Článek
zloděj nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina
JAK TO CHODÍ A CHODILO U NÁS V ČECHÁCH.NEJEN ŽE ODEŠLI NEPOTRESTÁNÍ AKTÉŘI ZLOČINŮ BÝVALÉHO REŽIMU (DOHODA S TĚMI NOVÝMI) ALE TI NOVÍ VYVOLÁVAJÍ PLATNOU ÚVAHU, ZDA NEJSOU JEŠTĚ HORŠÍ NEŽ TI PŘED NIMI.TAK ŽE OTÁZKA NA STOLE, PROČ VLASTNĚ CHODIT K VOLBÁM???
Kdyby v roce 1991 existovaly dnešní systémy generativní a prediktivní umělé inteligence (AI) a stát je použil k optimalizaci privatizace, celý proces by vypadal radikálně jinak. AI by eliminovala dva největší problémy 90. let: informační asymetrii (kdy veksláci a vysoce postavení komunisté věděli víc než běžní občané) a právní chaos.
AI by privatizaci pravděpodobně transformovala v těchto oblastech:
Prediktivní analýza rizik majitelů (AI skóring): AI by okamžitě odhalila lidi jako Vladimír Stehlík (Poldi Kladno). Na základě analýzy dat o jejich kapitálu, historii firem a reálném know-how by algoritmus vyhodnotil riziko bankrotu a podvodu. Stát by nedostal prostor schválit nabídku někomu, kdo sice slíbil miliardy, ale neměl je čím podložit.
Algoritmické odhalování tunelování (Fraud Detection): To, co lidem v 90. letech trvalo roky (rozplétání složitých řetězců schránkových firem, kam mizely peníze z fondů), dělají dnešní bankovní AI systémy v reálném čase. Jakýkoliv pokus vyvést majetek z investičního fondu na Kypr (jako to dělal Kožený) by AI zablokovala během milisekund.
Chytré kontrakty (Smart Contracts): Místo vágních privatizačních smluv, které se daly snadno obejít, by se použily digitální kontrakty navázané na plnění podmínek. Pokud by nový majitel nesplnil závazek investovat do fabriky nebo nevyplatil akcionáře, vlastnictví by automaticky propadlo zpět státu nebo dalším akcionářům.
Dynamické oceňování podniků: Klaus a Tříska spěchali, protože ocenit tisíce státních podniků ručně bylo nadlidské úsilí. AI by dokázala analyzovat globální trhy, stav fabrik a produktivitu během dní a stanovit férovou tržní hodnotu, čímž by se předešlo prodejům pod cenu.
Výsledek s AI: Privatizace by nebyla „divokým západem“, ale vysoce kontrolovaným, transparentním procesem. Převod majetku by sice nebyl tak rychlý, jak chtěl Tříska, ale byl by nesrovnatelně spravedlivější, bez masivního okradení drobných střadatelů a bez likvidace klíčového průmyslu.
1. Pohled kritický: „Legalizovaná nespravedlnost“
Z tohoto úhlu pohledu, který sdílel například Tomáš Ježek nebo velká část veřejnosti, stát fatálně selhal v roli strážce hodnot vytvořených občany:
Devalvace celoživotní práce: Lidé, kteří desítky let budovali průmysl, najednou viděli, jak se obří továrny dostávají za zlomek ceny nebo na dluh do rukou spekulantů, bývalých komunistických kádrů či veksláků, kteří často podniky nechtěli rozvíjet, ale pouze zpeněžit jejich majetek (tzv. vytunelovat).
Absence morální odpovědnosti: Filozofie Dušana Třísky, že „neexistují špinavé peníze“, fakticky legitimizovala to, že k majetku se nedostali ti nejschopnější nebo nejpoctivější, ale ti nejdravější, kteří se nebáli pohybovat v šedé zóně zákona. Pro lidi s tradičním smyslem pro poctivost to byl šok a nespravedlnost.
2. Pohled pragmatický: „Majetek bez hodnoty“
Obhájci rychlé privatizace (Václav Klaus, Dušan Tříska) argumentovali z úplně jiné pozice. Tvrdili, že koncept „státního majetku, který všem patří“, byl ekonomický mýtus, který musel skončit:
Iluzorní hodnota: Podle nich sice lidé tvrdě pracovali, ale centrálně řízená ekonomika vyráběla věci, které byly po otevření hranic na globálním trhu neprodejné. Mnoho fabrik mělo obří dluhy, zastaralé technologie a bez okamžitého soukromého vlastníka by zkrachovalo ještě rychleji.
