Článek
Podle tureckého ministra energetiky Alpraslana Bayraktara je výstavba plynovodu z Kataru přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a Turecko do Evropy možná, pokud Sýrie dosáhne územní celistvosti a stability.
Náklady na realizaci tohoto projektu by byly vysoké, ale politická rizika ještě větší.
Podle Oil & Gas Journal byly k 1. lednu 2011 katarské zásoby zemního plynu v Arabském zálivu odhadovány na přibližně 25,4 bilionu m3, což představuje 14 % známých světových zásob. Katarský plyn byl však pro západní trhy dosud považován za neekonomický kvůli nedostatku přímých plynovodních spojení. Řešení nabídla technologie zkapalňování.
Oprášený projekt
Jde o plán z roku 2010: plyn se měl přepravovat z Kataru bohatého na přírodní zdroje přes Blízký východ do Turecka a odtud proudit do Evropy. Plynovod v hodnotě 10 miliard dolarů, dlouhý 1 500 kilometrů, byl navržen k přepravě plynu z rozsáhlého katarského naleziště South Pars/North Dome do Evropy přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii do Turecka, kde se měl napojit na plánovaný plynovod Nabucco umožňující přepravu plynu na evropské trhy. Projekt mohl pomoci Evropě diverzifikovat dodávky plynu a snížit její závislost na Rusku dlouho před válkou na Ukrajině. Ale prezident Bašár al-Asad nakloněný Rusku byl proti tomu.
Nyní se téma znovu objevuje. Ale realizace projektu se jeví stále obtížná. Katar je proto opatrný. Dohoda s Jordánskem by byla možná rychle, protože země je ve finančních problémech, domnívají se analytici. Se Saúdskou Arábií by byla dohoda obtížnější.
Stavba velmi dlouhého vedení z Kataru do Turecka projekt prodražuje a zásadní jsou v této fázi i ceny zemního plynu na mezinárodních trzích. Je třeba připomenout, že Katar má třetí největší prokázané zásoby modrého paliva na světě po Rusku a Íránu s přibližně 25 biliony metrů krychlových, stejně jako druhý největší vývozce zemního plynu na světě po Rusku, dodávky jsou především ve formě zkapalněného zemního plynu (LNG).
Po téměř 14 letech občanské války, kterou spustil nyní svržený syrský prezident Bašár al-Assad brutálním zásahem proti prodemokratickým protestům, stojí Sýrie na klíčové křižovatce. Konflikt zanechal Sýrii politicky hluboce roztříštěnou, ekonomiky rozvrácenou s mnoha otázkami o budoucnosti, včetně neznámého osudu ropného a plynárenského průmyslu země. Kolaps Asadova režimu otevřel nové možnosti a výzvy, protože válka zdevastovala syrský energetický sektor, těžba ropy a zemního plynu od roku 2011 výrazně poklesla a zdroje a zařízení jsou v rukou různých aktérů.
Syrská ekonomika se během téměř 14 let občanské války, která zdecimovala infrastrukturu a vyvolala hyperinflaci, propadla o 85 %. Zatímco měla v roce 2011 hodnotu 67,5 miliardy dolarů, v loňském roce klesla na pouhých 9 miliard dolarů. To postavilo zemi na stejnou úroveň, jakou zaujímá Čad anebo palestinská území.
Ze země emigrovalo téměř 5 milionů lidí a dalších 7 milionů Syřanů, více než 30 % populace, zůstalo dle odhadu Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) ke konci loňského roku vnitřně vysídleno.
Nejistá budoucnost
Před válkou, v letech 2008 až 2010, dosahovala syrská těžba ropy v průměru přes 400 000 barelů denně. Přestože je vývoz ropy ze Sýrie ve srovnání s jinými zeměmi Blízkého východu malý, v roce 2010 tvořil zhruba čtvrtinu vládních příjmů.
Do května 2015 klesla produkce podle amerického úřadu pro energetické informace na méně než 25 000 barelů denně, ale do roku 2023 činila v průměru 91 000 barelů denně.
Světová banka poznamenala, že zatímco těžba ropy již kvůli stárnutí polí klesala, válečný konflikt tento pokles výrazně urychlil. Asadův režim ztratil kontrolu nad většinou syrských ropných polí. Převzaly ji teroristické skupiny Islámský stát (IS) a později sily pod vedením Kurdů.
Mezinárodní sankce zacílené na klíčové představitele režimu, včetně těch, kteří jsou napojeni na ropný průmysl, vážně omezily schopnost vlády vyvážet ropu. Jak se produkce ropy v oblastech kontrolovaných režimem snižovala, a boje narušily dodavatelské řetězce, stal se syrský režim silně závislým na dovozu ropy z Íránu.
