Článek
Sedím ve své kanceláři 7000 kilometrů od domova. Už ani neposlouchám kolegu, který se mi snaží vysvětlit nastalou situaci. Kortizol mi koluje v žilách a hlavou běží jediné. Co budeme dělat. Nebo jestli prostě neuteču.
Ještě před dvěma dny jsme měli jasný plán. Během následujícího měsíce ověřit funkčnost procesu a následně začít fungovat. Dnes se všechno zhroutilo a místo plánování řešíme existenční problémy. V hlavě mi naskakují varianty, co zachránit, co ještě opravit a co už je mrtvé. Potřebuji ven. Jít se projít. Poprvé jdu pomalu jako místní. Bez telefonu v ruce. Jen chodím a přemýšlím nad tím, co se během poslední hodiny vlastně stalo.
A kromě všech možných řešení mi v hlavě běží ještě jedna varianta. Koupím letenku a poletím domů. Roztrhám kontrakt a půjdu dělat něco jiného. Od osmi do pěti. Pondělí až pátek. Večer doma. Ne na druhé straně světa, kde se během jedné schůzky může rozpadnout několik měsíců práce.
A právě v ten moment mi dochází jedna zvláštní věc. Jak moc jsme změnili pohled na útěk.
Kdysi byl útěk normální součást přežití. Zvíře neutíká proto, že je slabé. Utíká proto, že chce přežít. Člověk před tisíci lety také neutíkal proto, že by byl zbabělec. Prostě vyhodnotil situaci. Šance, riziko, síly. Někdy bojoval. Někdy odešel. Obojí bylo správně.
Dnes jsme z útěku udělali něco téměř nepřijatelného. Ve filmech obdivujeme ty, kteří vydrží za každou cenu. V práci se cení odolnost. Výdrž. Schopnost „kousnout se“. A odchod často automaticky vypadá jako selhání. Jako slabost. Vždyť jinde to bude stejné. Všude je něco.
Jenže právě to „všude je něco“ je strašně jednoduchá věta na situace, které jednoduché vůbec nejsou. Každý člověk má jinou hranici. Jiný typ tlaku, který zvládne. Někdo neunese nejistotu. Jiný samotu. Další prostředí, kde nikdy úplně nezapadne. A přesto máme tendenci všechno házet do jedné roviny, jako by existovala univerzální správná míra toho, co ještě člověk má vydržet.
Možná i proto je dnes útěk vnímán jinak než dřív. Už neutíkáme před šelmou v lese. Utíkáme z projektů, vztahů, měst nebo životů, které nám přestaly dávat smysl. A protože nehrozí okamžitá smrt, okolí často nechápe, proč vůbec odcházíme. Zvenku totiž většina těch bojů nevypadá dost vážně.
Budu muset ještě nachodit hodně kilometrů, než se rozhodnu, co udělám. Jestli zůstanu, nebo odletím domů. Ale čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mám pocit, že útěk automaticky znamená slabost. Někdy je možná slabší zůstávat někde jen proto, aby člověk před ostatními vypadal, že vydrží všechno.