Stát jako nejhorší vlastník: Klaus zastával názor, že dokud majetek spravuje stát (respektive úředníci), rozkrádá se neustále, jen skrytě. Rychlé „rozdání“ (byť nespravedlivé) mělo majetku co nejdříve najít konkrétního adresáta, který by za něj nesl osobní riziko a odpovědnost. Kupónová privatizace měla být navíc způsobem, jak tento majetek rozdat přímo občanům, nikoli jen vyvoleným (byť realita s investičními fondy tento záměr nakonec znehodnotila).
Výsledek pro společnost
Pravdu mají v podstatě obě strany. Z čistě makroekonomického pohledu se podařilo převést ekonomiku na tržní systém bez masové nezaměstnanosti a hyperinflace, což byl úspěch. Z morálního a mikroekonomického hlediska však způsob, jakým se s výsledky práce generací naložilo, zanechal hluboké šrámy. Vedl k pocitu nespravedlnosti a cynismu vůči kapitalismu a demokracii, ze kterého pramení nedůvěra v instituce i v dnešní době.
Způsob, jakým tehdy lidé vnímali ztrátu hodnoty své práce, silně ovlivnil politiku na další dekády.
U fondu Trend šlo o hudebníky Michaela Kocába a Martina Kratochvíla. Ti fond v roce 1991 založili a nalákali do něj přes 100 tisíc lidí. [1, 2, 3]
Mechanismus krachu: Kocáb s Kratochvílem v roce 1995 fond prodali Královéhradecké brokerské společnosti vedené Miroslavem Hálkem. Teprve tito noví majitelé fond kompletně vytunelovali. [1, 2] (80 milionů kč, údajně)
Škoda a výsledek: Z fondu Trend (a spřízněné Mercie) zmizel majetek v hodnotě přes 1,3 miliardy korun (včetně cenných akcií obchodního domu Kotva). Kauza se táhla desítky let a největší absurdita přišla v roce 2013, kdy byli tito tuneláři osvobozeni na základě amnestie Václava Klause, která zastavila stíhání dlouhotrvajících procesů. Kocáb s Kratochvílem dodnes tvrdí, že oni nic špatného neudělali, protože fond prodali v době, kdy v něm peníze ještě byly. [1, 2, 3, 4, 5, 6]
Harvardské fondy jsou učebnicovým příkladem ekonomického zločinu 90. let. Viktor Kožený zneužil tehdejší legislativní vakuum, kdy zákony nijak neomezovaly zakladatele fondů nakládat s majetkem drobných střadatelů. Slíbil lidem „jistotu desetinásobku“, získal obří balík kupónů a následně majetky holdingů rafinovaně vyvedl přes spletité sítě firem na Kypr a Bahamy. Kožený byl v ČR v nepřítomnosti odsouzen k 10 letům vězení a náhradě škody přes 10 miliard korun, spravedlnosti se ale na Bahamách dodnes úspěšně vyhýbá
Československo mělo na to, že šlo o vnitrozemský stát, jednu z nejmodernějších a vysoce výdělečných námořních flotil na světě.
Koženého Harvardské fondy v privatizaci získaly v ČNP majoritní podíl.
Namísto rozvoje Kožený a jeho lidé postupně rozprodali všech do jedné ze zhruba 15 moderních oceánských lodí, aby získali rychlou hotovost, kterou následně vyvedli do zahraničí.
Flotila budovaná generacemi byla během několika let kompletně zlikvidována a námořní obchod České republiky přestal existovat.
Tyto případy jasně ukazují, že proces, který Dušan Tříska a Václav Klaus obhajoval jako „přirozenou koncentraci kapitálu“, byl v reálu často spíše bezohledným drancováním. Stát tehdy rezignoval na roli policisty a kontrolora, což vedlo k tomu, že plody práce celých generací neskončily u občanů, ale v rukou hrstky bezskrupulózních jedinců.
Amnestie Václava Klause (2013)
Václav Klaus vyhlásil amnestii 1. ledna 2013 na závěr svého prezidentského mandátu. Propustila sice přes 6 000 běžných vězňů, ale její nejvýbušnější částí byl tzv. aboliciánský článek (článek II). Ten nařídil zastavit všechna trestní stíhání, která trvala déle než 8 let a u kterých hrozil trest do 10 let vězení.
