Článek
Není to lehké, ale vlastně co je na tom těžkého? Najdete si partnera, zamilujete se a máte plány do budoucna. Založit rodinu, skloubit to s prací. Vybudovat si zázemí. Být tu pro děti, vnoučata. S partnerem se pořád podporovat, propojovat, ale i diskutovat.
Ale co když je tu změna, se kterou se perete všichni?
Před dvanácti lety jsem si našla partnera. Byl pro mě atraktivní, byl pro mě výjimečný. Udělali jsme si děti… a bum. Změna, na kterou se chystal, byla pro všechny veliká. V původním plánu se vlastně nic moc nezměnilo - pořád je to parťák, se kterým mám děti, rodinu, buduju zázemí a diskutuju. Ale místo oslovení ON, je tu oslovení ONA.
Jako první přirovnání mě napadlo, velice cynicky, náš vztah přirovnat k autu. Jedete, vše šlape, servisní kontroly v pořádku. Ale přetrhne se lanko u spojky a vše se zastaví. Jasně, dáte to opravit a auto zase jede. Ale vnitřně někde vás hlodá nedůvěra, co se pokazí příště. Koupit nové auto? Ale proč, vždyť tohle je jinak spolehlivé. A tak prostě jezdíte dál, ale v určitých věcech si dáváte pozor - nestojíte zbytečně na spojce.
A tak jako jeho sdělení, že se necítí být mužem, bylo pro mě zastavení. Ale vztah není věc, tak jsme začali opravovat. Nějak jsem se s tím vnitřně poprala já, pak děti. Pak širší rodina, kamarádí a okolí. Super opravené lanko, tak jdeme zkusit vyjet.
A samo to vše jde. Sem tam nějaký karambol nebo výmol. Ale jedeme. Cesta začíná být zase tak nějak příjemná a z léta, kdy spoustu starostí pohltí to, že bezstarostně umíme vypnout někde u vody, přichází podzim a nasazení do kolotoče povinností.
Pořád bojujete, pořád tvoříte a snažíte se fungovat. Ale když si sami nepřiznáte, že už to nedáváte, že prostě jen jedete a nemyslíte na věci okolo a na sebe, tak se vše semele. A hned jak je příležitost, utíkáte mimo domov. Přirovnání k autu, koukáte po partnerovu novějším modelu. Rychlejší, nablýskanější, a tak dostupnějším.
Občas si ho půjčíte, projedete a ke svému starému autu se vracíte vlastně už jen ze zvyku a nutnosti. A vnitřně přemýšlíte, jak si koupit nějaké nové. Tak se to táhne, až do zimy. V hlavě máte zmatek. Dokud na ledu nedostanete smyk, protože se nevěnujete jízdě.
Než stačíte zatáhnout za brzdu sami u sebe, najednou se to vše valí samo. Okolí vás ještě omlouvá a vy sami v sobě pokrytecky s nimi souhlasíte. To on se mění z muže na ženu. To on je ten, kdo vše mění. Vždyť přece právo žít mám i já, tak proč ho nevyužít. Proč nesešlápnout plyn naplno, když teprve spojku pouštíme?
A tak s velkým egem přichází i velký pád. Přijde nehoda na zledovatělé silnici a nějaké vyměněné lanko u spojky za to fakt nemůže. To vy jste šlápli na brzdu, zablokovali si kola a rozkoukáváte se v příkopu. Co zbývá? Poděkovat autu, že to ustálo a mně se nic nestalo!
A tak je to i s partnerem. Musela jsem si sama urovnat, že jsem si původně vybrala sakra dobře. Chlapa, co za mnou bude stát, co zvládne ustát mě. Jen to zatracený lanko musel vyměnit, a tím to všechno začalo. Svůj styl jízdy pořád ovlivňuji já, stejně tak si najít cestu, jak se s ní vyrovnat. A že to byla pořádná pecka!
