Článek
Než jsem se vydal na nějakou cestu, ať už soukromou nebo pracovní, vždy to začínalo stejně. Pojištění, víza, očkování. Takové ty praktické věci, které musíš vyřešit dřív, než vůbec někam vyrazíš. Pak přišly na řadu tipy na místa. Když šlo o exotičtější destinace, přidal jsem k tomu dokument. Instagram k tomu nabízel tisíce fancy postů a když jsem se bavil s přáteli, poslouchal jsem historky o místech, která viděli, o lidech, které potkali. Všechno to dohromady dávalo obraz toho, jak by to asi mělo vypadat.
A pak jsem někam přijel já a nezažil ani zlomek.
Něco na tom nesedělo. Věděl jsem, kam jít, co vidět, co si nenechat ujít, a přesto to nikdy nepůsobilo tak, jak to vypadalo na fotkách nebo znělo z vyprávění. Do hodinového dokumentu se vejdou týdny natáčení. Na Instagram pár fotek z tisíců. A vyprávění si nechá jen to, co stojí za to říct. To ostatní zůstává někde bokem. Dny, kdy se nikam nechce. Kdy jen ležíš, i když jsi zrovna ve Vietnamu. Kdy místo objevování řešíš úplně obyčejné věci, nebo jen čekáš, až se ti bude chtít něco dělat.
Chvíli mě to štvalo. Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Že bych měl prožívat víc, vidět víc, zažít víc. Že když už někam jedu, měl bych to využít naplno a vrátit se s pocitem, že jsem z toho dostal maximum. Jenže čím víc jsem se o to snažil, tím víc to začalo působit jako výkon. Místa se skládala jedno za druhým, ale nic z toho ve mně nezůstávalo tak, jak jsem čekal.
Dneska trávím část roku v jiném státě, na jiném kontinentě, a ten rozdíl se srovnal. Jsou víkendy, kdy se mi nechce vůbec nic. Nákup, uklidit, zapnout telku a je den pryč. A pak jsou víkendy, kdy je to přesně naopak. Stejně jako někdo v Evropě sedne na let do Barcelony, já vezmu letenku do Mombasy. Hodina a půl a jsem jinde. Pláž, kavárny, pomalé toulky městem. Není potřeba nic dohánět, nic si dokazovat.
Občas se ještě přistihnu, že si v hlavě skládám seznam. Co bych měl vidět, kam bych měl jít, co si nenechat ujít. Ten známý „must see“, který slibuje, že když ho projdu, všechno do sebe zapadne. Někdy se tím nechám stáhnout. Místo za místem, výhled za výhledem. Na konci dne mám pocit, že jsem toho stihl hodně, ale zároveň jsem víc unavený než po celém pracovním týdnu. A když si na to zpětně vzpomenu, nejsou to ty konkrétní body na mapě, co zůstane. Je to spíš atmosféra kolem. Vzduch, který je těžší než obvykle. Zvuky ulice, které postupně přestaneš vnímat. Chvíle, kdy jen sedíš, nikam nespěcháš a vlastně se nic neděje.
Dneska už to tolik neřeším. Něco stihnu, něco ne. Něco dává smysl hned, něco až zpětně. A některé věci úplně zapadnou. Cestování pro mě přestalo být o tom, kolik toho projdu, ale spíš o tom, v jakém stavu z toho odcházím. A často je to právě v těch chvílích, kdy se vlastně nic neděje.
