Chicago: nucený, ale krásný stopover

Půlnoc. Poslední přílet na O'Hare znamená, že na tomto jinak šíleně rušném letišti není téměř nikdo. Od otevření dveří letadla před terminál za rekordních šest minut. Takto vypadal náš přílet do Chicaga. Máme zde osmnáctihodinovou zastávku během návratu domů z Hondurasu. Takže rychle Uber, hotel, sprcha a co nejdřív spát. Ať ten čas využijeme co nejefektivněji.

Hotel máme přímo v centru Chicaga, jen kousek od ikonického mrakodrapu Willis Tower. Poprvé se setkávám s tím, že hotelová snídaně, která je v ceně, se podává v baru vedle hotelu. Žádný bufet. Prostě výběr z menu a jeden nápoj. Nám to ale úplně stačí. Rychle do ulic. První kroky vedou právě k Willis Tower. Tedy… k Sears Tower. Aspoň pro mě. Až na místě zjišťuji, že už dávno nese jiné jméno. Možná za to mohlo počasí, možná únava po cestě, ale tenhle mrakodrap mě vlastně nijak nenadchl. Čekal jsem větší wow efekt. Jen obrovský tmavý kolos ztrácející se v nízkých mracích.

Přesouváme se proto směrem k Millennium Parku a slavné Cloud Gate. Jenže i tam máme smůlu. Celá je obehnaná ploty a lešením. Tak alespoň několik povinných fotek přes zábrany, ať máme důkaz, že jsme tu opravdu byli. Je březen, teploty se pohybují okolo nuly a Chicago ukazuje svoji drsnější tvář. Město leží u jezera Michigan a když začne foukat vítr od vody, pocitová teplota padá hluboko pod bod mrazu. Přestože člověk stojí mezi mrakodrapy, cítí se chvílemi jako někde na pobřeží severního moře. Do té chvíle na mě Chicago působí spíš chladně. Doslova i obrazně.

Vracíme se proto zpět mezi budovy. Downtown Chicaga na nás oproti Manhattanu působí překvapivě komorně. Pořád je to obrovské americké město, ale nepůsobí tak agresivně ani hekticky. Pokud zrovna nevysedáváte hodiny u vody nebo neobcházíte každý podnik, centrum se dá projít poměrně rychle. Cestou míjíme Macy’s a bereme ho útokem. Nepotřebujeme nic koupit. Jen se chceme ohřát. A navíc je uvnitř Starbucks. Kafe ke snídani nestálo za moc a Starbucks už to maximálně dorovná na jistý průměr.

Po asi hodině vycházíme zpět na ulici a máme pocit, jako bychom se ocitli v úplně jiném městě. Mraky se rozestoupily, mezi mrakodrapy proniká slunce a celé Chicago najednou začne působit živěji, barevněji a vlastně i přívětivěji. Docházíme k řece Chicago, která protíná centrum města. A právě tady přichází moment, kdy mě Chicago definitivně získává. Brčálově zelená řeka obklopená vysokými budovami, ruch velkoměsta nad vámi a pod tím vším překvapivě klidný riverwalk. Všude lavičky, schody k vodě, zavřené bary a restaurace čekající na sezónu. Přesto to místo funguje. Možná právě proto, že je březen a nikdo tam téměř není. Najednou jako by se celé město zpomalilo. Chaos velkoměsta zůstává o patro výš a kolem vody je jen zvláštní klid a pohoda.

Pomalu se blíží čas odletu, a tak míříme na metro zpět směrem k letišti. Během jízdy přemýšlím nad tím, jak na mě Chicago vlastně působilo. Oproti New Yorku je výrazně klidnější, méně intenzivní a možná i civilnější. Ale pořád má ten typický americký vibe, který člověk zná z filmů. Široké ulice, vlaky nad hlavou, mrakodrapy, Starbucks na každém rohu a zvláštní pocit, že se tu pořád něco děje, i když zrovna nikam nespěcháte. A vlastně mě trochu mrzí, že jsme tu měli jen jeden den. Protože zatímco ráno jsem měl pocit, že Chicago je jen další americké město, odpoledne už jsem si říkal, že v létě nebo na podzim to tu musí být naprosto fantastické. Tak třeba někdy příště.