Článek
Dnes jsem pouhou náhodou vyslechla monolog staršího muže v kavárně. U stolu seděli tři sedmdesátníci a bez výrazného zájmu či přitakávání naslouchali dva senioři vyprávění třetího. Poslouchat cizí rozhovor není slušné, ovšem toto nebyl rozhovor, ale hlasitý monolog vztahující se do doby nejspíš sedmdesátých let minulého století.
Muž, vyřvávající svá moudra do poloprázdné kavárny, se chvástal, jak na hranicích fasovali ostré náboje do samopalů a vyráželi do „akcí“. To, že naši pohraničníci mohli střílet do lidí, kteří se pokoušeli v době totality překročit hranice, víme, a existuje mnoho věrohodných důkazů. Že mezi námi žijí ti, kteří tehdy mohli střílet, je také známý fakt. Nejspíš však předpokládáme, že tito lidé se obtížně se svými skutky vyrovnávají a je nepochybné, že většina si je spíš vytěsní.
Chvástání nad pivem o své moci se samopalem nabitým ostrými náboji je však mimo jakoukoliv morální, a především právní normu. Pro mne jako pro psychologa však byla nepřehlédnutelná řeč těla, a to především mimika řečníka. Ten chlap si své vzpomínky užíval. Vypadal, že by s chutí vzal do ruky nabitý samopal a znovu začal pálit do lidí. Na jeho tváři bylo vidět uspokojení s tím, co někdy před padesáti lety měl možnost prožít. Ten pocit moci, který signalizoval jeho výraz, byl opojný. Nejspíš již nikdy potom takové uspokojení nad sebou neprožil.
Řeč k auditoriu však pokračovala líčením ponižování „vojáčků“. Pro neznalé totalitní vojenské terminologie tento pojem označuje devatenáctiletého kluka, který v pozici „bažanta“ nastoupil na dvouletou povinnou vojenskou službu. Bažant neměl žádné zastání, ztratil úctu, stal se bezcenným biologickým druhem, na něhož se mohl kdokoliv vymočit či si vyžádat masturbaci. Důkazů k těmto formám šikany v armádě máme také dostatek. Co nemáme, to jsou přesná čísla zemřelých kluků, kteří nedokázali pozici oběti brutálního ponižování a fyzického týrání přežít.
Když jsem chvastouna pozorovala, objevil se mi obraz, jak asi tento typ bezcitného agresora fungoval ve své rodině. Jaké postoje zastává jeho syn? Kolik ran utržil, kolik hematomů na jeho těle se v době dětství muselo objevit? Jak asi současný dospělý syn, který byl celé dětství mlácený agresivním otcem, vychovává dnes svého syna? Zvládne to bez pomocí ran a ponižování? Možná, že ano. Ale je také možné, že váš školák má ve třídě potomka chlapa s nulovou empatií libujícího si v týrání slabších.
Není možné obhájit nějakými smysluplnými výzkumy, že agresivita našich dětí je větší než dřív. Spíš se soustřeďme na to, jakým způsobem se s dětmi jedná, zda nejsou ani v rodině a ani ve škole či kdekoliv jinde obětmi potomků bezcitných předků, kteří k získání vlastního sebevědomí potřebovali nabitý samopal.
