Článek
Z pohledu psychologie lze vysvětlit posedlost stárnoucího muže mladičkou pokožkou dívky v závislém postavení, která byla snadno dostupná a velmi snadno zmanipulovatelná. Mužů, kteří zneužívají svou moc nad dítětem, častokrát i v roli biologického rodiče, máme přebytek a ani nemusí docházet k sexuálnímu násilí, aby se dívka nedokázala ve své rodině cítit milovaná a v bezpečí. Tím tento případ není výjimečný. Dětí, které vyrůstají v prostředí, jež nezajišťuje jejich potřebu bezpečí, máme desetitisíce a o dalších desetitisících nemá stát ani potuchy.
Že čtrnáctiletá dívka potřebovala saturovat potřebu blízkosti a lásky v rodině, kde dlouhodobě postrádala mužský vzor, lze také pochopit. Co však je zcela neuchopitelné a nevysvětlitelné, je argument, že dítě vyprovokovalo sexuální kontakt. S přihlédnutím k věku znásilněné Aničky nelze v žádném případě vyslovit názor, že dokázala rozlišit mezi skutečným pozitivním vztahem na bázi ochrany a péče od perverzních fyzických praktik. Oplzlý otčím tak získal zcela zdarma do svých pařátů nezkušené dítě toužící po lásce a přijetí. Bylo jen na něm, zda bude fungovat v roli ochránce či agresivního zvrhlíka. On byl dospělý a zralý a zcela jistě věděl, že páchá trestný čin. On se provinil, nikoliv nezralé dítě. Tři představitelé státu, a to justice, však situaci vyhodnotili jinak. Potvrdili tak, že nemají informovanost o tom, jak vypadá vývoj osobnosti, kdy jedinec dozrává a jak má vypadat fungující rodina. Pro ně byla Anička lejstrem, které bylo potřeba uložit do archívu.
To, co se Aničce stalo, to, co prožívala v rodině, má možnost nějakým způsobem emocionálně zpracovat, vyrovnat se s tím, že ji využil, zneužil, ponížil a dlouhodobě emocionálně týral muž, kterého si její matka vybrala za partnera. Pro ni to byl cizí člověk, kterému se pokusila důvěřovat, ovšem on si žádnou důvěru nezasloužil. Nejspíš bychom nenašli jedince, který v období dospívání nenarazil na lháře či manipulátora, uvěřil mu a byl za to odměněn ponížením a zradou.
Co však není možné zpracovat a zachovat si víru ve spravedlnost a ve fungující stát, je nejenom nespravedlivý rozsudek, ale nehorázné zdůvodnění bezprecedentního rozhodnutí tří dospělých vysokoškolsky vzdělaných ovšem empatii postrádajících osob. Tito tři lidé nebudou nikdy potrestáni, jejich rozhodnutí je konečné a nenapadnutelné. Náš systém je nastaven tak, že soudce může poškodit oběť, aniž za to nese jakoukoliv odpovědnost. V případě Aničky je zdůvodnění, které se podobá rozsudku smrti, nejen další kapkou do bolavé rány, ale obrovským balvanem, který ji může rozdrtit.
Všichni, a to bez výjimky, přejeme Aničce, aby se dokázala porvat s tím, co ji potkalo. Věřím, že se jí podaří se všemi traumaty vyrovnat a že bude vést normální zdravý život, že se jí podaří vytvořit fungující rodinu, třebaže to nebude ani dnes a ani zítra. Čeká ji dlouhý proces uzdravování a nejspíš až do konce života nebude schopna obnovit důvěru ve spravedlivý stát.
A co my ostatní, kteří užasle bezmocně přihlížíme k tomu, co se může v průběhu trestního líčení jedinci stát? Jak tři lidé lhostejně udělají z oběti viníka a z agresivního sexuálního devianta patřícího do vězení nebohou oběť. Můžeme věřit v to, že nám stát pomůže, když my budeme v pozici oběti? Ani náhodou. Pokud budeme mít smůlu stejnou jako Anička, že se dostaneme do spárů mocných bez empatie, bez touhy po skutečné spravedlnosti a bez minimální znalosti viktimologie, skončíme na smetišti plném státem odkopnutých obětí.
