Článek
Případů, kdy rodič opustí své dítě, aniž by mu zajistil materiální potřeby, třebaže má velmi tučné konto v bance, a k ekonomickému týrání přidá ještě týrání emocionální, přibývá. Ze svého dítěte tak udělá biologický rodič oběť syndromu týraného dítěte (CAN). V České republice je to sice trestné, ovšem dovolání se spravedlnosti tu trvá na rozdíl od zemí, které mají přísné rodinné zákony, několik let. Nezajištění materiálních potřeb dítěte však není cílem tohoto příspěvku.
Mnohem horší je totiž kategorie emocionálního týrání dítěte. Jak k této rodičovské zrůdnosti dochází? Rodič, častěji otec, si založí novou rodinu a veřejně, především na sociálních sítích sděluje, jakou radost má z dětí, které se mu v nové rodině narodily. Jeho opuštěné a jím zavržené dítě se tak může dočíst, jak nevlastní sourozenci jsou lepší, hezčí, dokonalejší. Co to udělá s tvořícím se sebesystémem dítěte je i laikovi jasné. Jaký vztah bude mít zavržené dítě k nevlastním sourozencům, můžeme předvídat, pokud je však bude znát i osobně a nikoliv jen z adorujících příspěvků na sociálních sítích.
Tato rodičovská zrůdnost šířící se s využitím internetu zasahuje tisíce dětí ročně. Stát zřejmě spoléhá na to, že druhý rodič zavrženého dítěte vše zvládne. Ovšem ne každá odkopnutá matka je schopna vést tvrdý boj za své děti, které partner zavrhl.
K zlepšení morálního vývoje občana ČR nepřispívá ani to, že i prezident zve na společná setkání člověka, který porušil zákony, dopustil se týrání svých dětí, třebaže byl za to velmi přísně soudy potrestán, a v současnosti prezentuje na sociálních sítích svoji novou rodinu jako vzor pro ostatní, třebaže jeho zavržené děti jsou ve věku, kdy mohou sami sociální sítě používat.
Nemůžeme očekávat, že naše zákony v blízké době budou reagovat na tuto odpornou rodičovskou zrůdnost. Téměř všichni sportovní redaktoři vychvalují do nebes jedince, kteří se dopustili selhání v roli rodičů, jako by sportovní výkon byl důležitější než morální úroveň a především empatie. A my jako stádo ovcí tleskáme hereckému výkonu mizerného otce, který se pasuje na dokonalého rodiče a přitom opustil partnerku ve vysokém stupni těhotenství.
Rodičovská selhání tu vždycky byla a je obtížné je zcela vymýtit a ochránit každé dítě. Jestliže naše země ratifikovala ihned po svém vzniku Úmluvu o právech dítěte, měla by více usilovat o ochranu těch, kteří budou tvořit naši budoucnost. Momentálně to tak však nevypadá. Naopak, zrůdní rodiče bez schopnosti citu a úcty k vlastnímu potomkovi stále budou vymýšlet nové možnosti, jak ublížit bezmocnému nezralému dítěti. A sociální sítě jim v tom pomáhají bez jakékoliv kontroly.
Každý rozvádějící se rodič, a to bez výjimky, by si měl uvědomit, že v první řadě se musí chovat tak, aby jeho děti byly rozpadem vztahu co nejméně negativně ovlivněny. Opuštění rodičem je pro každé dítě emocionálně velmi traumatizující, ovšem veřejné prezentování nové dokonalé rodiny a dětí, které se v ní narodily, je vůči zavrženému dítěti zrůdné. Jiné slovo než zrůdnost použít nelze.
