Článek
Karel Kopáč byl jedním z lidí, kteří stáli za orlickými vraždami. Předtím působil u policie a prošel i zásahovou jednotkou. Orlickou přehradu dobře znal. Proto on a jeho kumpáni nechávali pod Žďákovským mostem těla mizet ve vodě. Kopáč měl vědět, že v těch místech dosahuje hloubka desítek metrů.
Oběti dávali do sudů a ty pak končily na dně přehrady. Celkem se podařilo prokázat pět vražd spáchaných v letech 1991 až 1993. Když policie začala případ rozplétat, Kopáč začal vypovídat. Kriminalistům postupně popsal, co skupina dělala a jak jednotlivé vraždy probíhaly. V létě 1995 policisté začali z Orlíku vytahovat jeden sud za druhým. A s každým dalším nálezem bylo jasnější, že nejde o izolovanou vraždu, ale o práci organizované skupiny. Případ se začal rychle vyjasňovat.
Kopáč se před policií zabarikádoval
Když si policie přišla pro Kopáče, nebylo to obyčejné zatýkání. Bývalý policista byl po těžké autonehodě ochrnutý a pohyboval se na invalidním vozíku. Přesto měl u sebe zbraň a hrozilo, že se zastřelí. Na místě se tehdy pokoušel vyjednávat Josef Doucha. Kopáč nakonec při zásahu utrpěl střelné zranění, ovšem přežil a skončil v rukou kriminalistů.
Pro policii tím začala nejdůležitější část celé kauzy, protože Kopáč se rozhodl mluvit. Nebyla to drobnost. Do té doby měli kriminalisté informace z podsvětí, ale chyběly jim důkazy. Bývalý kriminalista Jan Štoček po letech popsal, v jaké situaci tehdy policie byla: „Věděli jsme, kdo vraždí, ale chyběly nám důkazy.“ Kopáč po zatčení přestal zapírat a začal vyšetřovatelům popisovat fungování celé skupiny. Jeho výpověď se tak stala jedním z důležitých zdrojů při objasňování vražd.
Proč byl z vraha důležitý svědek
Kopáčovo svědectví mělo význam zejména proto, že nešlo o člověka stojícího někde na okraji skupiny. Byl přímo uvnitř. Znal ostatní členy, jejich role i způsob, jakým se jednotlivé akce připravovaly. S Kopáčem se během natáčení pořadu Na vlastní oči setkal také Josef Klíma a získal od něj informace, které ho podle vlastních slov pořádně zaskočily. „Zamrazilo mě, když mi prozradil, že měli daleko víc zakázek, že měli víc lidí, které měli oddělat. Opravdu to byla prosperující firma,“ řekl Klíma.
Kopáč tak kriminalistům nepopsal jen pět vražd, které se podařilo prokázat. Jeho výpověď ukázala, že skupina uvažovala o dalších lidech, kterých se chtěla zbavit. To je jeden z důvodů, proč jeho role v případu zůstala tak výrazná.
Orlík měl být místem, kde všechno zmizí
Kopáč znal přehradu z doby, kdy působil u policie. Podle vyšetřovatelky Jiřiny Hofmanové věděl, že pod přehradou je v místě kolem Žďákovského mostu zhruba padesátimetrová hloubka. Počítal s tím, že pokud se sudy dostanou dostatečně hluboko, těla už nikdo nenajde. Snil o tom, že bude provádět „dokonalé“ vraždy a vytvoří si továrnu na vraždy. Bude brát zakázky a zbohatne. Jenže v roce 1995 přišel první zásadní zlom, když policisté začali z vody vytahovat sudy s těly.
Ovšem způsob, jakým se skupina mrtvol zbavovala, tehdy šokoval i zkušené kriminalisty. Podle Josefa Klímy nejdříve oběti balili do pletiva a házeli do přehrady. Později přišli s jiným postupem – těla rozčtvrtili, vložili do sudů, zalili louhem, nádoby utěsnili a spustili do vody.
Soud poslal Kopáče na 21 let do vězení
Proces s orlickými vrahy začal v prosinci 1996. Obžaloba skupině kladla za vinu pět vražd a pokus o další vraždu. Vedle toho řešila také pojišťovací podvody a nedovolené ozbrojování. Rozsudek padl v dubnu 1997. Ludvík Černý dostal doživotí. Vladimír Kuna byl nejprve odsouzen také na doživotí, odvolací soud mu ale trest snížil na 25 let. Petr Chodounský dostal 14 let. Ireně Meierové soud původně uložil 12 let, později jí trest snížil na deset. Kopáč dostal 21 let, na svobodu se ale už nikdy nepodíval.
Ani ve vězení se samozřejmě neztratily problémy, které měl kvůli svému ochrnutí. Už během vyšetřování se dvakrát pokusil o sebevraždu. Napotřetí se mu to podařilo, v kuřimské věznici ho v dubnu 2004 našli spoluvězni oběšeného ve sprše. Bylo mu 43 let. Kopáčův konec přišel necelých sedm let po rozsudku, který uzavřel jednu z nejznámějších českých kriminálních kauz 90. let.
Na celém případu je přitom pozoruhodný jeden paradox. Muž, který podle soudu patřil mezi hlavní představitele skupiny, se nakonec stal také jedním z lidí, kteří policii pomohli pochopit, co se uvnitř Orlického gangu skutečně odehrávalo. A bez jeho výpovědi by kriminalisté část skládačky hledali mnohem obtížněji.
Zdroje:
https://www.respekt.cz/tydenik/1996/7/vrazi-z-orliku
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/317268-20-let-od-orlickych-vrazd-obeti-cpali-do-sudu-a-rozpousteli-louhem
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/kopac/kopac.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/702821/mrazive-vypovedi-orlickych-vrahu-kopac-pred-smrti-popsal-hrozive-detaily-strasnych-zlocinu.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/vedeli-jsme-kdo-vrazdi-ale-chybely-nam-dukazy-vzpomina-na-kauzu-orlickych-vrahu-byvaly-kriminalista-14397
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/media/vylov-tel-a-zatykani-v-primem-prenosu-orlicke-vrahy-zlomovy-pripad-pro-cesky-zlocin-pripomene-newsro-37765