Dopad na hospodářskou kriminalitu: Tento krok vedl k okamžitému zastavení stíhání v největších kauzách tunelování z 90. let a nultých let. Svobodu a očištění tak získali obvinění v kauzách jako H-System, Fond Trend, Komerční banka (kauza BCL), Berdychův gang nebo vytunelované Union banka a Moravia Banka. Oběti těchto podvodů (např. klienti H-Systemu, kteří přišli o úspory na bydlení) ztratili jakoukoli naději na odškodnění.
Motivace a kritika: Klaus argumentoval právem na rychlý soud a evropskými standardy o délce řízení. Veřejnost, právníci i opozice to však vnímali jako „tlustou čáru“ za divokou privatizací a ochranu lidí, kteří z tehdejšího systému profitovali. Spekulace o tom, že šlo o projev vděčnosti nebo dohodu se spřízněnými podnikateli, tehdy vedly dokonce k tomu, že Senát podal na Klause žalobu pro velezradu (Ústavní soud ji však po skončení Klausova mandátu zastavil).
Reakce justice na Klausovu amnestii z ledna 2013 byla bezprecedentní – mezi soudci, státními zástupci a vyšetřovateli vyvolala vlnu hluboké frustrace, profesního zklamání a otevřeného hněvu. Lidé z justice, kteří strávili roky mravenčí prací při rozplétání miliardových podvodů, to vnímali jako plivnutí do tváře a znehodnocení své celoživotní práce.
Z řad řadových žalobců zaznívaly komentáře, že „stát rezignoval na spravedlnost“ a že Klaus jedním podpisem smazal tisíce hodin práce policistů a expertů na finanční kriminalitu.
Vzpoura soudce Kamila Kydalky: Známý pražský soudce Kamil Kydalka, který soudil obří kauzu vytunelovaného H-Systemu, se odmítl s amnestováním manažerů smířit. Veřejně amnestii ostře kritizoval a odmítal stíhání zastavit s tím, že obžalovaní sami proces záměrně natahovali. (Za své otevřené politické komentáře k amnestii byl později kárně potrestán, ale stal se symbolem odporu justice).
Blokace vrácení majetku: Mnoho soudců se snažilo aplikovat amnestii tak, aby sice zastavili trestní stíhání (protože museli), ale zároveň nerušili zajištěný majetek (vily, bankovní účty), aby z něj alespoň částečně mohli být odškodněni poškození občané. TOTO SE NESTALO
Kolem autorství amnestie a zejména jejího nejkontroverznějšího Článku II (abolicionistické části) se na počátku roku 2013 strhla obrovská politická a mediální přestřelka. Hrad se snažil identitu tvůrců textu do poslední chvíle tajit. Sám Václav Klaus tvrdil, že autorem je on sám, a jeho tajemník Ladislav Jakl prohlašoval, že „amnestii nepsal žádný právník“. [1, 2, 3, 4, 5]
Následné vyšetřování médií, soudní spory a svědectví aktérů však odhalily, že text nevznikl v hlavě samotného prezidenta, ale byl připraven úzkým okruhem lidí. [1]
Za autory textu, zejména vlivného a precizně formulovaného Článku II, byla označena trojice mužů z okolí Václava Klause a tehdejšího ministerstva spravedlnosti: [1]
1. Zdeněk Koudelka – Hlavní architekt textu
Právník, tehdejší náměstek nejvyššího státního zástupce a Klausův spřízněný právní expert (kterého Klaus krátce předtím neúspěšně navrhoval na ústavního soudce). Právě Koudelka byl experty označen za člověka, který dal amnestii finální, vysoce odbornou právní podobu. Koudelka byl dostatečně právně erudovaný na to, aby dokázal formulovat abolici tak, aby dokonale a plošně zastavila stíhání velkých hospodářských kauz, aniž by jmenovala konkrétní osoby. [1]
2. Pavel Hasenkopf – Hradní právník, který promluvil
Tehdejší poradce právního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Kolem Hasenkopfa vznikl největší skandál. Hrad (konkrétně hradní kancléř Vratislav Mynář) se pokusil svalit veškerou vinu za zpackanou a veřejností nenáviděnou amnestii právě na něj a označil ho za hlavního autora. Hasenkopf se však začal bránit. [1]
Předložil důkazy, že jeho původní návrh amnestie byl mnohem mírnější a neobsahoval plošné zastavení miliardových kauz.
