Článek
Druhá světová válka bývá popisována jako střet Spojenců proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Ve skutečnosti však nebylo spojenectví mezi Spojenými státy a Sovětským svazem nikdy postaveno na vzájemné důvěře. Obě velmoci spojoval jediný cíl, a to porazit Hitlera. Jakmile se ale někde jejich armády přiblížily příliš blízko, stačila jediná chyba a mohlo dojít ke katastrofě. Právě to se stalo 7. listopadu 1944 nad jugoslávským Nišem. Během několika minut zahynuly desítky sovětských vojáků včetně generála, ve vzduchu se střetly americké P-38 Lightning se sovětskými Jaky a oba budoucí rivalové studené války proti sobě poprvé a naposledy bojovali jako skuteční nepřátelé.
Balkán byl velice chaotické bojiště
Na první pohled se může zdát nepochopitelné, jak mohli Američané zaměnit sovětskou kolonu za německou. Situace na Balkáně ale byla mimořádně nepřehledná. Po osvobození Rumunska a Bulharska postupovala vojska Grigorij Kotov se svým 6. gardovým střeleckým sborem přes Jugoslávii směrem do Maďarska. Současně se německá Skupina armád E snažila ustoupit z Řecka na sever, aby unikla obklíčení.
Americké letectvo z italských základen dostalo za úkol útočit na všechny německé kolony pohybující se po silnicích v této oblasti. Problém spočíval v tom, že informace o rychlém sovětském postupu nebyly mezi jednotlivými velitelskými strukturami vždy aktuální. Američané pracovali se staršími mapami a předpokládali, že sovětské jednotky se stále nacházejí desítky kilometrů dál na východ.
Američtí piloti už v roce 1941 bránili Velkou Británii, pak v Evropě zůstali
Američané zahlédli kolonu a zaútočili
Krátce před polednem 7. listopadu vzlétla z Itálie skupina amerických stíhacích letounů Lockheed P-38 Lightning z 82. Fighter Group. Vedl ji zkušený plukovník Clarence T. Edwinson, známý pod přezdívkou Curly. Piloti měli vyhledávat německé transporty mezi Kosovem a jižním Srbskem. Když spatřili dlouhou vojenskou kolonu pohybující se po silnici poblíž Niše, byli přesvědčeni, že našli svůj cíl.
Ve skutečnosti šlo o sovětské jednotky 6. gardového střeleckého sboru. P-38 se okamžitě vrhly do útoku. Palbou z kulometů a kanonů zasypaly vozidla i vojáky na silnici. Útok trval jen několik minut, ale následky byly ničivé. Zahynulo více než třicet příslušníků Rudé armády a mezi mrtvými byl i generál Grigorij Kotov, jeden z velitelů postupujících sovětských vojsk.
Sověti nejprve nechápali, kdo útočí
Zpočátku panoval naprostý zmatek. Sovětští vojáci byli přesvědčeni, že jde o německý útok. Dvoutrupé siluety amerických P-38 totiž na první pohled připomínaly německé průzkumné letouny Fw 189, které se v oblasti také objevovaly. Teprve když útok pokračoval a začaly dopadat další dávky z palubních zbraní, bylo jasné, že situace je mnohem vážnější.
Na letišti u Niše se právě nacházel velitel 17. letecké armády Vladimir Sudec, který okamžitě vydal rozkaz ke startu stíhaček Jak-9. Ještě ani nestihly získat výšku a Američané obrátili svou pozornost proti nim. Jeden z Jaků byl sestřelen prakticky ihned po vzletu. V tu chvíli už bylo jasné, že se z tragického omylu stává regulérní letecká bitva mezi dvěma spojenci.
Nad Niší vypukl souboj, který nikdo nečekal
Další sovětské stíhačky vedl kapitán Alexandr Koldunov, pozdější maršál letectva a jeden z nejúspěšnějších sovětských pilotů druhé světové války. Americké Lightningy mezitím vystoupaly přibližně do výšky 500 metrů a vytvořily obranný kruh. Tato taktika umožňovala každému pilotovi krýt svého kolegu. Jakmile se některý sovětský Jak pokusil zaútočit zezadu, dostal se do palebného pole jiného amerického letounu.
Následujících patnáct minut patří k nejpodivnějším leteckým střetům celé války. Na obou stranách seděli piloti, kteří ještě před několika hodinami bojovali proti stejnému nepříteli. Nyní však stříleli po letadlech se znaky vlastních spojenců. Nikdo si nebyl jistý, zda jde o omyl, nebo o začátek něčeho mnohem horšího.
Bitva skončila smrtí desítek vojáků
Každá strana popsala bitvu jinak
Průběh samotného leteckého souboje dodnes vyvolává mezi historiky spory. Americké i sovětské záznamy se totiž v řadě detailů rozcházejí. Podle amerických hlášení se piloti P-38 domnívali, že byli napadeni neidentifikovanými stíhačkami. Tvrdili, že sovětské stroje nepoznali a palbu opětovali v sebeobraně. Někteří američtí letci později uvedli, že se snažili dát najevo svou příslušnost k Spojencům kýváním křídel nebo přerušením útoku, ale v rychlosti boje už nebylo možné situaci vyřešit.
Sovětské prameny naproti tomu tvrdí, že američtí piloti pokračovali v útoku i poté, co bylo zřejmé, že střílejí na spojenecká letadla. Tato verze se po válce stala součástí sovětské historiografie. Pravda bude pravděpodobně někde mezi oběma pohledy. Ve vzduchu se během několika minut pohybovalo několik desítek letadel, piloti bojovali v malé výšce a měli jen několik vteřin na rozhodování. V podobných podmínkách bývá identifikace protivníka mimořádně obtížná.
