Článek
Myšlenka, že nacistické Německo mohlo získat atomovou bombu dříve než Spojené státy, patří k nejděsivějším alternativním scénářům druhé světové války. Není divu. Jaderná zbraň v rukou režimu, který už prokázal ochotu vést totální válku i genocidu, by mohla zásadně změnit dynamiku konfliktu. Moderní historiografie je však v hodnocení této hypotézy poměrně střízlivá. Přestože Německo mělo špičkové fyziky a zahájilo vlastní jaderný program, cesta k funkční bombě byla mnohem delší, než si nacističtí představitelé uvědomovali.
Einstein a další byli nacisty nežádoucí
Na začátku války přitom Německo nevypadalo jako outsider. Němečtí vědci stáli u zrodu jaderné fyziky a po objevu štěpení uranu v roce 1938 patřili k průkopníkům výzkumu. Program známý jako Uranverein skutečně existoval a zkoumal možnosti vojenského využití jaderné energie. Z dnešního pohledu je ale zřejmé, že nacistické vedení projekt systematicky podcenilo. Na rozdíl od amerického projektu Manhattan nikdy nedostal prioritu odpovídající skutečnému významu.
Adolf Hitler naštěstí nedal včas prioritu vývoji atomové bomby
První velká překážka byla organizační. Nacistický systém byl roztříštěný, konkurenční a zatížený ideologií. Klíčoví vědci byli rozptýleni mezi armádní, akademické a průmyslové struktury, které spolu často soupeřily. Navíc rasová politika režimu vyhnala do exilu řadu špičkových fyziků, mezi nimi Alberta Einsteina či Lea Szilárda, kteří pak významně přispěli právě k americkému projektu. Německo tak přišlo o část vlastního intelektuálního kapitálu.
Manhattan Project byl jinde
Druhou zásadní bariérou byla průmyslová kapacita. Vývoj atomové bomby nebyl jen vědecký problém, ale především obrovský inženýrský a logistický projekt. Americký Manhattan Project zaměstnával statisíce lidí a spotřeboval gigantické množství elektřiny i strategických surovin. Německo, vystavené spojeneckému bombardování a postupně ztrácející přístup ke zdrojům, by muselo překonat mimořádně náročné materiální limity. Většina historiků se shoduje, že nacistický program byl od skutečné bomby vzdálen o roky.
Přesto má otázka „co kdyby“ smysl. Uvažujme realistický alternativní scénář: Německo by muselo projekt výrazně prioritizovat už kolem let 1939–1940, správně identifikovat cestu k obohacenému uranu nebo plutoniu a vybudovat průmyslovou infrastrukturu srovnatelnou s americkou. To by samo o sobě vyžadovalo zásadně jiné strategické rozhodování nacistického vedení.
Londýn mohl být první na řadě
Pokud bychom tuto podmínku hypoteticky přijali a Německo by skutečně získalo jednu či více jaderných zbraní například v roce 1944, dopady by závisely především na načasování a způsobu použití. Nejčastěji diskutovaný scénář předpokládá nasazení proti Británii. Londýn byl v dosahu německých bombardérů a politicky šlo o hlavního západního protivníka. Jediný jaderný úder by měl obrovský psychologický efekt, ale není jisté, že by donutil Británii kapitulovat. Britská společnost už přežila Blitz a vláda Winstona Churchilla prokazovala vysokou míru odhodlání pokračovat ve válce.
Muzeum míru v Hirošimě, tedy ve městě, které bylo srovnáno se zemí atomovou bombou
Další možností by byl úder proti invazním silám po vylodění v Normandii v roce 1944. Zde by mohla být vojenská účinnost vyšší, protože spojenecké jednotky byly koncentrované na relativně malém prostoru. Úspěšný jaderný úder proti předmostí by mohl invazi vážně narušit a prodloužit válku v západní Evropě. Většina vojenských historiků však upozorňuje, že Spojenci měli v té době drtivou materiální převahu a pravděpodobně by se pokusili o opakované vylodění.
