Článek
Před třiceti lety začala vznikat moje sbírka historických kočárků pro děti i pro panenky. Některé kočárky se podařilo nákladně restaurovat a některé jen opravit tak, aby je bylo možné vystavit. Když se sbírka rozrostla na sto padesát kousků, a to některé kočárky přežily v dobré kondici sto sedmdesát let, potřebovala stálý domov. Byla umístěna na zámku poblíž Olomouce. Zámek, který poskytl zázemí, proslul nádhernou zahradou, opakovaně se objevil ve filmech české produkce a sbírku kočárků považoval za svou nedílnou součást.
Dvacet let byly historické skvosty chráněny v bezpečí zámeckých prostor a předpokládala jsem, že i do budoucnosti zůstanou součástí zámeckých prohlídek. Ale zmýlila jsem se. Zcela nečekaně dostala sbírka od zastupitelů obce měsíční výpověď. Nic by se nestalo, kdyby výpověď byla podána na podzim, kdy se zámek uzavírá. V tomto případě, by bylo reálné sbírku historických kočárků stěhovat v teplotě nad bodem mrazu. Měsíční výpověď jako vánoční dárek však znamenala stěhování historických a jedinečných kusů v době největší sloty, a to co nejdál od Olomouce.
Nejde jen o kukaně z padesátých let, které přežijí snad všechno. Možná, že i světovou válku. Ale sbírka obsahuje kusy vyrobené z pediga, které je po sto sedmdesáti letech velmi křehké, nesmí navlhnout a zůstat několik hodin v teplotách pod bodem mrazu. I sto let staré kočárky, které byly určeny pro slabší sociální vrstvy, i kočárek z doby druhé světové války, kdy se bojovalo nejen za mír, ale i s nedostatkem materiálu, jsou vyrobeny z papíru. Tyto kusy se téměř zázrakem dožily v dobrém stavu až do dnešního dne. V průběhu stěhování však málem o život přišly.
Kdyby sbírka dostala výpověď v kteroukoliv roční dobu znamenající stěhování v bezpečných teplotách, věřila bych, že zastupitelé obce skutečně kočárky na zámku, který spravují, nechtějí. Lednové vystěhování unikátních historických kusů však ukazovalo na to, že to není z jejich hlavy. V průběhu dvaceti let jsem se totiž mohla přesvědčit, že jak zaměstnanci zámku, tak i střídající se zastupitelé, vždy projevovali úctu k historii, ke kultuře a usilovali o to, aby historické a kulturní památky zůstaly uchovány dalším generacím. Podle jejich chování soudím, že by nikdy svévolně neničili předměty, které připomínají umění a vkus našich dědů. Ve světě se některé kusy, například secesní, objevují jen ojediněle. Lednové vystěhování vnímám jako akt jednoho člověka, který zastupitele přinutil, aby v zájmu zámku a obce zvedli ruku k pokusu o zničení sbírky, a to především nejvzácnějších kusů.
Sbírka kočárků měla prostě smůlu. Potkala kulturního barbara. Jako psycholog si kladu otázku, kde se kulturní barbar najednou vezme? Odkud přišel a kam byl v průběhu svého raného vývoje poslán? Je tu možnost, že vyrůstal v prostředí, kde otec alkoholik neustále snižoval dítěti důstojnost, ubližoval mu, možná i fyzickými tresty, a matka byla natolik slabá, že nebyla schopna dítě ochránit. Takový člověk má velmi nízký sebesystém a nenávidí vše, co není jeho a všechny, kteří mají něco, co on nemá. Zničí vše, co zničit lze, nevytváří optimální mezilidské vztahy, závidí, žárlí, mstí se a udává.
Vzhledem k tomu, že v naší zemi máme zkušenost s przněním kultury a ničením historických předmětů, nabízí se otázka, zda kulturní barbar nebyl vychováván estébáckým udavačem. I to je možné. Je jedno, zda kulturní barbar je muž či žena. Není však lhostejné, jakou mu udělíme moc. Je to mistr manipulátor, který vydá ničící pokyn, aby mohl sledovat výsledky svého běsu. Je mu jedno, zda zadupe lidskou bytost nebo předmět, který nelze v obchodě koupit. Alibisticky se schová za roh a zodpovědnost zůstane na někom druhém.
Měli bychom si dávat všichni velký pozor, komu svěříme moc nad sebou i nad předměty, které patřily do života našich předků. Příště by se mohlo stát, že na konečné, kde se musí vystupovat a kde čeká krematorium, se ocitneme my sami nebo náš majetek.
