Článek
Vždycky tady byli.
Ti z našich přátel, kteří sice rozumu moc nepobrali, ale měli jiné charakterové vlastnosti, pro které jsme je měli rádi. Obyčejní, průměrní lidé. Nikdy nevyčnívali, starali se o své životy a v žádných velkých diskuzích nebyli slyšet.
Nyní však, ve světě těch internetů, kam se dostane každý a kde každý chce být slyšet - lhostejno, zda má, nebo nemá co říct, cítí, že i oni dostali šanci.
Nevadí, že nikdy nepřečetli více než novinový titulek. Nevadí, že neznají základy světových dějin, filozofie, kultury ani náboženství. Najednou mohou být odborníky. A co nevědí, to si vygooglí, nevadí, že jsou to fakta naprosto bez kontextu - jako strom vytržen i s kořeny, který si někdo postavil doprostřed obýváku.
Příkladem nám budiž Andrej Babiš a jeho prezidentské debaty.
Zatímco se intelektuálně a morálně průměrný člověk u jeho show stydí - za to, že i tohle je prý lidský tvor, říše našich obyčejných spoluobčanů naopak jásají:
„Konečně, on je náš!“
Zcela správně pochopili, že pokud se ve vrcholné politice, a dokonce v prezidentském klání nachází člověk, který nedokáže dát dohromady jedinou souvislou větu, který není schopen odpovědět na žádnou otázku tak, aby odpověď dávala smysl, který očividně a nepokrytě lže a vůbec se za to nestydí, tak se i jim snad blýská na lepší časy, že i jim svítá naděje a otevírá se cesta do veřejného prostoru.
„Pryč s těmi všemi chytráky, kterým nerozumíme! Nechceme poslouchat nabubřelé Havly, Pavly, profesory Halíky, Putny a tady ty všechny namyšlené hňupy! Konečně je tady náš Andrej, je jako my, mluví jako my, myslí jako my, lže a krade jako my, kdybychom k tomu dostali příležitost … A třeba ji také brzy dostaneme! Andrej na Hrad!“
Najednou je jich v kyberprostoru k prasknutí – komentují, nadávají vám, hádají se s vámi, mají svou pravdu a jsou ochotni za ni zabíjet. Samozřejmě, že vlastně chtějí mír, ano, stejně jako Vladimír Vladimirovič, oni nejsou jako vy – krvelačná bestie! Jsou schopni vlastní agresivitou naprosto ucpat veškerá volná místa pod Vámi sdílenými obsahy. Jejich argumenty, stejně jako ty Andrejovy, jsou prosté jakéhokoliv významu, což jim nebrání utlouci vás slovy, nadávkami a různými idiomy jako žlutomodrý hadr, válka, fašisti, fialova drahota a další očividné nesmysly, kdy vaše argumenty jsou pro ně naprosto irelevantní, ale říkáte si – nevadí, až jej(ji) potkám, normálně si to vysvětlíme a pojedem dál. Může se však ukázat, že to nebude tak jednoduché. Ležíte jim hluboko v žaludku, například protože jste si jim dovolili oponovat v tom, že by byl Petr Pavel guma, komunistický špión, nebo v tom, že brzy všichni zalehneme do zákopů.
Protože jste jej (ji) zablokovali, nemůže sice trolit Vaše stránky, ale nebrání jim to v tom, veřejně komentovat Vaše názory v rozhovoru se sobě podobnými, například pod příspěvky Tomia Okamury.
Někdo z vašich známých vám to potom může s údivem poslat.
Neznám řešení, jak tu lavinu zastavit a upřímně: začínám se bát.
Protože společnost je tak silná, jak silný je její nejslabší článek.
