás možná ještě víc šokuje skutečnost, že jedna z fotek byla použita na obal bootlegu (tj. neoficiální nahrávky) živého alba Dawn of the Black Hearts, které bylo nahráno rok předtím, ovšem vyšlo až po smrti obou muzikantů v roce 1995. Obrázek je pochopitelně velmi drastický, ale pokud je mezi vámi někdo se silnější náturou, může se na něj podívat zde.
Podle nejrůznějších drbů si Euronymous zahrával s kanibalismem – údajně měl pozřít kousky Deadova mozku, které předtím podusil. Dále měl prý z roztříštěných úlomků lebky vyrobit náhrdelníky, které pak daroval několika muzikantům. Jeden z nich měl dostat Morgan Steinmeyer Håkansson, kytarista kapely Marduk a jeden z členů blackmetalové komunity. Hudebnímu magazínu Loudwire potvrdil, že opravdu vlastní jeden z náhrdelníků. Leč nikdy ho neukázal, takže těžko říct, zda chtěl přiživit tento šílený klep, nebo byl Euronymous vážně natolik pomatený.
Euronymous versus Vikernes
Ale teď už zpátky k Euronymusouvi a Vargu Vikernesovi (na embedu níže je Varg na první fotce ten nalevo). Osudný den Vikernese a Euronyma nastal 10. srpna 1993, ten den měli domluvené setkání. Co opravdu následovalo po shledání a předcházelo vraždě, zůstane už nejspíš tajemstvím. Soud však žádné pochyby neměl. Vikernes Euronymouse pobodal třiadvacetkrát, rány mu uštědřil do hlavy, krku a zad. O rok později vyfasoval trest v trvání jednadvaceti let natvrdo (což je v Norsku nejvyšší možný trest, který se dá ale po uplynulé době obnovit). Usvědčený vrah má pochopitelně na celou událost jiný pohled. Podle něj ho měl Euronymous v plánu zabít dřív, proto v rámci sebeobrany jednal jako první. Na svůj blog napsal: „Podle jeho kamarádů se měl se mnou sejít, omráčit, svázat a hodit mě do kufru auta. Chtěl mě odvézt někam mimo civilizaci, přivázat ke stromu a mučit, zatímco by si všechno nahrával na video. Samozřejmě mě to vytočilo, ale stejně jsem se s ním sešel.“
Everyone knows that Varg Vikernes killed Mayhem's vocalist Euronymous. The reason for killing Euronymous was that Varg heard that Euronymous was going to tie Varg in the woods and shoot a snuff film and killed Euronymous before his own death. https://t.co/81oE0vTPU0 pic.twitter.com/2PmE6EjGAP
— Trve Kvlt (@_TrveKvlt_) May 18, 2022
Na blogu popisuje, co přesně se z jeho úhlu pohledu stalo… Euronymous podle něj odběhl do kuchyně, kde měl připravený nůž, o němž si Vikernes myslel, že je vražednou zbraní. Proto ho zastavil dřív, než ho mohl použít. Euronymous měl poté běžet do ložnice pro jinou zbraň. Vikernes předpokládal, že tam má brokovnici, kterou se zastřelil Dead (policie mu ji prý měla vrátit). „Proto jsem ho doběhl a pobodal. Docela mě překvapilo, že chtěl utéct. Nedávalo to smysl a doslova mě to naštvalo – ve chvíli, kdy chtěl něco rozpoutat a nešlo to podle jeho plánů – snažil se utéct místo toho, aby bojoval jako chlap,“ doplňuje. S ledovým klidem líčí, kde všude tělem projelo ostří nože a dodává: „Nakonec jsem ho dorazil nožem, kterým jsem mu prorazil lebku.“ Vikernes několikrát žádal o předčasné propuštění a v roce 2003 se pokusil o útěk. I přesto všechno se mu nakonec podařilo vyjít na svobodu dřív, v květnu 2009 byl po patnácti letech propuštěn.
Vypalování kostelů
Black metal je subžánr metalu, u něhož nenajdeme texty plné pozitivity, naděje a dalších optimistických témat. Oplývá temnými náměty, smrtí a satanismem. Stojí tedy v jasném protikladu s křesťanstvím. A s křesťanstvím jsou spojeny i sakrální budovy.
Stavkirke jsou tradiční dřevěné kostely, kterých ve Skandinávii vyrostlo v uplynulých staletích nesmírně velké množství. Jenže zhruba padesátka z nich mezi lety 1992 a 1996 žhářské nájezdy nepřežila. Blackmetaloví hudebníci nebo jejich fanoušci se pokusili vypálit nebo se jim skutečně podařilo vypálit památky, z nichž některé byly staré několik set let.
