Článek
Ostatní to pijou ale jako kdyby se nechumelilo. Jako kdyby to byl jeden z nejlepších ročníků. Asi teda byl. Zmínil se o tom pán s ohavně velkým břichem a kapesníkem v ruce. Byl nucen si pravidelně čistit kapky potu z čela. Uff.
Kde je Terka?
To ona je strůjcem události, kam jsem nechtěla jít, ale jsem tu. V životě nechcete spoustu věcí a musíte je dělat.
Jít do školy, nechceš.
Jít uklízet myčku, nechceš.
Jet za babičkou na oběd, nechceš.
Jenže musíš. Do tý doby, co bydlíš pod střechou mámy a táty, jak tak mají v oblibě říkat při každý výhružce. Pak do tý doby než je ti osmnáct, a pak se prostě odstěhuješ a děláš už jen věci, který chceš.
Tohle je velký omyl dospělosti.
Přijde mi, že je tomu naopak. Nejde mi do hlavy, že spoustu věcí dělám z donucení i poté, co jsem se stala nezávislou ženou. Zrovna jako teď.
Výstava kamarádčinýho šéfa. Musíš sem jít, Ali. Nesmíš mě v tom nechat. Připravovala jsem to půl roku. Půl roku, kdy jsem sotva spala. Víš přece, že mi ten člověk, co si říká můj boss volal i ve dvě ráno, když si zrovna uprostřed tvůrčího procesu vzpomněl, že obraz „Milenka na útěku“ musí být naproti oknu, nikoliv vedle okna. Kvůli světlu.
Nemá to lehký, vím. Dělá tu práci jen proto, aby si jednou sama mohla otevřít svou vlastní výstavní síň.
Fajn, deset minut a jdu kámoška nekámoška.
Chci si vyzout tyhle nepohodlný boty, který byly ve slevě a vypadaly skvěle, bohužel tak skvěle se zas moje nohy v nich necítí. Slyším jak vzadu na pravý patě mi roste puchýř. V příšerným hýření hluku je tohle ta věc, kterou vnímám nejvíc. Zvětšuje se každou minutou. Je tu někde nonstop lékárna? Mohla bych si rovnou koupit balení na puchýře, nebo mi přes noc nabyde do monstrózních rozměrů.
„Promiň.“
Zamrkám a vytřesu z hlavy poslední myšlenky na možnosti velikosti nežádoucích výrostků na mých patách.
„Promiň?“
Nechápu. Oslovil mě kdosi, cosi. Muž, chlap, hoch, jak říká babička. Oči zářící přes celou místnost. Ledabylý úsměv, ďolíček jen na pravé tváři. Na levé nic, jen hladká opálená kůže. Nejspíš se jedná o jizvu, nikoliv ďolíček, ale i tak tam patří a krásně dokresluje naprosto nenahraditelné rysy člověka. Vrásky kolem očí nejsou, dámy. To si přečtete v jakékoliv knížce z červené knihovny. Jeho oči byly jako diamanty. Měly sílu, tvrdost, průhlednost. Dotkly se mě nejdřív jen zlehka, a pak jsem se jimi nechala pohltit. V ruce držel stejně odpornou sklenku s lektvarem skvělého ročníku jako já. Košile, kalhoty, farmářky.
Ty mě zabily.
Miluju je. Ne, protože je to známka hřebce, muže samce, který si na své farmě sám skládá balíky slámy do půli těla a polívá se přitom vodou.
Proto ne. Nosím je totiž já. Výsměchem jsou mi pohledy kolemjdoucích i Terky. „Proboha, jsi malá, drobná a nosíš boty, jak na stavbu,“ říká mi vcelku často. Nechávám je být. Pohledy a posměšky, myslím. Farmářky mi prostě nikdo nevezme.
Znamení? Zase další nahrávka symbolů se známých příběhů o romantických příbězích mezi ženami a muži.
Ne.
Tohle je prostě a jen úsměv na mojí tváři. Jsem někde, kde nechci, kam jsem odmítala jít a přesto šla. Třeba je to jen náhodný kluk, který zas odejde a pootočí se k dalšímu obrazu, aby ho mohl obdivovat. Třeba je to blbec, co má jen dobrý vkus na boty.
Moment.
Jaktože ho sem v nich pustili? Tohle je nóbl akce.
„Jakto, že tě sem pustili v těhlech botech?“zeptám se bez obalu a zandám si ruce na prsa.
Netrpělivě vyčkávám, co z něj dostanu.
Usměje se, odloží skleničku na vedlejší stolek, skryje ruce do kapes.
„Protože tuhle výstavu pořádá můj bratr, řekl jsem mu, že přijdu v tom, v čem se cejtím nejlíp, anebo na moji účast může zapomenout.“
Pokrčí rameny a zaměří se na hlouček lidí, kde stojí Terky šéf, jeho brácha.
Pookřeju tak akorát, abych natáhla ruku.
„Alita.“
„Fabián.“
Příběh pokračuje s puchýřem na patě a s notnou dávkou naděje napjatě.
