Článek
Posledním místem, které jsem v Kanadě navštívil, je Vancouver. A vlastně je to první místo, kde to celé začalo. Metropole Britské Kolumbie, pravidelně označovaná jako jedno z nejlepších míst pro život na světě – a zároveň jedno z nejdražších. Já se sem dostávám ještě jako teenager, v době, kdy moje sportovní výkony dávaly smysl porovnávat s ostatními a kdy cestování pro mě ještě nebylo samozřejmostí, ale spíš velkým dobrodružstvím. Přestože od té doby uběhlo více než dvacet let, Vancouver ve mně zanechal stopu, která se nevytratila. Ne kvůli jedné konkrétní věci, ale kvůli celkové atmosféře, kterou si pamatuji dodnes.
Na přelomu tisíciletí už sice není problém cestovat po světě, ale určité napětí z toho ve mně zůstává. Historky o výjezdních doložkách a nekonečných frontách na hranicích znám jen z vyprávění, ale i tak si je podvědomě přenáším do vlastních zkušeností. Letíme se dvěma přestupy – Mnichov a Toronto. Pro mě první přelet oceánu a na dlouhou dobu i poslední. Všechno je nové. Detaily, které dnes beru jako samozřejmost, tehdy řeším poprvé. Třeba rozdílné zásuvky, které zjišťuji až během přestupu v Mnichově, a za většinu svého kapesného kupuji redukci. Let z Mnichova do Toronta absolvujeme v Boeingu 767-300 a já si to letadlo okamžitě oblíbím. Možná proto, že je to můj první wide-body, nebo prostě proto, že ten zážitek najednou působí jako něco většího než samotný přesun. Během letu poprvé ochutnávám čaj s mlékem, který se na pár dalších let stává mojí klasikou.
Toronto přináší první „krizový moment“. Během přestupu se nám ztratí kamarád. Máme asi dvě hodiny na imigrační kontrolu i znovu odbavení zavazadel a nikdo ho aktivně nehledá. Všichni tak nějak doufáme, že už čeká u gatu. Nakonec ano – sedí v letadle a tenhle příběh končí dobře. Let do Vancouveru trvá dalších pět hodin, tentokrát v noci a za silných turbulencí. Servis se smrskne na kelímek vody ve chvílích, kdy se letadlo na moment uklidní. Přestože jsem už skoro dvacet hodin vzhůru, neusínám. Sleduji světlo za oknem, které považuji za měsíc. Až při přistání mi dochází, že to bylo jen obrysové světlo na konci křídla.
Do Vancouveru přilétáme v noci. Jsme skupina asi deseti lidí se sportovním vybavením, takže z letiště jedeme limuzínou. Dodnes mám doma palubní magazín, kde je uvedená cena – kolem roku 2004 stojí taxi z letiště do centra asi 35 kanadských dolarů, limuzína 45. Ten rozdíl mě tehdy překvapil. A vlastně i trochu definoval celé to město – věci, které vypadají luxusně, nejsou tak nedostupné, jak by člověk čekal. Ve dvě ráno jsme konečně na hotelu, tříhvězdičkový Howard Johnson na začátku downtownu. Naproti je pizzerie otevřená nonstop, což v tu chvíli rozhoduje za nás. Jsme vyčerpaní, ale hlad vítězí. Pizza nám dodá energii, která paradoxně zruší únavu, a tak místo spánku otevíráme notebook a hrajeme Need for Speed: Underground 2, jako bychom ani nebyli na druhé straně světa.
Ráno na sobě únava ještě není tolik znát, takže jdeme kolektivně na snídani. McDonald’s je jistota a pak vyrážíme poprvé do města. Všichni jsme poprvé „za velkou louží“ a všechno nám přijde jiné. Větší, širší, jinak poskládané. Obchodní domy, auta, architektura. Už při prvních krocích si ale všímám jedné věci, kterou jsem do té doby neznal – vzduch je jiný. Vlčí se v něm lehká vlhkost od oceánu a zároveň chlad, který přichází od hor v pozadí. Není to něco, co bys uměl hned pojmenovat, ale vnímáš to. Jako kdyby město dýchalo jinak než všechno, co jsem do té doby znal.
Večer míříme na Vancouver Lookout v Harbour Centre Tower, ikonickou vyhlídku ve tvaru létajícího talíře. Tam už ale začínám ztrácet kontakt s realitou. Přes 35 hodin bez spánku se projeví naplno. Mám pocit, že se celý svět houpe, jako bych byl na lodi. Usínám a spím asi čtrnáct hodin v kuse.
Další dny už mají klidnější rytmus. Navštěvujeme akvárium s běluhami, trávíme čas ve Stanley Parku, jednom z největších městských parků v Severní Americe, a samozřejmě nesmíme vynechat ani známé „kouřící hodiny“ – Steam Clock v Gastownu. Program máme jen rámcový, nic striktního. Spíš se pohybujeme mezi místy, která chceme vidět, a tím, co nám zrovna přijde do cesty.
Když není společný plán, mizíme z hotelu a každý si objevuje město po svém. Já bloudím ulicemi bez cíle, jen tak. Zastavuji se u výloh, sleduji dopravu, fotím auta a domy, které jsem do té doby znal jen z filmů. Všechno mi přijde trochu jiné, než jak jsem si to představoval, a zároveň přesně takové, jaké to má být. V té době ještě neřeším kavárny, restaurace nebo „must-see“ místa. Nehledám zážitky, jen nasávám prostředí.
Je v tom zvláštní svoboda. Nikam nespěcháš, nic nemusíš splnit, jen se pohybuješ městem, které je pro tebe úplně nové. A možná právě proto si z toho nepamatuji jednotlivé body na mapě, ale spíš pocity, útržky situací a momenty, které by dnes na první pohled nedávaly smysl.
A možná právě v těch chvílích, kdy člověk nic konkrétního nehledá, vznikají ty nejsilnější vzpomínky.
A možná právě proto ve mně Vancouver zůstal. Ne jako seznam míst, která jsem viděl, ale jako první skutečný pocit cestování. Jako kombinace klidu, prostoru a panoramat, která nepůsobí okázale, ale přirozeně. I po více než dvaceti letech si pamatuji detaily, atmosféru i jednotlivé momenty. A vím, že se sem nevrátím jen proto, abych si to zopakoval, ale abych si ověřil, jestli to byl opravdu Vancouver, nebo jen moment v čase, který se už nedá zopakovat.
A možná právě v tom je ten důvod, proč některá místa zůstanou silnější než všechna ostatní.
