Článek
S Vítem jsme výstup na Králický Sněžník plánovali dlouho. Nebyl to obyčejný výlet, byla to náročná cesta do hor i mimo komfortní zónu. Naboso, mimo stezky divokou přírodou, místy vodou, bahnem i terénem, kde už ruce potřebujete skoro stejně jako nohy. Přesně ten druh zkušenosti, při kterém člověk přestane řešit každodenní starosti a začne mnohem intenzivněji vnímat své tělo, přírodu i to, co skutečně dokáže.
Mám rád chvíle, kdy člověk vědomě překračuje hranici pohodlí, zároveň však zůstává v kontaktu se zdravým rozumem. Strach i přirozená touha po pohodlí nás totiž ochuzují o mnohé a jsou jednou ze zásadních příčin degradace našich životů a tím i celé společnosti. Vít naši výpravu popsal po svém a myslím, že stojí za přečtení. Lépe bych to nepopsal. 😉
A tady je jeho vyprávění:
Nožky ocení chvíle klidu a tak jsem si místo nástupu do dílny dal mé oblíbené literární dopoledne. Po taaak dlouhé době.
Králický Sněžník je hora zcela unikátní v rámci naší Země. Jedná se o třetí nejvyšší pohoří v Čechách a z těch nejvyšších hor zcela určitě o nejméně dotčené lidskou civilizací. Je to hora vskutku královské energie. On sice i králík je etymologicky zdrobnělina krále, „králický“ ovšem postaru znamená „královský“.
Je to nejsevernější a nejvýznamnější bod hranice Čech a Moravy.
Je to také hlavní rozvodí Čech a Moravy, voda z jeho strání se rozbíhá do tří různých moří. Rozvodí také dává název slovu rozvaděč a skutečně energie na jeho masivu je velmi silná a transformující.
No a na mé poslední návštěvě mi přišlo, že mám příště přizvat Karla ke společnému výstupu. Ten sice ihned souhlasil, ale najít termín, kdy to zaklapne, včetně počasí, to trvalo více než dva roky.
Nakonec z toho byl takovýhle příběh:
Ze zvyku jsem si zabalil batoh s nějakým proviantem, oblečením a chvíli jsem váhal, zda si brát boty. Karel měl od začátku jasno, žádné jídlo, žádná voda, žádné další oblečení. Jasně, záměrem byl vision quest s důrazným dotknutím se vlastních hranic, ale tam je už přece jen trochu blízko k vyhrocenému extrému.
Oblečení jsem tam nechal, protože jsem cítil, že i Karel tam nahoře v noci bude za mikču rád, boty jsem nechal v autě, abychom v tom byli stejně, a jídlo krom banánu a sušenky jsem taky vyndal. Po asi padesáti metrech chůze, zrovna když jsem pochvaloval chůzi bosých nohou po vysoké peřině nádherně vodou nasáklého mechu, narazila Kajova noha na jakousi ostrou větev pod mechem dokonale ukrytou a rozřízla mu kousek chodidla.
Výborný start pro celý výstup a sestup, protože na to místo si teď musí užít několik dalších pár tisíc došlápnutí.
Za chvíli se úzká pěšinka míjela s malým, ale velmi prudkým potokem a já částečně ze vtipu pronesl, že jedna z verzí výstupu by mohla být i stoupání tímto dravým vodním tokem. Na chvíli jsem se zarazil, protože Kájovi se to očividně zalíbilo, ale přece jen zodpovědnost za tuto výpravu ležela spíše na mých bedrech. Po cestě jsem tak nějak tušil směr, protože jsem tu jednou šel, ale po rozeklaných stržích třetího největšího českého masivu jsem se tímto způsobem ještě nedrápal a ze zkušeností z jiných hor vím, co vše nás může potkat.
Karlovi rána na noze na ledových kamenech utěšeně mrzla, takže necítil tolik bolest a svoboda pohybu rostla. Soutěsky a peřeje jsme obcházeli po svazích na samé hranici slezitelnosti a po cestě potkávali stromy nejroztodivnějších tvarů, takové, které najdete jen v pralese, kde lidská ruka nevládne a vše je ponecháno tak, jak příroda sama chce. Brodili jsme se rašeliništi, kde se nám nohy bořily až po kolena, abychom vzápětí lezli po skalisku, které lemovalo potok a bylo jedinou schůdnou cestou vzhůru.
Zrovna když jsem sahal po mobilu, abych si natočil Karlův výstup v nejtěžším úseku, utrhl se balvan, který použil jako madlo, a s burácením se vydal na cestu dolů potokem. Karel ovšem předvídavě, a řekl bych spíše intuitivně než s jeho typickou matematickou analýzou, uhnul dřív, než ho kámen stihl pozvat na společnou cestu roklinkou. Poslední úsek šlo vylézt jedině s použitím volně visícího kořenu jako madla. V čistém tahu, jinak by se určitě zlomil. A tady jsem si uvědomil, že Karel je opravdu jedním z mála, ne-li úplně jediným kamarádem, co mám, který si v takovémto typu dobrodružství libuje stejně jako já.
