Článek
Když se dnes mluví o nacistických zločinech, většina lidí si okamžitě vybaví jména jako Auschwitz, Dachau nebo Treblinka. Tato místa se stala symbolem průmyslově organizované smrti, která byla řízena s chladnou efektivitou. Existoval však tábor, který se vymykal nejen geograficky, ale především charakterem násilí. Jmenoval se Jasenovac a přestože patřil mezi největší koncentrační a vyhlazovací komplexy v Evropě, zůstává dodnes na okraji veřejného povědomí.
Brutalita se dostala na novou úroveň
Jasenovac vznikl v roce 1941 krátce po vyhlášení Nezávislého státu Chorvatsko, satelitního útvaru nacistického Německa. Na rozdíl od jiných táborů nebyl řízen přímo Němci, ale chorvatským fašistickým hnutím Ustašovců. Právě tato skutečnost zásadně ovlivnila jeho fungování. Tábor nebyl organizován podle striktně byrokratických pravidel známých z německého systému, ale stal se prostorem, kde brutalita často překračovala i to, co bylo běžné jinde v okupované Evropě.
Památník obětem, které zemřeli v táboře Jasenovac
Do Jasenovace byli deportováni především Srbové, ale také Židé, Romové a političtí odpůrci režimu. Pro mnohé z nich znamenal příjezd okamžitý konec života, pro jiné začátek utrpení, které si lze jen těžko představit. Tábor nebyl jedním uzavřeným areálem, ale soustavou několika částí rozprostřených podél řeky Sávy. Vězni zde pracovali v nelidských podmínkách, trpěli hladem, nemocemi i neustálým strachem z násilí, které mohlo přijít kdykoliv a bez varování.
Masové vraždění i bez plynových komor
Zásadní rozdíl oproti nacistickým vyhlazovacím táborům spočíval v absenci technologií masového zabíjení. V Jasenovaci neexistovaly plynové komory, které by umožňovaly rychlou likvidaci velkého počtu lidí. Tento „nedostatek“ však neznamenal menší počet obětí. Naopak vedl k tomu, že vraždění mělo přímý, fyzický a často mimořádně krutý charakter. Vězni byli zabíjeni noži, kladivy, sekerami nebo střelnými zbraněmi. Každá smrt byla individuální, osobní a často provázená sadistickým násilím.
Velitelem tábora byl Vjekoslav Luburić, muž, jehož jméno se stalo synonymem pro bezohlednost a brutalitu. Pod jeho vedením byli dozorci motivováni k maximální „efektivitě“, přičemž způsob, jakým vězně zabijí, nebyl nijak omezen. Násilí se tak stalo nejen prostředkem, ale i jakousi zvrácenou formou zábavy.
Sázeli se, kdo zabije více lidí
Jedním z nejotřesnějších svědectví o poměrech v táboře je příběh soutěže, která se odehrála v roce 1942. Dozorci mezi sebou soupeřili, kdo během jediné noci zabije nejvíce vězňů podřezáním hrdla. Zvítězil mladý muž jménem Petar Brzica, kterému bylo připsáno více než tisíc obětí. Ačkoliv přesná čísla mohou být předmětem historických sporů, samotná existence takové události vypovídá o naprostém rozkladu lidskosti, který v táboře panoval.
Auschwitz je dnes cílem turistů, Jasenovac je ale v podstatě zapomenut
Podobné projevy brutality však nebyly výjimkou. Dozorci si často vymýšleli různé „hry“, při nichž byli vězni nuceni bojovat mezi sebou, podstupovat ponižující tresty nebo čelit náhodně vybraným popravám. Psychologický teror byl stejně ničivý jako fyzické násilí, vězni žili v permanentní nejistotě, kdy přijde jejich konec.
Způsob nakládání s těly obětí byl dalším důkazem primitivních, ale o to děsivějších podmínek. V areálu tábora se nacházela stará cihelna, jejíž pece byly využívány ke spalování mrtvých. Mnoho těl však končilo i v masových hrobech nebo bylo odnášeno proudem řeky. Odhady počtu obětí se pohybují kolem 80 až 100 tisíc lidí, přesné číslo ale zřejmě nikdy nebude známo.
Proč tento tábor není příliš známý?
S blížícím se koncem války se ustašovci pokusili zahladit stopy svých zločinů. Tábor byl částečně zničen a vězni byli buď zabiti, nebo vyhnáni na pochody smrti. Jen malému počtu z nich se podařilo přežít a podat svědectví o tom, co se v Jasenovaci skutečně odehrávalo.
Znepokojivým faktem zůstává, že mnozí z odpovědných unikli spravedlnosti. Někteří žili po válce v exilu, jiní zmizeli beze stopy. Jasenovac tak není jen symbolem utrpení obětí, ale i připomínkou toho, jak snadno může být spravedlnost nedosažitelná.
Dnes stojí na místě bývalého tábora památník, který má připomínat nejen oběti, ale i varovat před tím, kam může vést nenávist, ideologie a nekontrolovaná moc. Přesto zůstává otázkou, proč je Jasenovac ve srovnání s jinými tábory tak málo známý. Možná právě proto, že jeho příběh je natolik syrový a nepohodlný, že se do kolektivní paměti zapisuje jen obtížně.
Zdroje: Autorský článek s využitím
