Článek
Na první pohled šlo o další z mnoha válek mezi Habsburky a Osmanskou říší. Ve skutečnosti však bitva o Vídeň představovala mnohem víc. Po téměř dvou měsících obléhání závisel osud habsburské metropole na několika posledních dnech odporu. Obránci byli vyčerpaní, zásoby se tenčily a osmanští ženisté systematicky podkopávali hradby. Pokud by město padlo ještě před příchodem spojenecké armády, otevřela by se vítězům cesta k dalším strategickým centrům habsburské monarchie. Září 1683 je bezesporu jedním z klíčových okamžiků evropských dějin.
Osmanská říše byla na vrcholu vojenské síly
V druhé polovině 17. století patřila Osmanská říše mezi největší světové mocnosti. Ovládala území od severní Afriky přes Balkán až po Kavkaz a Blízký východ. Její armáda měla pověst jedné z nejlépe organizovaných na světě a po více než dvě století pravidelně rozšiřovala hranice říše. Vídeň představovala logický cíl. Nebyla pouze sídlem habsburského císaře Leopolda I., ale také důležitým obchodním uzlem a vstupní branou do německých zemí.
Dobytí města by znamenalo nejen obrovský prestižní úspěch pro sultána Mehmeda IV., ale také možnost ovlivňovat dění ve Svaté říši římské. Velkovezír Kara Mustafa Paša věřil, že právě on dokončí dílo svých předchůdců. Po neúspěšném obléhání z roku 1529 chtěl dosáhnout vítězství, které by se zapsalo mezi největší triumfy osmanské historie. Podle dobových odhadů přivedl k Vídni armádu čítající přibližně 120 až 170 tisíc mužů, i když přesné počty se v jednotlivých pramenech liší.
Obléhání Vídně bylo náročné pro obě strany
Na druhé straně stálo jen asi patnáct tisíc obránců, mezi nimiž byli vojáci pravidelné armády, měšťané i dobrovolníci. Město navíc zaplavily tisíce civilistů z okolí, kteří hledali útočiště za hradbami.
Obránci bojovali doslova metr po metru
Obléhání začalo 14. července 1683. Osmané se nepokoušeli o přímý útok, ale zvolili metodu, která se jim v minulosti mnohokrát osvědčila. Jejich ženisté kopali stále nové zákopy směrem k městu a zároveň razili podzemní tunely pod bastiony. Do nich ukládali střelný prach, jehož exploze měla vytvořit průlomy v opevnění.
Pod zemí se rozhořela neviditelná válka. Obránci pod vedením hraběte Ernsta Rüdigera von Starhemberga naslouchali zvukům kopání, razili vlastní protitunely a snažili se nepřátelské miny objevit dříve, než explodují. Ne vždy byli úspěšní. Několik mohutných výbuchů zničilo části opevnění a osmanští vojáci opakovaně pronikali až k vnitřním obranným liniím.
Každý den znamenal další mrtvé. Ve městě se šířily nemoci, ubývalo střelného prachu i potravin. Koně byli postupně poráženi na maso a obyvatelé jedli vše, co bylo k dispozici. Přesto se obránci odmítali vzdát. Právě vytrvalost posádky byla jedním z hlavních důvodů pozdějšího vítězství. Pokud by Vídeň padla o několik dnů dříve, spojenecká armáda by už pravděpodobně neměla co zachraňovat.
Nečekanou koalici a jeden den rozhodl
Habsburkové si uvědomovali, že sami město neubrání. Císař Leopold I. proto už před obléháním uzavřel obrannou smlouvu s polským králem Janem III. Sobieským. Vznikla tak mimořádná aliance, která spojila Polsko-litevskou unii, habsburskou monarchii i řadu německých knížectví. Nebylo to jednoduché. Jednotlivé státy měly rozdílné zájmy a často mezi sebou soupeřily, ale hrozba osmanského postupu však převážila nad vzájemnými spory.
Celkem se podařilo shromáždit přibližně 70 tisíc vojáků. Jejich velitelem se stal právě Jan III. Sobieski, zkušený vojevůdce, který měl za sebou řadu vítězství nad Tatary i Osmany. Spojenecké vojsko dorazilo na návrší Kahlenberg 11. září. Odtud bylo možné pozorovat celé bojiště i kouř stoupající z obléhané Vídně.
Reliéf Vídně 1683
Ráno 12. září začala rozhodující bitva. Levé křídlo tvořily císařské jednotky a německá knížata, pravé ovládali Poláci. Boje byly mimořádně tvrdé. Osmané kladli houževnatý odpor a využívali členitý terén vinic a lesů. Spojenci postupovali pomalu, ale systematicky. Získávali jednu výšinu za druhou a postupně zatlačovali osmanské jednotky směrem k jejich táboru. K večeru přišel okamžik, který vstoupil do vojenských dějin.