USA by zrychlily tempo
Zcela zásadní otázkou je reakce Spojených států. Pokud by Německo použilo atomovou bombu v roce 1944, americký Manhattan Project byl už v pokročilé fázi. Je vysoce pravděpodobné, že by USA vývoj ještě urychlily a jadernou zbraň by nasadily proti Německu, nikoli pouze proti Japonsku. Německo by tak mohlo čelit jaderné odvetě během relativně krátké doby. V takovém případě by se válka mohla proměnit v krátkou, ale extrémně ničivou jadernou eskalaci.
Je také třeba zdůraznit strukturální limity. I kdyby Německo bombu získalo, pravděpodobně by mělo k dispozici jen velmi malý počet kusů. Americký program vyrobil první dvě bomby po letech masivního úsilí. Představa, že by Třetí říše disponovala rozsáhlým jaderným arzenálem, není realistická. Šlo by spíše o několik málo zbraní s primárně psychologickým a politickým dopadem.
Robert Oppenheimer (vlevo) a generál Leslie Groves na místě, kde se odehrály testy amerických jaderných bomb
Jaký by byl výsledek války?
Moderní historický konsenzus proto zní poměrně střízlivě. Německá atomová bomba by mohla válku prodloužit, zvýšit její brutalitu a způsobit obrovské civilní ztráty. Jen obtížně by však zvrátila základní strategickou realitu roku 1944–1945: Spojené státy a Sovětský svaz měly výrazně větší průmyslový, populační i surovinový potenciál. Třetí říše už tehdy čelila protivníkům, jejichž kombinovanou sílu bylo mimořádně obtížné překonat.
Nejtemnější dopad alternativního vývoje by tak možná neležel v konečném výsledku války, ale v jejím průběhu. Jaderné zbraně v Evropě roku 1944 by mohly otevřít éru atomové války o rok dříve, s nepředvídatelnými humanitárními následky. Destrukce velkých evropských měst a možné řetězové použití dalších jaderných úderů by zanechaly kontinent v ještě hlubších troskách, než jaké známe z reálných dějin.
Hypotéza německé atomové bomby tak připomíná důležitou historickou lekci. Technologický náskok může dramaticky změnit průběh války. Ovšem jen tehdy, pokud je podpořen odpovídající průmyslovou, organizační a strategickou kapacitou. Právě v této kombinaci Německo nakonec selhalo.
Alternativní časová osa
září 1939 — Hitler dává jadernému programu absolutní prioritu
V této alternativě nacistické vedení správně rozpozná vojenský potenciál štěpení uranu a soustředí špičkové vědce i průmysl do jednotného projektu.
1940 — centralizace programu Uranverein
Německo sjednocuje výzkum pod přímou kontrolou armády, masivně investuje do obohacování uranu a výstavby experimentálních reaktorů.
1941 — rozhodnutí pro průmyslovou výrobu štěpného materiálu
Režim spouští velkokapacitní zařízení na obohacování uranu a těžbu těžké vody, podobně jako pozdější americký Manhattan Project.
1942 — první funkční experimentální reaktor
Němečtí fyzici dosahují řízené řetězové reakce a potvrzují proveditelnost bomby. Projekt získává ještě vyšší prioritu.
léto 1943 — spojenecké bombardování program zpomaluje, ale nezastavuje
Na rozdíl od reality je klíčová infrastruktura rozptýlena a lépe chráněna. Vývoj pokračuje.
jaro 1944 — Německo dokončuje první jadernou nálož
Po mimořádném průmyslovém úsilí vzniká první experimentální bomba.
červenec 1944 — test jaderné zbraně na okupovaném území
Německo provádí tajný test a potvrzuje funkčnost zbraně.
srpen–září 1944 — první bojové nasazení
Možné scénáře:
- jaderný úder na Londýn
- útok na spojenecké předmostí v Normandii
- demonstrativní výbuch k vynucení jednání
konec roku 1944 — šok Spojenců a urychlení Projektu Manhattan
USA dramaticky zvyšují tempo vývoje a připravují odvetu.
jaro 1945 — jaderná odveta Spojených států
Americká bomba je nasazena proti Německu. Válka se mění v krátkou, ale extrémně ničivou jadernou konfrontaci.
léto 1945 — konec války v Evropě v podmínkách atomové eskalace
Německo je poraženo, ale Evropa je zasažena jadernými údery na obou stranách — s výrazně horšími humanitárními následky než ve skutečné historii.
Zdroje: autorský článek s využitím