Výstup z komfortní zóny a objevování hranic možného, vítání nových zkušeností a užívání si pestrosti života plnými doušky. Samozřejmě, nejsme extrémisti a neděláme věci, které jsou vyloženě život ohrožující, ale zároveň se nenecháváme spoutávat pohodlností a strachem, který nás život často smršťuje jen na bezpečné koleje a vyšlapané cestičky. Tady se náš výstup na mocnou horu už dal regulérně nazvat drápáním se vzhůru. Ruce už hrály téměř stejnou roli jako nohy. A to, že byly bosé, se teď vyplácelo velice. Jednak boty by byly dávno durch mokré a druhak zabírání prsty na nohou zvyšuje v takových situacích mobilitu a celkový výkon až naduvěřitelně.
V těchto místech, kam lidská noha takřka nikdy nevkročila, někde okolo 1200 m n. m. byla energie přírody úžasná. Co chvíli jsme zastavovali, abychom se na ní ladili a vnímali její léčivý a láskyplný efekt. Ještě v autě jsem si trochu lámal hlavu s tím, jakou cestu zvolit, kde zaparkovat i s ohledem na návrat, který bude pravděpodobně v noci, ve tmě, bez přítomnosti zářící luny.
Teď v čisté přítomnosti a krásy okolní scenérie mě koukat na mapu ani nenapadlo. A právě proto, že jsme byli ve víru oné přítomnosti, se cesta sama odvíjela úplně harmonicky. Třebaže jsem většinu cesty vedl, občas jsme spontánně vedení vystřídali, právě v momentě objevení nové nečekané možnosti výstupu.
A vždycky, když už to vypadalo, že dál to nepůjde a budeme se muset kus vrátit, stačilo podlézt pár metrů křoví a nová dálnice byla před námi. A tak jsme se vydrápali na jednu z cest, která vedla pod samým vrcholem. Chůze po kamenité cestě byla pro naše bosé nohy paradoxně mnohem méně příjemná než huňatý mech a mokrá tráva z chvil předchozích. Cesta byla poněkud méně nabitá zážitky, ale nabídla prostor dobré půl hodiny ke kontemplaci ve vnitřním tichu.
Z toho mě probudil až úsek, kde jsme vyšli z hustého lesa a nad námi se otevřela sotva znatelná cestička vyšlapaná kamzíky ostře vzhůru borůvčím, přímo k tušenému vrcholu Králičáku. Ach, to byly po cestě hody. Borůvek i brusinek jako máku a navíc na tomto energeticky silovém místě chutnaly a jistě vyživovaly úplně božsky. Po strmém svahu jsme se vydrápali přímo k prameni řeky Moravy, který už ležel na hřebenovce spojující Sněžník s ostatními vrcholy.
Rozhled už tady byl parádní a mraky, které pluly na dosah ruky, celou scenérii jen umocňovaly. Z obdivování těchto krás mě vyrušil pohled na Karla, který se v jakési zkroucené akrobatické pozici jal pít ústy přímo z pramene. Řeka mu prý sama pověděla, že má mít u toho obě nohy ve vodě, a to tedy nebylo jednoduché. Odsud už jsme vyběhli na vrchol během chvilky.
Pro mě osobně dost smutný pohled. Pamatuji tuto horu ještě jako poslední nedotčenou lidskou civilizací. Ten pocit zde býval diametrálně odlišný. Dnes tu stojí velmi nevzhledná železobetonová rozhledna, která celou energetiku místa zcela rozbíjí. Chtěl jsem se jí klasicky vyhnout a pokračovat na skály, ale Karel automaticky zamířil dovnitř, tak budiž. Poprvé jsme taky začali potkávat lidi.
Bylo až komické sledovat, jak se nám každý dívá hlavně na nohy. Jejich bosá forma byla v myslích kolemjdoucích jen těžko uchopitelná, tím spíš, že bylo evidentní, že boty s sebou nemáme vůbec. A nešlo jen o cestu plnou ostrého kamení, ale taky o ledovou vichřici, která rozhodně neměla v plánu nějak slábnout.
Vyjít po schodech z ocelových mříží tak bylo asi nejméně příjemnou částí z celého bosého výletu. Bylo zajímavé sledovat proměnu pocitů v tomhle proskleném monstru oproti líbeznosti pocitů v mechovém ráji. Věž hučela jak startující vrtulník, protože síla orkánu byla opravdu drtivá. Nahoře se celá třásla a úplně dobře jsem se tam necítil.
