Článek
Před pár dny jsem letěl domů. Situace na Blízkém východě zamíchala kartami a trasy, které ještě nedávno fungovaly automaticky, najednou přestaly existovat. Doha a Dubai ze dne na den zmizely ze hry. Na těchto linkách se denně pohybují tisíce lidí mezi Evropou a východní Afrikou, takže se to rychle propsalo všude okolo. Lety přes Evropu byly pryč nebo za ceny, které nedávaly smysl ani firmě, ani mně. V tu chvíli už neřešíš ideální variantu. Řešíš, jak se dostat domů.
Beru EgyptAir přes Káhiru. Není to první volba, ale funkční řešení. Kompromis, který na těchto cestách dělám častěji, než bych chtěl. Během přestupu si na chvíli lehnu do salónku a usnu. Krátký, tvrdý spánek mezi dvěma lety, kdy tělo vypne, ale hlava pořád běží. Když se probudím, projde mi hlavou business class. Na tomhle letu nevypadala špatně. Nějakých 169 dolarů navíc. V jiném kontextu by to možná ani nebyla otázka. Tady to zavřu s tím, že mám exit row a na tři a půl hodiny to stačí.
Do letadla nastupuji bez očekávání. Standardní přesun. O to víc mě zarazí, když projdu kolem business class. Prázdno. Ne pár míst. Celá kabina. Na lince Káhira – Praha ani jeden cestující.
Ten obraz mi zůstane v hlavě déle, než bych čekal. Protože to není výjimka. Směrem z Prahy nebo do Prahy bývá business class často poloprázdná. Vlastně skoro vždycky existuje nějaká cesta, jak se tam dostat – upgrade na check-inu, míle, doplatek na poslední chvíli. Jakmile ale letíš dál, třeba z Doha do Afriky nebo do Asie, situace se otočí. Tam bývá plno.
A právě v tu chvíli mi do sebe začnou zapadat i věci, které na první pohled nesouvisí. Když vezmu třeba Kampalu, reálné mzdy se podle dostupných údajů a zkušeností z praxe pohybují zhruba mezi 4 000 až 6 000 Kč měsíčně. Přesná čísla k tomu prakticky neexistují – velká část ekonomiky funguje neformálně – ale řádově je tohle realita.
Zároveň celý stát generuje přibližně 8,9 miliardy dolarů exportu a zhruba 14 miliard dolarů importu ročně1. Pro srovnání Česká republika je na 238 miliardách exportu a 229 miliardách importu2. Jiná velikost ekonomiky, jiná kupní síla, jiný trh.
A přesto sedíš v letadle a vidíš pravý opak. Z Afriky na dálkových linkách je business class plná. Do Evropy zůstává prázdná.
Není to o tom, že by ta čísla nedávala smysl. Spíš o tom, že to, co se odehrává v kabině, se neřídí jen čísly. V Evropě jsme si zvykli optimalizovat. Levné letenky, tlak na cenu, vnímání business class jako něčeho navíc. Něčeho, co se dá bez většího problému vynechat. Navíc evropská business class často nepřináší zásadní rozdíl. Jen víc místa a prázdné prostřední sedadlo. To pak formuje očekávání i u dálkových letů.
Já sám to řeším pokaždé. U krátkých letů business nedává smysl. U dálkových ano, ale jen pokud se cena dostane na úroveň, kterou jsem ochotný akceptovat. Jinak letím economy.
A pak stojíš v uličce, díváš se na prázdnou business class a dochází ti, že tohle rozhodování není o možnostech.
Ale o tom, kde má každý z nás nastavenou hranici.
Zdroje:
