Článek
Irma Grese se narodila 7. října 1923 v německém Wrechenu. Její život před válkou přitom na první pohled nevypadal jako příběh člověka, který skončí jako jedna z nejznámějších dozorkyň nacistických táborů. Školu opustila v roce 1938 a později pracovala v několika zaměstnáních. Nějaký čas působila také v sanatoriu SS Hohenlychen a chtěla se stát zdravotní sestrou.
V létě 1942 však nastoupila do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde prošla výcvikem pro službu dozorkyně. V březnu následujícího roku byla převelena do Auschwitz-Birkenau. Podle dokumentace Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum tam nejprve vykonávala několik různých funkcí a postupně získávala stále vyšší postavení.
Osvětim jako místo, kde se násilí stalo rutinou
Tento kariérní postup je důležitý pro pochopení jejího příběhu. Grese nebyla člověkem, který by se v posledních měsících války náhodou ocitl na nesprávném místě. V systému nacistických táborů postupně získávala větší pravomoci a dostala se mezi nejvýše postavené ženské příslušnice táborového personálu.
V Birkenau působila v několika částech ženského tábora. Na podzim roku 1943 získala podle historických pramenů hodnost SS-Oberaufseherin, tedy jednu z nejvyšších funkcí, které mohly ženské dozorkyně v táborovém systému zastávat. Později byla spojována zejména s ženským sektorem C v Birkenau.
Irma Grese rozhodně nebyla na první pohled bestiálním zločincem
Její jméno se po válce objevovalo ve výpovědích přeživších v souvislosti s bitím, střelbou, používáním psů a dalšími formami násilí. Některá svědectví byla mimořádně konkrétní. Například během procesu Hanka Rosenzweigová vypověděla, že na ni Grese poštvala psy a že jí po útoku zůstaly na těle stopy. Další svědci ji spojovali také se selekcemi vězňů.
Mladá žena uvnitř vražedného systému
Na příběhu Irmy Grese je děsivá právě kombinace jejího věku a postavení. V době, kdy v Birkenau získala významnou funkci, jí bylo kolem dvaceti let. Nacistický systém koncentračních táborů přitom nestál pouze na několika známých velitelích. Jeho fungování vyžadovalo tisíce lidí, kteří zajišťovali dohled, transporty, pracovní komanda, tresty, selekce a každodenní chod táborů. Ženské dozorkyně byly součástí této struktury a některé z nich získaly značnou moc nad vězni.
Grese proto nelze chápat jen jako izolovanou sadistickou postavu. Její případ ukazuje, jak mohl totalitní režim mladému člověku dát pravomoc rozhodovat o životech lidí a současně násilí institucionalizovat. Vražedný systém nepotřeboval, aby každý jeho článek samostatně plánoval holokaust. Potřeboval lidi ochotné jeho pravidla vykonávat. To je také jeden z důvodů, proč je její případ dodnes historicky významný. Nejde pouze o otázku osobní krutosti, ale také o fungování společnosti, která takovou kariéru umožnila.
Odchod z Osvětimi a cesta do Bergen-Belsenu
V lednu 1945 začali Němci Auschwitz evakuovat před postupující Rudou armádou, konečná evakuace tábora začala v polovině ledna. V následujících dnech byly tisíce vězňů nuceny opustit tábor v rámci evakuačních transportů a pochodů. Grese byla nejprve převelena zpět do Ravensbrücku a následně v březnu 1945 do Bergen-Belsenu. Tam dostala funkci Arbeitsdienstführerin, tedy vedoucí pro pracovní nasazení vězňů.
Bergen-Belsen se v posledních týdnech války změnil v místo katastrofálních podmínek. Přeplněnost, nedostatek potravin, katastrofální hygiena a epidemie vedly k masovým úmrtím. Když britská armáda tábor v dubnu 1945 osvobodila, nalezla tisíce mrtvých a desetitisíce přeživších v katastrofálním stavu. Právě záběry a svědectví z Bergen-Belsenu výrazně ovlivnily poválečné vnímání nacistických zločinů v Británii.
Proces, který sledoval celý svět
Grese byla zatčena britskými jednotkami 17. dubna 1945. O několik měsíců později se ocitla před britským vojenským tribunálem v Lüneburgu. Belsenský proces začal 17. září 1945 a patřil k prvním velkým poválečným procesům s nacistickými válečnými zločinci. Před soudem stanulo 45 obžalovaných. Nešlo přitom pouze o zločiny spáchané v Bergen-Belsenu. Někteří obžalovaní, včetně Grese, čelili také obviněním souvisejícím s Auschwitz.
