Článek
V nepohodlných lodičkách, které mi koupil jsem stála za dveřmi, kde většina lidí okusila slova a věty štěstí. Slyšeli laskavé zprávy, naděje, dohody, vše, co směřovalo k slzám radosti. Jenže tyhle dveře můžou pro 99 % lidí znamenat změnu života k lepšímu a tomu 1 % do kterého jsme spadli my, znamená konec. Aspoň v našem případě. Jsem snad málo žena? Znamená to všechno, že nejsem dostatečně dostatečná a vhodná adeptka?
Rukou se musím opřít o stěnu, abych udržela nohy na těch nesmyslných jehlách. Šok mi rozmazal všechny smysly vnímání. Neměla bych brečet? Neměla bych projevit smutek? Bože, ale vždyť já v sobě držím smutek už tak dlouho, že tělo přestalo vydávat jeho projevy už dávno. Naposled se to stalo před pár měsíci. Ležela jsem u záchodový mísi, v ruce zežmoulaný kousek toaletního papíru a křičela jsem. Vevnitř. Nahlas jsem se neodvážila. Jako kdyby všechny poryvy bolesti procházely tajně uvnitř těla. Jako kdyby se odehrávala válka za velkou louží. Jako kdyby oheň pálil všechno živé i neživé před velkou a chráněnou hradbou. Strach ukázat bolest navenek. Rok přetvařování a krkolomného úsměvu na tváři před rodinou a kamarádkami. Tak moc mě nucení do radosti bolí. Možná ještě víc, než skutečnost, že mi spadla poslední kostička naděje v nás dva. Vlastně v nás tři.
Jak rychle se musím vyrovnat se skutečností, že jsem ztratila statut manželky a víru ve statut matky?
„Je mi to líto,“ řekl doktor.
„Bohužel jste nekompatibilní pár. Vaše tělo nepřijímá spermie manžela.“
Bum.
To nám mohl někdo říct už před 4 lety, když jsme se brali a ne teď, když se snažíme o zaplnění prázdného pokoje v domě. Roky jsme kolem něj našlapovali mlčky a báli se jen zmínit. Roky jsme přecházeli skutečnost, že věšák na prádlo tam nebude věčně, že pracovna to zaručeně není a že na tělocvičnu se nehodí. Už v plánech při stavbě jsme nevyslovili, co to bude, ale znali odpověď. Chytli jsme se za ruce a věděli, že tam chceme chodit a smát se, že tam chceme držet v náručí jeho, nebo ji v domnění bezbřehý lásky k malýmu tvorovi. Našemu tvorovi.
Nevím, co dál. Opírám se zádama o bílou podporu vedle těch zpropadených dveří, a sjíždím celou svou vahou na zem. Odkopávám jednu lodičku, stejně nemotorně i druhou. Nesnáším je. Těšila jsem se, až je budu moc v botníku zandat daleko za pohodlný tenisky určený na každodenní procházky s kočárkem. Těšila jsem se, až smažu na pár let červenou rtěnku ze rtů, protože budu muset být hlavně a jen máma. Ve světě, kde se nehraje na upravený vlasy, nehty, make-up. Ve světě, kde je nejdůležitější být a dávat lásku. Ve světě, kde tak moc chci existovat. Ve světě, který nikdy nepoznám.
Práce nemá smysl. Manželství ztroskotalo. Moje všechno se jako papír vytratilo ve vodě. Jak dlouho jsem seděla, nevím. Jak dlouho jsem tupě zírala, nevím. Jak dlouho bude trvat stav prázdna, taky nevím. Po neurčitém čase, kdy jsem přestala být, jsem se zvedla na nohy. Nenávistným pohledem jsem hledala boty. Zmizely. Kabelku jsem upustila na zem. Kabát značky Guess, tak strašně důležitý pro mou sebehodnotu, padal z mých ramen a opouštěl mě. Jen já, bosa, bez vědomí jsem vstupovala do nekonečna hlubiny moře. Slaná voda smývala mě a všechno mé. Mazala lak na nohou, pak i na rukou. Promáčené šaty se rozpadly, zavřené oči vstupovaly do ranního světla vycházejícího slunce. Nadechnout a ponořit se. Slanost a trpkost jsem okusila a věřila v očistu a zapomnění.
