Článek
Nebudu politik a nikdy jsem politikem nebyl. Ani v době, kdy jsem kandidoval na prezidenta.
Ani případnou prezidentskou funkci jsem totiž nevnímal jako vstup do mocenské politiky. Pozici prezidenta jsem chtěl využít jako katalyzátor pozitivního vlivu, nikoli jako politickou, nebo dokonce mocenskou pozici. Autorita prezidentského úřadu by mi umožnila přivést pozornost lidí k důležitým tématům, propojovat schopné osobnosti a podpořit změny, které přesahují běžný politický cyklus.
Ne každý politik je špatný člověk. Znám řadu lidí, kteří do politiky vstoupili s poctivými úmysly a skutečnou snahou něco změnit. Znám ale i případy, kdy politika člověka zkazila. Problém však není primárně v jednotlivcích. Problém je především v samotném systému, který dobré lidi příliš často nutí jednat způsobem, s nímž by za jiných okolností nesouhlasili. Politický systém je dlouhodobě a systematicky nástrojem mocenských elit a nefunguje ve prospěch lidí.
Současná politika je postavená především na boji o moc, funkce, průzkumy, mediální obraz a další volby. Člověk do ní může vstoupit s dobrou vizí, ale velmi rychle začne řešit, co si může dovolit říct, koho nesmí ztratit, komu se musí zavděčit, případně jak přežít uvnitř vlastní strany. Místo nejlepšího řešení se hledá řešení, které politicky projde. Místo pravdy se často hledá konformita a většina. Politici se tak často stávají kontrolovanými a manipulovanými figurkami, možná aniž by si to uvědomovali.
Za politika se nepovažuji a nikdy jsem jím nebyl. Jsem svobodný člověk, který může říkat a také říká své názory, i když nemusí být populární. Mohu změnit svůj pohled, když zjistím, že jsem se mýlil. Nepotřebuji myšlenky měřit podle toho, co přinese body v průzkumech nebo hlasy v příštích volbách. Svoboda je pro mě naprosto zásadní.
Čím dál silněji jsem přesvědčen, že současný politický systém nezachrání ani ta nejlepší možná reforma, jakou by byla změna volebního systému na D21. Nefunkční a prohnilý systém musí zkolabovat. Očekávám, že západní civilizace v podobě, v jaké ji známe dnes, projde velmi hlubokou krizí, kterou můžeme nazvat kolapsem. Budou selhávat politické systémy, které jsou příliš centralizované, byrokratické, pomalé a odtržené od skutečného života lidí. Struktury, které dnes působí pevně a samozřejmě, se ukážou nejen jako prohnilé a nefunkční, ale také jako slabé a nestabilní.
Kolapsu se proto nebojme. Nebude jen koncem nefunkčních struktur, ale také nezbytným krokem k očistě, obnově a přechodu k novodobé společnosti postavené na vyšších lidských hodnotách. Ve chvíli, kdy staré a prohnilé struktury přestanou fungovat, vznikne prostor pro větší svobodu, osobní odpovědnost, důvěru, spolupráci a skutečný respekt k životu. Kolaps nebude koncem civilizace. Bude začátkem její zásadní a skokové proměny. Naším úkolem je připravit se tak, aby tato změna byla co nejméně bolestivá, a tím také maximalizovat pravděpodobnost, že vyrosteme ve svobodnou, a tudíž i zdravou a životem naplněnou lidskou společnost.
V období kolapsu není možné očekávat, že by zásadní problémy mohly úspěšně řešit vzdálené instituce, centrální vlády nebo nadnárodní aparáty. Řízení společnosti a její praktické fungování se budou muset mnohem více přesunout zpět do lokálních komunit, měst, obcí a přímé spolupráce mezi lidmi. Budoucnost bude znamenat ústup od globalizace. Bude návratem k místní odpovědnosti, soběstačnosti a vztahům, které stojí na lidské důvěře.
Budoucnost bude zároveň znamenat konec významu politických stran a stranické politiky. Lidé budou muset být přímo odpovědní sami sobě i druhým, nikoli institucím. Politické strany postupně ztratí na významu.
Tento proces přinese také rozpad nebo zásadní proměnu byrokratických a neefektivních mocenských struktur, mezi které v dnešní podobě patří i Evropská unie. V žádném případě si nemyslím, že bychom měli zničit evropskou spolupráci jako takovou. Právě naopak. Ekonomickou spolupráci, volný obchod a princip původního Evropského hospodářského společenství bychom si měli chránit.
To, co dlouhodobě kritizuji, není spolupráce evropských národů, ale stále větší koncentrace moci, narůstající byrokracie, rostoucí snaha regulovat veřejnou debatu a tok informací a systematické omezování svobody slova. Svoboda slova je přitom primárně důležitá pro jakoukoli smysluplnou budoucnost.
Jádro problémů spočívá vedle omezování svobody slova v koncentraci moci, nadměrné regulaci a stále větší vzdálenosti rozhodování od lidí, kterých se týká. Spolupráce ano. Centralizované řízení života stovek milionů lidí rozhodně ne. Mocenská struktura Evropské unie se musí rozpadnout. Spolupráce mezi evropskými národy nikoli.
Máme v podstatě okamžitý přístup k informacím, od AI i s vysvětlením. Přesto stále řídíme společnost pomocí mechanismů, které vznikaly před stovkami let. Jednou za několik let odevzdáme (pouze) jeden hlas, předáme moc omezené skupině lidí a pak sledujeme, jak se mezi sebou přetahují o kontrolu nad státem. Tento model už zcela selhává.
Budoucnost nepatří lepším politikům. Patří konkrétním lidem, komunitám a životaschopnějším společenstvím. Takovým, která minimalizují koncentraci moci, posílí osobní odpovědnost, transparentnost, decentralizaci a skutečnou možnost lidí podílet se na rozhodování o prostředí, ve kterém žijí.
Nechci, aby mě někdo vnímal jako důkaz, že „ne všichni politici jsou špatní“. Nejsem politik a nechci pomáhat současnému politickému systému tím, že mu dodám důvěryhodnější tvář.
Co však chci, je pomoci tomu, aby transformace nefunkčního systému, jeho kolaps a dopad na běžného člověka byly co nejméně devastující. Je dobré otevřít se debatě o tom, co může přijít a jak se na tuto změnu připravit dříve, než nás k ní okolnosti donutí.
Tvářit se, že současný systém bude stejným způsobem fungovat ještě mnoho let, je horší než rezignace na představivost. Je to totální zaslepenost.
Otevřenost změnám, odvahu a autenticitu dnes potřebujeme více než kdykoli předtím.
