Článek
Do Lisabonu tentokrát neletím kvůli městu samotnému. Už při bookingu je mi vlastně jasné, jak tenhle týden bude vypadat. Na výroční meeting byl letos vybrán Lisabon. Proč je pokaždé jinde, vlastně nevím. V reálu si z těch míst maximálně odškrtneš letiště v deníčku. Velký korporátní meeting, kolegové ze sedmnácti zemí, vedení mateřské společnosti, prezentace plánů na další dvě sezóny. Nové produkty, nové materiály, nové směry. Všechno má svůj řád, svůj smysl, ale zároveň to znamená jediné – od rána do pozdního odpoledne zasedačka. Den za dnem. Bez prostoru na cokoliv navíc.
Hotel stojí u oceánu. Teoreticky ideální místo, které by za jiných okolností definovalo celý pobyt. Prakticky ho ale vnímám jen skrze sklo. Pohled z okna, který nemá pokračování. V den příletu máme sice volno, ale přistáváme pozdě odpoledne. Čas, který stačí maximálně na krátkou procházku po promenádě. Pár kroků podél vody, pár minut, kdy se člověk snaží přepnout z pracovního režimu. A pak návrat. Zbytek týdne už jede podle plánu, který někdo připravil za nás. Oceán zůstává za oknem. Stejně jako celé město.
Po každém dni prezentací přichází krátké vakuum. Hodina, která by mohla být prostorem pro vlastní rozhodnutí. Ale není. Na tuhle hodinu navazuje organizovaný program. Něco, čemu se v běžném životě vyhnu bez přemýšlení, tady ale nemáš na výběr. Jedno odpoledne vyrážíme na zámek zhruba hodinu od Lisabonu. Autobus, déšť, mlha. Zahrady, které by za slunečného dne působily majestátně, se ztrácí v šedé cloně. Vstupní cesta se leskne vodou a celé to působí spíš jako kulisa než zážitek. Uvnitř přesně to, co čekáš – komnaty, historické předměty, tichý šum davu. Když se podívám z římsy dolů na nádvoří, vidím proud lidí. Možná tisíc. Náš průvodce je někde mezi nimi. V jednu chvíli mám pocit, že jdu za ním, o pár minut později si nejsem jistý, jestli už jsem ho náhodou nepředběhl. Celé se to rozplývá do jednoho anonymního proudu.
Další den míříme do centra Lisabonu. Program, který má být vrcholem celého týdne. Nasedáme do obojživelného autobusu. Na první pohled věc, která by tě normálně nadchla. Projíždíme městem, řidič troubí, lidé na ulici reagují a my máme povinnost křičet „hopá“, aby bylo jasné, že tohle není obyčejná projížďka. Trapnost nade vše, obzvlášť pro introverta. Je v tom energie, je v tom moment, který by mohl fungovat. Jenže nikde nezastavujeme. Město kolem nás jen proplouvá, stejně jako my za chvíli proplouváme vodou. Přijíždíme k průlivu, před námi most Ponte 25 de Abril nápadně připomínající Golden Gate a za ním silueta Cristo Rei, která evokuje Rio de Janeiro. Slunce zapadá a na pár minut to působí až nečekaně silně. Obraz, který by si zasloužil zastavit. Jenže nezastavíš. Pokračuješ dál. Plavba končí, autobus se vrací a večer končí stejně jako všechny předchozí. Návratem na hotel.
Z Lisabonu si tak neodnáším skoro nic. Ne v tom klasickém smyslu. Neznám jeho ulice, nevím, jak zní v běžný den, nemám žádný vlastní moment, ke kterému bych se mohl vracet. Nikdy jsem neslyšel rachot starých tramvají v úzkých uličkách, neotevřel jsem si ráno okno do ulice, kde se míchá zvuk města s kávou zespodu z kavárny, ani jsem se jen tak neposadil někam ven a nic neřešil. Mám jen fragmenty. Výhled z okna, krátkou procházku, zámek v mlze, most při západu slunce.
Všechno je to reálné, ale nic z toho není moje.
A ono je to vlastně v pořádku. Tyhle meetingy nejsou postavené na poznávání města. Jsou o lidech, o informacích, o směru, kterým se firma vydá. Organizovaná zábava je jen doplněk, který má držet skupinu pohromadě. Večer se vracíme na hotel pozdě. Někteří ještě pokračují na drink, většinou kolegové ze severu, kteří mají energii i po celém dni. Já ne. Pro mě to končí zavřením dveří, tichem pokoje a spánkem. V tomhle jsem konzistentní. A možná i trochu nastavený tak, že v tu chvíli ani nemám chuť to město „urvat“ pro sebe.
Čím dál víc si uvědomuji, že bych ten čas raději investoval jinak. Klidně o tři hodiny delší den v zasedačce, ale s možností odjet o den dřív. Nebo zůstat a jít si město projít sám, bez programu, bez instrukcí, bez skupiny. Protože přesně v tomhle rozdílu se láme, jestli si z místa něco odneseš, nebo jen projdeš kolem. Oceán, který jsem celý týden viděl, ale vlastně nikdy nezažil, je možná ten nejpřesnější obraz.
Lisabon si tak nechávám na jindy. Ne jako destinaci mezi prezentacemi, ale jako město, které má dostat vlastní prostor. Bez plánů, bez harmonogramu, bez nutnosti někoho následovat. Tentokrát bez možnosti rozhodnutí. Příště jen podle sebe.