Irma Grese během procesu v Belsenu
Soud vyslechl více než stovku svědků, mezi nimi 121 přeživších. Prokuratura se snažila ukázat nejen konkrétní jednotlivé činy, ale také odpovědnost příslušníků táborového personálu za fungování systému, v němž docházelo k zabíjení, týrání a nelidskému zacházení.
Grese svou vinu odmítala. V průběhu procesu tvrdila například, že vězně v Bergen-Belsenu nebila s výjimkou jednoho případu, kdy měla potrestat kapo, který podle její výpovědi nepracoval. Dochovaný přepis jejího procesu ukazuje, že její obhajoba se snažila zpochybňovat jednotlivá svědectví a její osobní odpovědnost. Proto je soudní spis důležitější než pozdější legendy. Ukazuje, co bylo před tribunálem skutečně projednáváno, jaká svědectví zazněla a jak se obžalovaní bránili.
Rozsudek: smrt oběšením
Tribunál nakonec uznal Grese vinnou a odsoudil ji k trestu smrti. Stejný trest dostali například velitel Bergen-Belsenu Josef Kramer a další dozorkyně Elisabeth Volkenrath. Celkem padlo v hlavním Belsenském procesu jedenáct rozsudků smrti. Rozsudek byl vykonán 13. prosince 1945 ve věznici v Hamelnu. Irmě Grese bylo 22 let.
Popravu provedl britský kat Albert Pierrepoint, který v poválečném Německu vykonal řadu rozsudků smrti nad nacistickými válečnými zločinci. Její smrt tím ale příběh Grese neuzavřela. Naopak. Z mladé dozorkyně se postupně stala jedna z nejznámějších ženských tváří nacistického teroru.
Proč Irma Grese zůstala symbolem?
Historikové dnes upozorňují na důležitý paradox. Grese byla bezpochyby významnou součástí nacistického táborového aparátu a její případ byl podpořen svědectvími i soudním řízením. Současně však její poválečná sláva značně přesáhla její individuální postavení. Její mládí, blond vlasy, fotografie z procesu a kontrast mezi vzhledem mladé ženy a povahou obvinění vytvořily pro média mimořádně silný příběh. Výzkum britského tisku ukazuje, že právě věk, vzhled a gender hrály při vytváření jejího obrazu zásadní roli.
Grese tak dnes představuje dvě věci současně. Je konkrétní pachatelkou, jejíž jednání bylo projednáváno před vojenským soudem, ale zároveň se stala symbolem širšího problému: toho, jak nacistický režim dokázal do systému pronásledování a masového vraždění zapojit i velmi mladé lidi.
Na šibenici proto v prosinci 1945 neskončila jen dvaadvacetiletá žena. Skončila tam příslušnice aparátu, který během několika let proměnil průmyslově organizované násilí v každodenní realitu milionů vězňů. A právě proto její příběh přežil samotný proces – jako jedno z nejvýraznějších svědectví o tom, jak rychle může být člověku v totalitním systému svěřena moc nad životem a smrtí druhých.
Časová osa života a smrt Irmy Grese
- 7. října 1923 – Irma Grese se narodila ve Wrechenu v Německu.
- 1938 – Opustila základní školu a následně vystřídala několik zaměstnání.
- Léto 1942 – Nastoupila do služby dozorkyně v ženském koncentračním táboře Ravensbrück.
- Březen 1943 – Byla převelena do Auschwitz-Birkenau.
- 1943–1944 – Postupně získávala vyšší funkce v ženském táboře v Birkenau.
- Prosinec 1944 – Byla ustanovena SS-Rapportführerin.
- Leden 1945 – Po evakuaci Auschwitz byla převelena zpět do Ravensbrücku.
- Březen 1945 – Dostala se do Bergen-Belsenu, kde působila jako Arbeitsdienstführerin.
- 17. dubna 1945 – Britové ji po osvobození Bergen-Belsenu zatkli.
- 17. září 1945 – Začal Belsenský proces v Lüneburgu.
- 17. listopadu 1945 – Tribunál vynesl rozsudky; Grese byla odsouzena k trestu smrti.
- 13. prosince 1945 – Irma Grese byla ve věznici v Hamelnu popravena oběšením. Bylo jí 22 let.
Zdroje: autorský článek s využitím