Jako první lehl popelem 6. června 1992 kostel Fantoft. Ze žhářského útoku byl podezřelý Varg Vikernes, avšak usvědčen nebyl. Zajímavostí je, že fotku zničeného kostela použil na obal EP Aske (1993). Vina u něj byla prokázána za vypálení kostelů Holmenkollen, Skjold a Old Åsane. Na tyto tři budovy, zničené v tentýž rok, však nebyl sám. 21. srpna byl ohnivým peklem zpustošen Holmenkollen, z jehož vypálení byli dále obviněni Bård Guldvik „Faust“ Eithun, tehdy bubeník kapely Emperor, a Euronymous, který se však soudu nedočkal, protože mezitím zemřel. O měsíc později, 13. září, byl vypálen Skjold a za spoluviníky označeni kytarista a bubeník Samoth, vlastním jménem Thomas Thormodsæter Haugen, taktéž z kapely Emperor a z formace Zyklon. Na Štědrý den byl zničen Old Åsane, za nímž stojí kytarista Jørn Inge Tunsberg, který tenkrát hrál s kapelami Old Funeral, Immortal a Hades Almighty, kde vytrval dodnes. Jejich tresty se pohybovaly od šestnácti měsíců do dvou let nepodmíněně.
Kostel Fantoft po obnově z roku 1997.
Vikernes a Euronymous se prý chystali odpálit bombu v katedrále Nidaros. Nic se však nestalo. Nidaroský dóm je ovšem zaujal, neboť jeho fotografii použili na přebal desky De Mysteriis Dom Sathanas, debutovky Mayhem (vyšla se zpožděním roku 1994). Vypalování kostelů bylo velké téma, toho využila řada muzikantů. Například takový Gaahl, tedy Kristian Eivind Espedal z Gorgoroth (kapela má mimochodem na 1. prosince naplánovaný koncert v Praze). O tomto tématu se rozhovořil v dokumentu Metal: A Headbanger's Journey (2005), kde mu vyjádřil podporu. „Vypalování kostelů na sto procent podporuji. Mělo k nim docházet v mnohem větší míře a určitě k tomu bude docházet v budoucnu dál. Ze světa musí pryč všechny stopy křesťanství a semitismu,“ dodal.
Už jednou zmíněný Bård Guldvik „Faust“ Eithun, který s kapelou Emperor nahrál debutovku In the Nightside Eclipse (1994), má ve svém rejstříku nejen žhářský útok, ale i vraždu. Obětí se stal Magne Andreassen, homosexuál, jehož 21. srpna 1992 ubodal. O dva roky později vyfasoval čtrnáct let ve vězení, kde si ale odpykal jen devět let. Po předčasném propuštění začal sekat latinu. Případ byl samozřejmě medializován a z faktu, že vrah patří do blackmetalové komunity, měla média žně. Někteří novináři spekulovali o tom, že byl čin spáchán ve jménu satanismu nebo fašismu. Faust tato tvrzení později vyvrátil.
Pomyslným opakem Fausta je Varg Vikernes, jenž se jednu dobu označoval jako Count Grishnackh a který si před lety změnil jméno na Louis Cachet (příjmení převzal po manželce). Zatímco na Faustův čin jako by se zapomnělo, Vikernes se pravidelně veřejnosti připomíná dodnes. Založil si blog a videokanál, který byl loni zabanován. Za těch víc jak dvanáct let, co fungoval, ve videích Vikernes prezentoval svoje kontroverzní postoje vůči společnosti, historii nebo politice.
Kromě této známé kauzy se Vikernes proslavil svým sólo projektem Burzum, který založil roku 1991, a v kapele Mayhem, k níž jako basák nastoupil v roce 1992. Po roce sice odešel, přesto stihl natočit debutové album De Mysteriis Dom Sathanas. Se svým sóloprojektem toho stihl vydat mnohem víc. Roku 1992 vyšla eponymní deska, ta zatím poslední The Land of Thulê letos v dubnu. Nahrávat mohl dokonce i ve vězení. Z tohoto období vzešly dvě placky s temnou ambientní muzikou, Dauði Baldrs (1997) a Hliðskjálf (1999). Kromě hudby se věnoval i psaní knih.
Odraz v pop kultuře
Některé z výše popsaných událostí zachytil na stříbrná plátna švédský režisér a hudebník Jonas Åkerlund snímek Vládci chaosu (Lords of Chaos, 2018). Film si vzal inspiraci z knihy Lords of Chaos: The Bloody Rise of the Satanic Metal Underground autorů Michaela Moynihana a Didrika Søderlinda, kteří ji vydali v roce 1997. Ve filmu si zahráli Rory Culkin, Emory Cohen, Anthony De La Torre, Sky Ferreira nebo Jack Kilmer.
Zdroje:
