Článek
Označování je pohodlná zkratka. Člověka zařadíte do škatulky a už nemusíte poslouchat, natož vnímat, co skutečně říká.
Můj postoj k očkování nikdy nebyl a není černobílý. Fakt, že jsem aktivně vystupoval a vystupuji proti covidistické manipulaci, rozhodně neznamená, že jsem odpůrcem očkování obecně. Dokonce i co se týče očkování proti covidu, opakovaně jsem se vyjadřoval v tom smyslu, že může dávat smysl u starších, nemocných a skutečně ohrožených lidí, kterým mohlo pomoci snížit riziko úmrtí.
Zásadně jsem však odmítal plošný přístup, společenský nátlak a vytváření dojmu, že stejné řešení je automaticky správné pro každého bez ohledu na věk, zdravotní stav, prodělanou nemoc nebo individuální rizika. Na základě dat a logiky jsem došel k závěru, že neověřené mRNA očkování nebylo pro zdravé lidi racionální, a sám jsem se proti covidu očkovat nenechal.
Moje největší námitky se týkaly očkování zdravých dětí. Právě o dětech totiž musíme mluvit nejvíce.
Podle dostupných dat jsme již v roce 2020 věděli, že covid nepředstavoval pro zdravé děti a mladé lidi prakticky žádné riziko. Přesto jsme na ně přenesli svůj vlastní strach. Zavřeli jsme jim školy, omezili pohyb, sport, vzdělávání i přirozený kontakt s vrstevníky. Vystavili jsme je izolaci, nejistotě a atmosféře, ve které mohly získat pocit, že jsou nebezpečím pro své rodiče a prarodiče.
Dokonce i mnohé děti byly vystaveny tlaku, aby podstoupily očkování, ačkoliv jeho možný přínos byl v jejich věkové a zdravotní kategorii minimální, a přitom jsme v principu nemohli znát jeho možné negativní důsledky.
V medicíně platí základní princip: především neškodit. Čím menší je riziko samotné nemoci, tím důkladněji musíme posuzovat i zdánlivě malé riziko zásahu. U nové technologie navíc riziko malé nebylo, protože jsme samozřejmě nemohli mít dlouhodobá data; potřebný čas jednoduše ještě neuplynul.
Neříkám tím, že jsme měli předem znát všechny odpovědi. V krizové situaci je někdy nutné rozhodovat se v nejistotě. Právě proto však měla být zachována maximální opatrnost, otevřená odborná diskuse a respekt k individuálnímu rozhodnutí. Místo toho se často používal nátlak, morální vydírání a veřejné zostuzování těch, kteří kladli otázky.
Očkování zdravých dětí proti covidu považuji za obrovské společenské selhání. Ve svém hodnotovém pohledu dokonce za zločin proti principům života.
Každý životaschopný druh instinktivně chrání především své potomstvo. My jako lidé máme ještě vyšší ambici: chceme pro své děti vytvářet bezpečný, svobodný a spravedlivý svět. Během covidu jsme však v mnoha ohledech postupovali opačně. Z dětí jsme udělali prostředek ke zmenšení v mnoha směrech iracionálního strachu dospělých.
Je neobhajitelné, že jsme se svým dětem a mladým lidem jako společnost dodnes skutečně neomluvili.
Za zavřené školy. Za izolaci. Za omezení pohybu. Za strach. Za narušené vztahy a ztracený čas, který jim už nikdo nevrátí. Za to, že jsme jejich potřeby příliš často odsunuli ve jménu (falešného) pocitu bezpečí dospělých. Kdy učiníme sebereflexi tohoto strašlivého selhání?
Dopady na děti nespočívají pouze v nežádoucích účincích očkování. Reálně je už vidíme také v psychických potížích, zhoršené fyzické kondici, problémech se sociálními návyky a v dalších dopadech dlouhodobých omezení. Věděli jste, že počet dětí a mladých lidí v hrazené psychiatrické péči stoupl od roku 2020 do roku 2024 o hrozných 60 %?
Můj postoj je zcela racionální a nevznikl z pouhých pocitů ani z odmítání vědy.
Jsem matematik a vědec s impaktovými publikacemi a stovkami odborných citací. Už během covidu jsem měl tým analytiků a vědců, kteří dostupná data průběžně zkoumali, abych si mohl být svými veřejnými závěry co nejvíce jistý. Situace byla vážná a přistupoval jsem k problému s maximální zodpovědností. Věděl jsem, že jdu proti dominantnímu narativu a že každá nepřesnost nebo chyba bude okamžitě použita proti mně.