Po pádu Asadova režimu a dočasném jmenování Mohammeda al-Bašíra do čela přechodné vlády do 1. března odborníci očekávají, že nastupující syrská administrativa zahájí obnovu poškozených měst, dopravní infrastruktury a těžbu ropy a plynu.
Sílící výzvy k obnově Sýrie se soustřeďují na východní provincii Dajr az-Zaur, kde se nachází asi 40 procent zásob ropy v zemi a několik nalezišť zemního plynu. Tato provincie je v současné době pod kontrolou Syrských demokratických sil (SDF) podporovaných Spojenými státy, ačkoli tato skupina rychle ztrácí půdu pod nohama ve prospěch tureckých povstaleckých sil.
Někteří pozorovatelé varovali, že může trvat téměř 10 let, než se země vrátí na úroveň HDP z roku 2011, a dvě desetiletí, než bude plně přestavěna. Obávají se také, že by se vyhlídky Sýrie mohly zhoršit v případě jakékoli další politické nestability.
Bez USA to nepůjde
Od vypuknutí občanské války zavedly západní země restriktivní politiku zaměřenou na syrský energetický sektor v reakci na represe režimu vůči civilistům, v důsledku čehož je Sýrie silně závislá na dodávkách paliva na Íránu. Mezinárodní zdroje uvádějí, že během Asadovy vlády pokrýval Írán přibližně 90 % poptávky po ropě.
Odhaduje se, že v tomto období dodával Sýrii 60 000 až 70 000 barelů ropy denně.
Zbývajících 10 % údajně pochází z vlastních ropných polí Sýrie.
Po svržení Asada zastavil Írán, který dlouho podporoval syrskou represivní baasistickou vládu, dodávky paliva do Damašku.
A svět se začal zajímat o Sýrii v nové situaci. Pod záštitou EU přijeli do země německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková a její francouzský kolega Jean-Noël Barrot. Se zlou se potázali. Prozatímní syrský premiér Mohammed al-Bašír odmítl političce podat ruku kvůli tomu, že je žena. Podobně se zachovali i další nižší syrští představitelé vzešlí stejně jako Bašír z povstalecké skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS), kterou dříve Spojené státy a Spojené království zařadily na seznam teroristických organizací. Na nového syrského vůdce byla přitom vypsána odměna 10 milionů dolarů.
Návštěva z Evropy byla asi předčasná. Sám syrský ministr pro ropu přiznává, že několik ropných vrtů zůstává „mimo správu syrského státu“ a označil to za „jednu z největších a nejvýznamnějších překážek“, kterým čelí obnova země. I když nikoho nejmenoval, jisté je, že americká armáda má od roku 2014 na základě rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy v syrských oblastech bohatých na ropu přibližně 900 až 2000 vojáků. USA tak nyní kontrolují těžbu asi 90 procent syrské ropy. Přítomnost americké armády byla Washingtonem zdůvodněna obavou, aby se tyto zdroje nedostaly do rukou zbytků teroristů tzv. Islámského státu.
Syrské ropné zdroje jsou soustředěny ve dvou oblastech: na severovýchodě, zejména v Hasakahu, a na východě podél řeky Eufrat k irácké hranici poblíž Deir Ez-Zor, s dalšími malými nalezišti jižně od Rakky. Zásoby plynu sahají do Palmýry ve střední Sýrii.
Nicméně pokračující hrozba oživení Islámského státu by neměla být podceňována.
I když byl v roce 2017 teritoriálně poražen, Pentagon loni v červenci uvedl, že během prvních šesti měsíců roku 2024 došlo k 153 útokům bojovníků této skupiny v Iráku a Sýrii, což je dvojnásobný počet než v roce 2023.
Vzhledem k tomu, že SDF v současné době dohlíží na věznice, v nichž jsou internovány tisíce teroristů islámského státu, může pokračující přítomnost USA poskytnout odstrašující prostředek ke střetům se skupinami podporovanými Tureckem, které by mohly zhoršit bezpečnostní situaci.
SDF v současné době kontroluje velkou část severovýchodní Sýrie, což představuje téměř třetinu celkového území země. Půda, kterou kontroluje, obsahuje asi 70 procent syrských ropných a plynových polí.
Sýrie potřebuje velké zahraniční investice do svého ropného průmyslu, aby jej mohla uvést zpět do provozu. Bez USA to nepůjde.
