Článek
Na první pohled snadná otázka, ale pokud byli někdy vašimi spolusedícími starší lidé, jsem si jistá, že se nad tímto dotazem pozastavíte.
Lidé chroupající popcorn? Lidé kopající do vaší sedačky? Lidé kontrolující mobilní telefon? Ne, pro mě osobně byli vždycky nejhoršími návštěvníky kin jednoduše lidé, kteří si povídali. Pokaždé, když tato situace nastane, mám sto chutí se zvednout, jít za nimi a zeptat se jich, zda se mohu taky zúčastnit diskuze. Ale to jsou bohužel jen představy, které jsem (zatím) nenaplnila. Ačkoliv si říkám, že bych ty štěbetající tvory mohla natolik vykolejit, že by do konce promítání ani nepípli.
Co jsem však udělala, byla slušná žádost o to, aby se bavili víc potichu (ideálně si to nechali po filmu - ale opět, jen představa, jak by vypadalo v mém ideálním světě). Nutno podotknout, že jsem takto požádala buď teenagery (a modlila se, aby mě přitom neposlali do jistých míst), nebo lidi kolem 30+ (samozřejmě opět s modlitbičkou).
Čekali byste, že mě rozjuchaní mlaďoši pošlou do háje? Kdepak, i já byla velice překvapená, že skutečně do konce filmu ani nepípli. Naopak lidi kolem třicítky, jó, u nich jsem schytala jistou lavinu „hejtů“. Nic mi neřekli, ale jejich pohledy a pokračující diskuze - ne o filmu - mluvily za vše.
No co. To je holt riziko chození do biografů.
A pak tu jsou důchodci. Lidé v pokročilých létech, k nimž bychom měli být tuplem uctiví. Tedy ne, že bych nebyla. V MHD jim ráda uvolním místo, podržím jim vchodové dveře nebo se na ně jen tak usměju (protože úsměv zlepší den). Ale i ti jsou kapitola sama pro sebe. Zrovna nedávno jsem byla na projekci jednoho zahraničního snímku, sál skoro k prasknutí a o řadu po mně si to štráduje pár seniorů. Usměvaví milí lidé - takový dojem na mě vytvořili. Tento obraz se ovšem rozpadl po pár minutách. Začalo se promítat a do ticha promluvil hluboký hlas. A NE! Už je to tady zase - pomyslila jsem si. Moje prosíky nebyly vyslyšeny, tento manželský pár, který spolu mohl být klidně padesát let, konzultoval celé promítání.
Teda skoro celé. Pán totiž v závěru filmu usnul. Kupodivu mi jeho chrápání nevadilo, naopak mi přišlo humorné, ba roztomilé (nevěřím, že to píšu). A ještě víc reakce jeho ženy, když ho „okřikla“.
Situace s důchodci se mi stala poněkolikáté, a zatímco se slušně zeptat mladých lidí mi nedělá problém, s těmi staršími už problém mám - jako kdyby pro mě byli takovou autoritou, že je nechci obtěžovat, ačkoliv slušně požádat o ztišení se v kině je přece úplně normální věc.
Chápu, že když je film zajímavý nebo vás zrovna napadne nějaká myšlenka, kterou okamžitě musíte svému souputníkovi sdělit, že to prostě uděláte, ale říkám si, proč to nedělat tak, aby to ostatní nerušilo? To znamená šeptem.
A jak byste na moji otázku odpověděli teď? Nezapomeňte hlasovat v anketě. A do komentářů mi pojďte napsat, co nejvíc v kině rozčiluje vás.
