Článek
Když v šedesátých letech minulého století napsala dvojice Šimek a Grossmann povídku „Moje jízda tramvají“ a já se v letech sedmdesátých pokoušela naučit se ji k pobavení kamarádů zpaměti, netušila jsem, že po téměř čtyřech desetiletích budování nového státu prožiju stejnou situaci jako bratranec Jóna. I já jsem byla předem varována, ale neposlechla jsem a prosadila jsem si svou jízdu vlakem.
Zatímco mobilní aplikace neavizovala žádnou informaci o zrušení vlaku do Prahy, osmdesát minut před odjezdem berlínská informační tabule cestujícím oznámila, že vlak je zrušen. Na informacích jsme získali potvrzení o zrušení našeho vlaku a čekali jsme na první následující vlak, který do Prahy měl namířeno s hodinovým zpožděním. Další hodinu jsme čekali na nádraží a čekali jsme na odjezd. Vlak do Prahy dojel, ovšem s tříhodinovým zpožděním. Tím nám ujely všechny možné spoje na Moravu, takže jsme museli požádat rodinu, aby pro nás přijeli přes půl České republiky. To není však to nejhorší.
Protože náš zrušený vlak byl zcela vyprodaný, všichni cestující se vecpali do následujícího vlaku, který byl ovšem také zcela vyprodaný. I tady se stalo, že „se cestující hrnuli dveřmi dovnitř, aby druhými vystupovali zase ven“.
Realita byla taková, že celý vagón byl zaskládaný lidmi, kteří seděli na zemi, na dveřních schodech, což je přísně zakázáno, v každé uličce a dokonce i pod sedadly, na nichž seděli ti, kteří měli zakoupené místenky pro tento vlak. Téměř každý měl kufr či minimálně velký batoh. Na toaletu nebylo možné se dostat, jídelní vůz uzavřeli, takže jsme se dělili o jídlo i pití. Průvodčí se do vagónu nedostal, během hororové jízdy jsme ho ani nezaregistrovali.
Pět hodin jsem stála „na jedné noze, a to ne na své“. Když jsme se konečně vypotáceli ven, padali jsme na zem a děkovali za to, že jsme přežili. Děkuji Českým drahám za tento zážitek. Myslela jsem si, že už nic podobného nikdy nezažiju.