Kolik letadel vlastně spadlo?
Ani po více než osmdesáti letech nepanuje shoda v počtu ztracených letadel. Americké dokumenty připouštějí ztrátu dvou Lightningů, přičemž jeden pilot zahynul a druhý nouzově přistál. Sovětské záznamy uvádějí, že sestřelily dvě až tři americká letadla. Stejně rozdílné jsou údaje o sovětských ztrátách. Některé americké prameny hovoří o dvou sestřelených Jacích, jiné o třech. Sovětské archivy většinou potvrzují ztrátu dvou strojů.
Největší tragédií však nebyly zničené stíhačky, ale útok na pozemní kolonu. Ten si vyžádal desítky mrtvých vojáků a důstojníků, mezi nimi i velitele 6. gardového střeleckého sboru generálporučíka Grigorije Kotova. Jeho smrt vyvolala v sovětském velení obrovské pobouření.
Stalin mohl incident využít
Na první pohled se nabízí otázka, proč tato událost nepřerostla v otevřenou diplomatickou krizi. Odpověď je jednoduchá. Psal se listopad 1944 a Německo ještě nebylo poraženo. Ani Sovětský svaz, ani Spojené státy si nemohly dovolit, aby jejich spojenectví utrpělo vážnou trhlinu. Obě armády byly stále zapojeny do rozhodujících operací proti Wehrmachtu a jakýkoliv konflikt mezi nimi by znamenal obrovské riziko pro průběh celé války.
Moskva proto požadovala vysvětlení a Washington incident označil za tragický omyl způsobený chybnými mapami a nepřesnými informacemi o poloze sovětských jednotek. Americká vláda vyjádřila lítost a případ byl diplomatickou cestou uzavřen. Neznamená to však, že by Sověti na událost zapomněli. Naopak. Incident se stal jedním z mnoha důkazů hluboké nedůvěry mezi oběma mocnostmi, která po skončení války rychle přerostla ve studenou válku.
Proč k omylu vůbec došlo?
Lze s téměř stoprocentní jistotou vyloučit, že by šlo o úmyslný americký útok. Mnohem pravděpodobnější je souhra několika okolností. Americké letectvo útočilo na ustupující německé kolony prakticky každý den. Pohyb fronty byl mimořádně rychlý a informace o postupu Rudé armády se často měnily během několika hodin. Posádky letadel navíc dostávaly instrukce ještě před vzletem a během letu už je nebylo možné aktualizovat.
Roli sehrála i podobnost některých vozidel používaných Němci a Sověty. Ze stovek metrů výšky bylo prakticky nemožné rozeznat všechny detaily. Pokud piloti navíc očekávali německou kolonu, lidský mozek měl tendenci potvrdit právě tuto domněnku.
Podobné tragické omyly nebyly během druhé světové války výjimečné. Bitva nad Niší se ale od ostatních incidentů liší tím, že neskončila pouze útokem na pozemní jednotky. Přerostla v regulérní letecký souboj mezi dvěma spojeneckými armádami.
Incident, o kterém se dlouho mlčelo
Po válce se o události prakticky nemluvilo. Ve Spojených státech šlo o nepříjemnou připomínku selhání vlastního letectva. V Sovětském svazu se naopak nehodilo připomínat, že sovětští piloti během války bojovali proti budoucím západním spojencům. Obě strany proto neměly zájem incident připomínat.
Teprve po rozpadu Sovětského svazu se otevřely některé archivy a historici získali možnost porovnat americké i sovětské dokumenty. Ukázalo se, že navzdory odlišným interpretacím se obě strany shodují v tom nejdůležitějším. Šlo o tragický omyl, který mohl mít mnohem vážnější následky.
Malá bitva s obrovským významem
Bitva nad Niší netrvala dlouho a z vojenského hlediska neovlivnila průběh druhé světové války. Přesto představuje mimořádně důležitou historickou událost. Ukázala, jak nebezpečné je vedení moderní války mezi několika spojeneckými armádami bez dokonalé koordinace. Stačila jediná chyba v mapových podkladech, několik zastaralých hlášení a mylné vyhodnocení situace a během několika minut proti sobě bojovali vojáci, kteří měli stát na stejné straně fronty.
Incident zároveň symbolicky předznamenal budoucnost. O několik měsíců později sice Spojené státy a Sovětský svaz společně slavily porážku nacistického Německa, jejich vzájemná důvěra však byla minimální. V následujících desetiletích se z válečných spojenců stali hlavní soupeři studené války. Bitva nad Niší tak není jen kuriózní epizodou druhé světové války. Je také připomínkou toho, jak tenká může být hranice mezi spojencem a protivníkem.
Časová osa incidentu
- Léto 1944 – Rudá armáda postupuje přes Rumunsko a Bulharsko směrem na Balkán.
- Říjen 1944 – Bělehrad je osvobozen společně sovětskými a jugoslávskými jednotkami.
- 7. listopadu 1944 (dopoledne) – Americké P-38 Lightning vyrážejí z Itálie na útok proti německým kolonám.
- Krátce před polednem – Američané omylem napadají sovětskou kolonu u Niše.
- O několik minut později – Sovětské Jaky-9 startují k obraně a dochází k jedinému přímému leteckému souboji mezi americkými a sovětskými piloty během druhé světové války.
- Listopad 1944 – Washington se za incident omlouvá, případ je diplomaticky uzavřen.
- Po roce 1945 – Událost je na obou stranách z politických důvodů téměř zamlčena.
- Po roce 1991 – Otevření archivů umožňuje historikům podrobněji rekonstruovat průběh incidentu.
Zdroje: autorský článek s využitím