Největší jezdecká zteč své doby
Jan III. Sobieski shromáždil přibližně osmnáct tisíc jezdců. Mezi nimi byli i legendární okřídlení husaři, elitní polská těžká jízda proslulá dlouhými kopími a charakteristickými křídly upevněnými na sedlech nebo zbroji. Po několikahodinovém postupu sjela celá masa jezdců ze svahů Kahlenbergu přímo proti oslabenému středu osmanské armády. Šlo o jednu z největších jezdeckých ztečí v zaznamenané historii.
Nápor byl tak silný, že osmanské linie nevydržely. Obrana se během krátké chvíle rozpadla a vojáci začali chaoticky ustupovat. Kara Mustafa se pokusil situaci stabilizovat, ale bylo pozdě a tábor padl do rukou vítězů a obléhání skončilo. Sobieski později papeži Inocenci XI. napsal slavnou větu: „Veni, vidi, Deus vicit.“(Přišel jsem, viděl jsem, Bůh zvítězil.) Touto parafrází Caesarova výroku chtěl vyjádřit přesvědčení, že vítězství nebylo jen výsledkem vojenského umění, ale také Boží pomoci.
Kara Mustafa zaplatil za porážku životem
V Osmanské říši znamenala podobná porážka katastrofu. Kara Mustafa Paša sice uprchl, ale sultán Mehmed IV. odmítl neúspěch tolerovat. Na konci prosince 1683 byl velkovezír v Bělehradě popraven hedvábnou tětivou, tradičním způsobem určeným pro vysoce postavené představitele říše. Jeho smrt symbolicky uzavřela jednu z nejambicióznějších vojenských výprav Osmanské říše.
Bitva o Vídeň bývá často popisována jako okamžik, kdy byla zachráněna evropská civilizace. Takové tvrzení je ale podle současných historiků příliš zjednodušující. Osmanská říše zůstala i po roce 1683 mocným státem a válka pokračovala dalších šestnáct let. Teprve Karlovický mír z roku 1699 znamenal první opravdu výrazné územní ztráty Osmanů ve střední Evropě. Přesto nelze význam bitvy podceňovat. Poprvé se jasně ukázalo, že osmanská expanze směrem na západ dosáhla svého maxima.
Sobieski u Vídně
Iniciativa se postupně přesouvala na stranu Habsburků, kteří během následujících desetiletí ovládli většinu Uherska i další území na Balkáně. Konflikt také nebyl jednoduchým střetem islámu s křesťanstvím. Na obou stranách bojovali vojáci různých národností i vyznání. Někteří uherští protestanti podporovali Osmany v boji proti Habsburkům, zatímco v křesťanské armádě sloužili například muslimští Lipští Tataři věrní polskému králi.
Bitva změnila rovnováhu sil
Vídeň roku 1683 nepředstavovala definitivní konec osmanské moci, ale stala se bodem obratu. Po více než dvou stoletích postupného rozšiřování hranic se Osmanská říše poprvé dostala do situace, kdy musela přejít z ofenzivy do obrany.
Z vojenského hlediska šlo o učebnicový příklad toho, jak může několik hodin rozhodnout o výsledku dlouhého obléhání. Z politického pohledu pak bitva ukázala, že i státy s rozdílnými zájmy dokážou vytvořit účinnou koalici, pokud čelí společné hrozbě. Proto zůstává bitva o Vídeň jednou z nejstudovanějších událostí evropských dějin.
Časová osa události
- 1529 – První osmanské obléhání Vídně končí neúspěchem.
- 31. března 1683 – Osmanská armáda vyráží z Edirne na tažení proti Habsburkům.
- 7. července 1683 – Císař Leopold I. opouští Vídeň.
- 14. července 1683 – Začíná obléhání města.
- Červenec–srpen 1683 – Osmané systematicky podkopávají hradby, obránci odrážejí útoky.
- 6. září 1683 – Spojenecká vojska překračují Dunaj.
- 11. září 1683 – Armáda Jana III. Sobieského zaujímá postavení na Kahlenbergu.
- 12. září 1683 – Rozhodující bitva a slavná jezdecká zteč okřídlených husarů.
- 25. prosince 1683 – Kara Mustafa Paša je popraven.
- 1699 – Karlovický mír potvrzuje konec osmanské expanze do střední Evropy.
Zdroje autorský článek s využitím
