Článek
Postupem času si uvědomuji jednu zvláštní věc. Čím víc cestuji, tím méně sleduji zprávy. A čím méně sleduji zprávy, tím víc jsem v klidu. Vjemy, které mám k dispozici hned za dveřmi, jsou totiž v naprostém kontrastu s tím, co mi servírují obrazovky. Stačí pět minut scrollování a mám pocit, že se svět rozpadá. Konflikty, krize, problémy na všech stranách. Dřív jsem měl zprávy jako ranní rutinu, dnes často ani nevím, co se ten den „stalo“. Pak vyjdu ven a jediná věc, kterou reálně řeším, je, jestli si dát kafe teď, nebo až po cestě zpátky. Ten rozdíl je až absurdní. A čím víc si toho všímám, tím méně mám potřebu hledat odpovědi někde jinde.
Cestování ke mně patřilo odjakživa, jen tehdy nemělo žádný název. Jako dítě jsem po škole mizel do lesa a jen tak se toulal. Kolikrát jsem se prostě sebral a šel bez plánu. Technologie byly tehdy někde na začátku, televize nebyla defaultní kulisa dne a VHSky jsem pouštěl maximálně, když jsem byl nemocný. Rodiče to neřešili, nebyl v tom strach. A tak pro mě bylo naprosto normální, že když mi v šestnácti během jejich dovolené došly peníze, sedl jsem na kolo a jel sedmdesát kilometrů k babičce na večeři, s tichou nadějí, že mi na cestu zpátky přibalí pár stovek.
Po střední škole přišlo období, které bych dnes nazval řízený chaos. Přihlásil jsem se na vysokou, zapsal se, ale nikdy tam nedošel. Místo toho jsem pracoval na brigádách a bydlel u prarodičů. Byla to doba, kdy se rozjížděly low-cost aerolinky a Evropa byla najednou dostupná za pár stovek. Londýn, Milán, Manchester. Vždy na den nebo dva. Na hotely nebyly peníze, takže jsem spal na letištích. Se zpáteční letenkou nebyl problém – ostraha tě nechala být. Bylo to jednoduché, syrové a vlastně strašně svobodné.
Tahle spontánnost mě nikdy úplně neopustila. Jasně, přišla období, kdy se mi nechtělo nikam. Hlavně v prvních pracích, kdy jsem vydělával tak akorát na přežití. A upřímně, někdy je jednodušší zůstat doma, otevřít telefon a jen scrollovat, než se zvednout a jít ven bez cíle. Tenhle mindset není automatický, je potřeba se k němu občas vědomě vracet. Jak se ale postupně posouvám dál a dostávám se do míst, která by dřív zněla exoticky, začínám si uvědomovat, že to není o vzdálenosti. Není to o desítkách tisíc kilometrů ani o tom, kolik razítek máš v pasu. Paradoxně nejvíc klidu jsem nenašel na druhém konci světa, ale pár kilometrů od domu. Je to o tom vyjít ven a vnímat, co se děje kolem tebe.
Když jsem v Praze, chodím na jednoduchý okruh do pole. Pět kilometrů, kde se ruch města postupně rozpadá do ticha. Potkávám cyklisty, běžce, lidi na procházce. Občas s někým prohodím pár slov. Není v tom žádný plán ani cíl. Jen pohyb a pozorování. Naposledy jsem se dal do řeči s pánem, který venčil psa, a během pár minut jsem věděl, kde je nejlepší zkratka k rybníku, kam chodí běhat a proč by si už nikdy nekoupil elektrokolo. Úplně zbytečný rozhovor. A přesto přesně ten, který ti zůstane v hlavě. A často mi stačí i hodina venku, aby mi dala víc než celý večer strávený online.
Když potřebuji úplně vypnout, jedu do hor. Ne na týden, ne na výkon. Ráno autobusem tam, večer zpátky. Během pár hodin potkám lidi, kteří jsou naladění podobně. Někdy si jen kývneme, jindy jdeme kus cesty spolu. Vyměníme si tipy, zkratky, výhledy. A pak se zase rozejdeme. Bez kontaktů, bez follow-upu. Jen krátké sdílení momentu.
Když se vracím domů, neřeším práci ani to, co se děje ve světě. Přemýšlím nad tím, jaký jsem měl den. Co jsem viděl, koho potkal, co nového jsem se dozvěděl. A někdy nepřemýšlím vůbec. A právě v tom je ten rozdíl. Nemusí to být Nairobi, Cape Town ani jakékoli jiné místo, které zní dobře na papíře. Někdy stačí pár metrů za domem. Náhodní kolemjdoucí, sousedé, které znáš jen od vidění. Pár slov, krátký úsměv.
Ty velké problémy světa si řeší někdo jiný. Ten náš svět začíná hned za dveřmi. A možná tam byl vždycky. Jen jsme se přestali dívat. Možná stačí příště místo otevření zpráv otevřít dveře.