Osobně jsem analyzoval matematické modely, kterými se zdůvodňovala některá z nejtvrdších opatření. Právě tam jsem viděl, jak snadno a ve velkém se věda a vědecké nástroje zneužívají. I v současné době se aktivně věnuji tomu, jak zabránit zneužívání vědy v budoucnu. Již nikdy nesmíme připustit porušení zásadních principů vědecké analýzy: transparentní data a metodika, otevřená diskuze a nezávislá analýza.
Když se jeden model nebo jeden scénář začne prezentovat jako jediná přípustná pravda, věda končí. Začíná manipulace, lež a boj o moc.
Během covidu byli odborníci s odlišným pohledem dehonestováni, ostrakizováni a vytlačováni z veřejného prostoru. Ne proto, že by jejich argumenty někdo poctivě analyticky vyvrátil, ale často proto, že nesouhlasili a kritizovali oficiálně prosazované paradigma.
Takto věda fungovat nesmí.
Věda potřebuje pochybnost, spor, kritiku a ochotu přiznat chybu. Důvěra v odborníky má smysl pouze tehdy, pokud odborníci smějí otevřeně nesouhlasit. Jakmile je povolen pouze jeden závěr, nejde o vědu, ale o dogma. O to nebezpečnější dogma, že se prezentuje jako odborný, a tudíž objektivní názor a lidé jsou o to více manipulováni.
Je přímo hloupé slepě důvěřovat farmaceutickým společnostem. Ano, farmaceutický průmysl vyvinul mnoho léků, které zachraňují životy. Zároveň jde o firmy motivované finančním ziskem, které během pandemie vydělaly obrovské peníze. To samo o sobě nic nedokazuje. Je to však silný důvod vyžadovat transparentnost, nezávislou kontrolu a otevřenou kritickou debatu. Ne slepou víru.
Covidová doba v extrémní síle ukázala, jak snadno lze zneužít lidský strach. Novodobou strategii mocenských skupin lze shrnout slovy: Vystraš, rozděl a panuj. Člověk, který se bojí, přirozeně hledá jistotu a bezpečí. O to snáze přijme jednoduché vysvětlení, přizpůsobí se skupině a začne jako nepřítele vnímat každého, kdo jeho pocit jistoty narušuje.
Právě proto je tak zásadní svoboda slova. Nejen v klidných dobách, kdy jsou odlišné názory pohodlné, ale především během krize, kdy jsou pro některé nejvíce nežádoucí a kdy je přitom nejvíce potřebujeme.
Osobní odpovědnost za vlastní zdraví nelze přenést na stát, farmaceutickou firmu ani televizního odborníka. Musíme se učit pracovat s informacemi, porovnávat rizika a přemýšlet, co je vhodné pro konkrétního člověka. Jinak budeme při každé další krizi znovu čekat na jediný povolený názor a poslušně se řídit podle toho, kdo právě ovládá veřejný prostor.
Kdyby přišla skutečně ničivá pandemie s vysokou smrtností napříč věkovými skupinami, lidé by měli přirozenou potřebu se chránit. Nebylo by nutné je rozdělovat, trestat za pochybnosti nebo manipulovat strachem.
Právě kvůli budoucnosti musíme udělat poctivou sebereflexi covidové doby. Ne kvůli pomstě a už vůbec ne kvůli obviňování rodičů, kteří podlehli manipulaci strachem a rozhodli se své děti naočkovat. Rozhodovali se totiž podle informací a autorit, kterým důvěřovali.
Sebereflexi potřebujeme proto, abychom pochopili, jak snadno se může strach změnit v nástroj kontroly. Jak snadno se může věda změnit v mocensky zkorumpovanou a přitom nedotknutelnou autoritu. A jak rychle můžeme ve jménu ochrany začít ubližovat právě těm, které máme chránit nejvíce.
Nálepka „antivaxer“ je jednoduchá. Přemýšlení je těžší.
Odmítám zapomenout na to, co jsme během covidu způsobili vlastním dětem. Pokud bychom si toto selhání nedokázali přiznat a poučit se z něj, neselhali bychom jen jako stát nebo zdravotnický systém. Selhali bychom jako (ne)lidská společnost, která nedokázala ochránit to nejcennější, co má. Naše děti. V takovém případě bychom selhali jako lidská civilizace a zákonitě museli vyhynout.
Nezapomínejme. Vystrčme hlavy z písku a poučme se.