Po cestě zpět zase spousta hlav směřujících k našim chodidlům, takže je šlo jen stěží pozdravit. A pak už zbýval jen cíl dnešní cesty. Kamenné moře. Při jeho hledání jsme objevili kamzíka, který si nás hodně zvědavě prohlížel a dlouho váhal, jestli vlastně představujeme nebezpečí. Turista v botách je takový malý buldozer, je na hony slyšet, jak je brousí o kameny. Naboso je to zcela jiný příběh, člověk jde lehce, téměř jako divoké zvíře. Nakonec jsme se tam chvíli společně pásli Karel, kamzík a já na borůvkách a brusinkách.
Pak ještě chvíli dolů po hřebenovce, lidé v čepicích a zimních bundách, s plnou trekovou výbavou a proti nim my v tričkách, sic s husinou, ale s úsměvy na tváři. A konečně kamenné moře, které bylo kdysi jednou velkou skálou, až miliony let zavelely k jejímu rozpadu na moře balvanů.
Tady se ta síla hory de facto zhmotňovala před očima.
Tady už končila cesta hrdiny a vytáhl jsem z batohu větrovku. Pohledem na Karla a jeho mírně modrající úsměv (a ne, nebylo to jenom excesivním množstvím borůvek v jeho trávicím traktu) jsem mu nabídl mikinu, kterou bez cavyků a ochotně přijal.
„A co teď?“ optal se po chvílích kochání se nádhernými výhledy.
„Mno, teď si tu dáme ještě západ slunce, ne?“ odvětil jsem.
No jo, jenže do západu zbývala ještě dobrá hodina, protože Sněžník je možná hora s nejpozdnějším západem slunce v Čechách. Zatímco na Sněžce či na Pradědu máte okolo téměř stejně vysoké masivy, tady se dá vidět slunce nad nekonečným obzorem. Zároveň jsem ale dodal, jestli počkáme, půjdeme určitě polovinu pouti zpět v úplné tmě. Krása přítomnosti okamžiku samozřejmě zastínila výzvu budoucnosti, a tak jsme si užili poslední paprsky v zahradě bohů. Ledový vichr nám ovšem nedal jinou šanci než se hýbat, výsledkem byl takový ecstatic dance, bez hudby, ale s opravdu důraznými tanečními kreacemi. Pro procházející nabalené polské turisty jistě nečekaný přírodní úkaz.
Slunce zapadlo a Karla pořád nepřestával bavit lov brusinek. Měl jsem pochopení, okolo Karlova mostu jich k mání moc není, ale taktně jsem ho upozornil, že k autu je to hodina a půl i s našimi zkratkami a jít bos podobnou cestou, co jsme šli nahoru, v černočerné tmě, je o pár úrovní zajímavější dobrodružství. A tak jsme vyrazili, nejdřív po balvanech střemhlav dolů, a pak po pěšině, na níž jsme strávili celý soumrak a příchod tmy. A pak jsme došli na místo, kde bylo potřeba slézt jednu prudkou stráň, jen pár stovek metrů, a dostat se na pěšinu, co by nás zavedla k autu.
Poslední výzva dneška.
Pralesem přes popadané smrky se mi nechtělo, a tak jsem zvolil to risknout zase údolím potoka. Karel šel v počáteční důvěře za mnou. Ta se ale postupně měnila v pochyby, jestli opravdu vím, kam jdeme. Inu, směr jsem věděl, ale to, že nás čeká závěrečná zkouška z celého dnešního putování, ještě ne. Prostě naboso a ve tmě jít terénem, kam se většina lidí nevydá ani za bílého dne s profi výbavou, to člověk prostě buď miluje, anebo jen kroutí hlavou. A těch posledních 100 metrů, tam nás Králický Sněžník opravdu vyzkoušel a šli jsme to snad půl hodiny. Peřejemi to nešlo, okolo skály také říkaly jasné ne, a tak nezbylo než se drát hustým smrkovým porostem.
Když už jsem konečně našel cestu a i ztracenou naději, uslyšel jsem tenounkým hlasem, prozrazujícím, že dotyčná osoba je dost daleko a míří někam úplně jinam: „Vitooo, kde jsiiii?“ To ve mně hrklo, protože signálu tu nebylo ani co by se za nehet vešlo a masiv hory skýtal hodně prostoru pro celonoční bloudění.
Tenhle příběh má ovšem happy end. Došlo na šťastné shledání, závěrečné poděkování silám hor, svižnou cestu domů a velmi pozdní večeři v jedné putyce. A když jsme dorazili v jednu ráno ke mně na statek, ještě jsme rozjeli saunu a vydatně prohřáli od ledového vichru promrzlé kosti. Zároveň to bylo i skvělé místo k ohlédnutí se, co jsme to dnes všechno prožili.
A málo toho rozhodně nebylo.