Hasenkopf zažaloval Hrad za pomluvu a spor nakonec skončil smírem v roce 2014, kdy Hrad oficiálně uznal, že Hasenkopf nebyl autorem výsledného textu, a tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová potvrdila, že text přišel z jiné linie. [1]
3. Ladislav Jakl – Ideový motor
Tehdejší tajemník prezidenta Klause. Jakl nebyl autorem právních formulací (sám není právník), ale byl hlavním politickým obhájcem a vyjednavačem. Přiznal, že byl „u toho“ od začátku, určoval základní parametry (filozofii udělat za starými případy tlustou čáru) a text finálně redigoval. [1, 2, 3]
Skrytá role Ministerstva spravedlnosti (Pavel Blažek)
Amnestie podle ústavy vyžadovala tzv. kontrasignaci – tedy podpis premiéra (tehdy Petra Nečase). Petr Nečas text podepsal v naprosté tichosti, aniž by ho projednal s vládou.
Později se ukázalo, že na přípravě textu a jeho logistickém prověření (aby Hrad věděl, kolik lidí vlastně vyjde z věznic) spolupracovali lidé blízcí tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS). Na ministerstvu se na přípravě podílel Blažkův tehdejší náměstek Radomír Daňhel. [1]
Závěr
Hradní tajemství bylo odhaleno: Zatímco myšlenku dodal Václav Klaus s Ladislavem Jaklem, právní zbraň v podobě Článku II, který vyčistil stoly největším tunelářům 90. let, vykoval právník Zdeněk Koudelka s tichým posvěcením tehdejších špiček Ministerstva spravedlnosti a premiéra Nečase. [1, 2]
Šokující realita z odposlechů: Skutečný důvod, proč Nečas amnestii tak narychlo a bez řečí podepsal, odhalila až policie o několik měsíců později. V rámci vyšetřování kauzy Nagyová (která nakonec Nečasovu vládu položila) zachytili vyšetřovatelé odposlechy, ve kterých Nečas své tehdejší partnerce Janě Nagyové přiznal drsnou politickou pravdu. Nečas doslova řekl, že „šlo o podpis za podpis“. [1]
Politický obchod: Nečas tím potvrdil, že kontroverzní Klausovu amnestii vyměnil za to, že Václav Klaus podepíše vládní daňový balíček, se kterým Klaus dlouho otálel a hrozil jím položit Nečasovu vládu. Nečas tedy obětoval spravedlnost v miliardových kauzách za udržení své politické moci. Z hlediska veřejného mínění to pro něj byla totální morální diskreditace. [1, 2]
Pokus o obětního beránka: Když se po vyhlášení amnestie vzedmula vlna odporu, Hrad se pokusil ukázat na viníka. Kancléř Mynář a prezident Zeman veřejně označili Hasenkopfa za hlavního „otce“ a autora zpackané amnestie. Hasenkopf dostal z Hradu okamžitou výpověď. [1, 2]
Žaloba na Hrad: Hasenkopf se nenechal zastrašit a podal na Kancelář prezidenta republiky žalobu za poškození dobrého jména a pomluvu. Předložil jasné důkazy a verze dokumentů, které dokazovaly, že jeho původní návrh byl čistě humanitární a vůbec neobsahoval onen kritizovaný Článek II o zastavení stíhání tunelářů. [1, 2, 3]
Vítězný smír (2014): Spor skončil u soudu v srpnu 2014 mimosoudním smírem. Hrad musel oficiálně kapitulovat a vydat společné prohlášení, ve kterém uznal, že Pavel Hasenkopf nebyl autorem výsledného textu amnestie a neměl možnost ovlivnit její znění.
[1, 2]
Hasenkopf tehdy s uspokojením konstatoval, že to bylo poprvé, co Miloš Zeman a jeho aparát museli veřejně uznat svou chybu a omluvit se. Definitivně se tím potvrdilo, že abolici pro Klause připravoval někdo úplně jiný (linie Koudelka–Jakl) a Hrad se pouze pokusil zničit kariéru řadovému právníkovi, aby zakryl skutečné autory. [1]
ZÁVĚR::Frustrace z toho, že miliardové škody z minulosti zůstaly nepotrestány a viníci odešli s čistým štítem, je legitimní a pravdivá. Ukazuje to však spíše na tehdejší selhání morálky politických elit a nedokonalost rané ústavy než na to, že by byl český stát od základu naprogramován k podpoře zločinu.(??? přece se zloděj sám nepřizná, to na něm nemůžete chtít)
Tento stav logicky posiluje cynismus a neochotu lidí chodit k volbám, případně to vede k úspěchu populistických hnutí, která slibují, že „vyženou tradiční politiky“ a budou „řídit stát jako firmu“. Jak ukázala historie posledních let, tito noví hráči často pouze vymění staré struktury za své vlastní zájmy.
