Článek
Poslední dobou si čím dál víc všímám jedné věci. Jak často jsem upravoval realitu podle toho, s kým jsem zrovna mluvil. Ne proto, že bych chtěl. Ale protože se to čekalo. V rodině, mezi přáteli, v práci. Aby to nebylo moc. Aby se někdo necítil blbě, že je na tom líp. Nebo hůř. Aby to zůstalo v nějakém rozmezí, kde se nic moc neřeší.
A když se na to podíváš blíž, zjistíš, jak rychle se tohle stane standardem. V jedné skupině lehce ubereš, v jiné něco přidáš. Někde zmíníš jen půlku, jinde radši nic. Ne proto, že bys nevěděl, kým jsi, ale protože přesně víš, co která informace spustí. Jak snadno se z ní stane nálepka. Stačí drobnost. Jedna věta navíc. Jedna věc, která vybočí. A najednou nejsi „normální“, ale něco, co si okolí potřebuje rychle zařadit a pojmenovat.
Když odfiltruju reakce okolo, nedrží to pohromadě tak, jak by možná někdo čekal. Nevlastním auto. Nepotřebuju ho. Všude jezdím vlakem a neřeším parkování ani pojistky. Občas letím business class, když to dává smysl – dlouhý let, upgrade za pár mil, ráno po příletu schůzka. Ale jen kvůli tomu, abych v ní seděl, mě to neláká. Mám rád dražší, pohodlné oblečení, protože v něm trávím většinu dne. A zároveň spím v nejlevnějších hotelech, protože tam jen přespím. Piju kafe z kapslí, ty úplně nejlevnější. Reálně v tom nepoznám rozdíl. A byl čas, kdy jsem dělal za barem a nebýt dýšek, nezaplatil bych ani nájem.
Všechno tohle existuje vedle sebe. Bez vysvětlování. Bez snahy to narovnat do jedné logiky. Není tam jedna linka, která by to spojovala do něčeho čistého a snadno pochopitelného. Spíš soubor věcí, které dávají smysl vždycky jen v konkrétní situaci. A když se na ně podíváš jako na celek, tak do sebe vlastně úplně nezapadají. A ani nemusí.
Byly časy, kdy jsem všechno řešil. Jak vypadám, když se prezentuji. Jaký dojem udělám, když mě někdo vidí. Co si kdo odnese z první věty, z oblečení, z toho, jak přijdu nebo odejdu. Byla v tom kontrola. Snaha udržet věci v nějakém tvaru, který bude čitelný a přijatelný. Aby si to každý dokázal nějak zařadit.
Dnes jdu na schůzku s investorem v džínách a mikině. Někdy jedu jedničkou ve vlaku, protože tam nikdo není. Jindy si sednu úplně jinam a je mi to jedno. Neřeším to dopředu a často ani zpětně. Ne proto, že bych si něco dokazoval. Spíš proto, že mi to v tu chvíli dává smysl. A zítra to může být zase jinak. Podle situace, ne podle toho, jak to bude vypadat.
Jsou místa, kde má formát svoje místo. A dává to smysl. Jsou situace, kde ho respektuju automaticky. A pak jsou momenty, kde ho prostě nechám být. Ne proto, že bych ho chtěl ignorovat, ale protože necítím potřebu se do něj vejít za každou cenu.
A postupně se začalo dít něco, co jsem úplně neplánoval. Některé věci přestaly zapadat samy od sebe. Některé rozhovory vyšuměly. Některá prostředí mě přestala bavit. Bez velkého rozhodnutí, spíš nenápadně. Jako když něco postupně ztrácí význam a ty si toho všimneš až zpětně. Ne najednou, ale po kouskách.
A jiné naopak zůstaly. Nebo se objevily. Bez potřeby cokoliv vysvětlovat nebo upravovat. Rozhovory, kde nemusíš přemýšlet, co říct a co radši vynechat. Lidi, kteří si tě neskládají z jednotlivých vět, ale berou to jako celek. I když do sebe na první pohled úplně nezapadá. A vlastně to ani neřeší.
Najednou není potřeba držet to v nějakém rozmezí. Není potřeba hlídat, jestli to není moc nebo málo. Věci zůstávají tak, jak jsou, a buď to funguje, nebo ne. Když ne, tak to prostě nefunguje. A není potřeba to zachraňovat tím, že to nějak upravíš nebo vysvětlíš jinak.
Na první pohled to působí jednodušeji. Míň věcí k řešení, míň přemýšlení nad tím, co kde říct. Jenže zároveň je to v něčem těžší. Tím, že tě lidi berou tak, jak jsi, mizí prostor něco si obhájit nebo dovysvětlit. Nemáš kam ustoupit. Není tam žádná „lepší verze“, za kterou by ses schoval, když se to někam nehodí.
A postupně zmizí i potřeba něco dokazovat. Ostatním, ale i sobě. Najednou neděláš věci proto, aby to dávalo smysl ostatním, nebo aby to do něčeho zapadlo. Děláš je, protože ti v tu chvíli dávají smysl. A někdy to znamená, že to pro někoho smysl nedává vůbec.
A pak ti dojde, že to, co dřív drželo pohromadě tím, že jsi to neustále upravoval, teď drží i bez toho. Jen jinak. Míň nahlas. Míň pod kontrolou. A možná i proto víc opravdově.
A že kolem tebe zůstali lidi, u kterých to vlastně nebylo potřeba nikdy. A pár dalších, u kterých by to nepomohlo, i kdybys to dělal pořád.
