Článek
Mačkám nedělní noviny v rukách a snažím se silou vůle vymazat stranu č. 5, článek se srdcervoucím nadpisem. Nebylo to tak. Lež. Nikdo se mě nezeptal, ani se nenamáhal zvednout telefon a zavolat mi. Už tak jsou líní. Ano. Líní pro získání pravdivých informací, které pak otisknou do nejčtenějšího deníku v republice. Kdepak. Lidé si přečtou, uvěří. Snažit se chodit od domu k domu a vysvětlovat skutečnou událost je zbytečné. Alespoň kvalitní palivo do kamen na nedělní oběd.
S pachutí hořkých řádků dojídám meruňkový kynutý knedlík od maminky. Čerstvé meruňky od tety Dáši z Moravy. Každý rok nám do Prahy přiveze dvě obří přepravky, které pak doma poctivě vypeckujeme, zavaříme, zamrazíme. Nákyp, knedlíky, koláč s drobenkou. Kde kdo by řekl, že se toho člověk přejí, ale já ne. Pro mě meruňky znamenají domov, teplo kamen a hlavně knedlíky od maminky? Nic lepšího nepředčí. Moje nejoblíbenější, avšak dneska připomínající spíše špatně načasovanou schůzku, kdy se dotyčné osoby minou. Tak je to, dneska jsem se prostě minul s jindy tak výtečným pokrmem. Maminka nic neříkala, jen sebrala nedojedený talíř a soucitně odvrátila tvář ke dřezu. Tušila? Věděla? Noviny jsem jí neukazoval, ale je mi jasné, že milé sousedovic děvčata, které si hrají na kamarádky, nezapomněly za mamičkou zaběhnout už v dopoledních hodinách a netečně se vyptávat a trápit tak nebohou ženu, která miluje svého syna nadevše.
U odpolední cigarety jsem přemýšlel, zda mám ještě zaměstnání. Nevyhodí mě rovnou u brány? Má cenu ráno vstávat a pokoušet se? Den se nevídaně táhnul a velká ručička na hodinách se posouvala směrem zpátky. Pořád jsem si přehrával můj pohled, moje oči, které klouzaly po papíru novin a četly tu blamáž. Snítky slov a vět dostávajíc se pod mou kůži. Nahlodávaly kosti, proudily do krve a naplnily celé mé tělo pocitem nespravedlnosti.
Noc se stala nekonečnou. Nemohl jsem usnout, po druhé hodině ráno jsem přestal s marnými pokusy a sedl si do světnice k ošatce, kde pod utěrkou čekal kváskový chléb na ráno. Ve 4 hodiny jsem se šel převléct, umýt se a vypít hrnek meltové kávy. Maminka už byla také vzhůru, mlčky mi namazala krajíc máslem a přisedla ke stolu. Posnídali jsme společně, beze slov, bez pohledů, i když jsme uvnitř každý schovával spoustu otázek. Kdybych tušil, že je to poslední ráno, poslední snídaně a poslední namazaný chleba od maminky, tak bych nikdy neodešel. Zůstal bych s ní a nikoho nepustil dovnitř.
V půl páté a 5 minut k tomu jsem opouštěl dům, poslední polibek na čelo od mamičky, poslední úsměv, který mě bude doprovázet až do konce života.
Jak jsem se blížil čím dál víc k závodům, svíral se mi žaludek obavou a strachem zároveň. Nic neobvyklého se nedělo. U brány mě pozdravil pan Krnava, vrátný s čepicí napůl žerdi, ale vždy s vřelým srdcem a pozdravem.
„Krásné dobré ráno, pane Pospíšile!“
„Dobré ráno i vám, pane Krnava.“
Takto jsme se zdravili celé dlouhé čtyři roky. Kdybych věděl, že i dnes to bude naposled, kdy sehrajeme tuto scénku, přinesl bych mu alespoň pár zavařenin pro děti. Občas jsem mu brával nějaké jídlo, co nám doma zbylo, peněz totiž neměl nazbyt a hladových krků ho doma čekalo celkem pět.
V mé kanceláři bylo vše na svém místě. Vše tak jak jsem ponechal při včerejším odchodu domů. Stále jsem v sobě potlačoval určitou roztěkanost, která se projevovala různě. Nedokázal jsem se trefit na věšák, abych pověsil svůj kabát, popel z cigaret mi spadl do klína a navíc jsem rozbil keramickou mašinku, když jsem nešikovně otevíral okno. Jako bych předvídal cosi, co se za pár minut odehraje nejen před mýma očima, ale stane se mou součástí do posledních dnů.
Přesně v 10:00 a deset vteřin se rozrazily dveře. Nemusel jsem se ptát, nemusel jsem tápat pohledem. Vše mi bylo jasné v okamžení. Dva muži, černé kabáty, černé klobouky, černé rukavice. Típnul jsem cigaretu, pohledem se naposled podíval ven z okna na krásnou Prahu, zvedl se a podíval se zpříma do očí těm, kteří také nejspíš četli článek v nedělních novinách.
„Pan Pospíšil?“ vyřkl ten vyšší z nich.
„Ano, to jsem já,“ odvětil jsem pevně a rozhodně. Ať už se mnou osud naloží jakkoliv, nemám se za co stydět, nemám se proč omlouvat. Mluvila ze mě moje výchova, moje rodina, moje dlouholetá píle a radost z práce. Nikdy jsem nekradl, nikoho neobelhal. Každý má právo si udělat svůj vlastní úsudek, ale důležité pro mě je, že já vím a ti, kteří jsou opravdoví přátelé a znají mě, ví taky.
„Půjdete s námi,“ naznačil opět vyšší černokněžník a pokynul rukou směrem ze dveří kanceláře.
Oblékl jsem si kabát a záměrně nechal aktovku vedle stolu na židli, kde bylo jedno jediné psaní nadepsané pro P. Pospíšilovou. Doufal jsem, že ho mamince předají, přál jsem si, aby věděla.
Maminko, nikdy nezapomenu na tvou lásku, péči a nejlepší meruňkový knedlíky na světě.
Mám tě rád,
Jaroslav
