Článek
Ruské tažení v roce 1812 představuje jeden z největších zlomů evropských dějin. Katastrofální ústup Grande Armée znamenal začátek pádu Napoleona Bonaparta a otevřel cestu ke konečné porážce Francie. Ovšem už dvě století je možné si pokládat fascinující otázkou: co kdyby se všechno odehrálo jinak? Co kdyby se car Alexandr I. po pádu Moskvy rozhodl kapitulovat, uzavřel mír a Napoleon by si z Ruska odnesl rozhodující vítězství?
Takový scénář by neznamenal jen jiný konec jedné války. S velkou pravděpodobností by změnil politické uspořádání celé Evropy, vývoj Německa, vznik moderních států i postavení Velké Británie. Některé důsledky bychom možná pociťovali dodnes.
Aura Napoleona by se dotýkala hvězd
Vítězství v Rusku by především zachránilo Napoleonovu armádu. Ve skutečných dějinách ztratila Grande Armée během tažení stovky tisíc vojáků nejen v bojích, ale především kvůli hladu, nemocem, zimě a vyčerpání. Tato katastrofa povzbudila Prusko, Rakousko i další státy ke vzniku nové protifrancouzské koalice. Kdyby však Francouzi odcházeli z Ruska jako vítězové, žádná evropská mocnost by pravděpodobně nenašla odvahu vystoupit proti císaři tak rychle.
Bitva u Waterloo znamenala Napoleonův definitivní konec
Napoleon by si navíc upevnil pověst téměř neporazitelného vojevůdce. Po vítězstvích u Slavkova, Jeny, Wagramu či Friedlandu by přidal i porážku největší evropské říše. Jeho autorita mezi spojenci i vazalskými státy by prudce vzrostla a případné vzpoury proti francouzské nadvládě by byly mnohem méně pravděpodobné.
Obsazení Ruska? O tom asi ani neuvažoval
Klíčovou otázkou zůstává, co by následovalo po vojenském vítězství. Napoleon pravděpodobně neusiloval o úplné obsazení celého Ruska. Tak obrovské území bylo tehdejšími prostředky prakticky nespravovatelné. Jeho skutečným cílem bylo přinutit cara Alexandra I., aby se vrátil do kontinentálního systému, tedy hospodářské blokády namířené proti Británii. Pokud by car přijal mírové podmínky, Francie by získala silného spojence nebo alespoň poslušného partnera.
Největším poraženým by se stala právě Velká Británie. Londýn zůstával poslední velkou mocností, která Napoleonovi dlouhodobě odolávala. Kontinentální blokáda nikdy nefungovala dokonale, protože Rusko ji stále častěji porušovalo. Po francouzském triumfu by se možnosti britského obchodu v Evropě ještě výrazně zmenšily. Britské hospodářství by sice pravděpodobně přežilo díky zámořskému obchodu, ale jeho vliv na evropské dění by byl mnohem slabší.
Státy by mohly fungovat jinak
Napoleonovo vítězství by zásadně ovlivnilo také německé země. V reálné historii právě porážka ve východní Evropě povzbudila německý nacionalismus a vedla ke vzniku protifrancouzského odporu. Bez katastrofy roku 1812 by Rýnský spolek zřejmě fungoval dál pod francouzským dohledem a sjednocení Německa pod vedením Pruska by se mohlo odložit o desítky let nebo by proběhlo úplně jinak.
Napoleon s rodinou na královském dvoře ve Vídni
Podobný osud mohl potkat i Itálii. Napoleon zde již vytvořil několik satelitních států a podporoval modernizaci správy i právního systému. Dlouhodobá francouzská dominance by mohla sjednocení Apeninského poloostrova urychlit, ovšem pod silným francouzským vlivem.
Otázkou je také budoucnost Rakouska. Po roce 1812 se Vídeň postupně přidala ke koalici proti Francii. Pokud by však Napoleon triumfoval, habsburská monarchie by nejspíš zůstala jeho spojencem. Ostatně císař František byl Napoleonovým tchánem a dynastické vazby měly velký politický význam.
Touha po samostatnosti by zůstala
Přesto ani vítězství v Rusku nemuselo znamenat trvalou nadvládu nad Evropou. Napoleonova říše byla obrovská, ale zároveň mimořádně nákladná na správu. Francouzská ekonomika nesla tíhu téměř nepřetržitých válek, jednotlivé národy stále více toužily po vlastní samostatnosti a odpor proti okupaci se objevoval například ve Španělsku. Čím déle by impérium existovalo, tím obtížnější by bylo udržet jej pohromadě.
Navíc je třeba upozornit, že i po případném vítězství by zůstával problém logistiky. Rusko bylo obrovské, řídce osídlené a zásobování armády představovalo mimořádně složitý úkol. Ani úspěšné tažení by proto automaticky neznamenalo úplné podrobení celé říše. Mnohem pravděpodobnější by bylo uzavření výhodného míru než dlouhodobá okupace.
Socha Napoleona vedle restaurace, která nahradila bývalé Muzeum voskových figurín ve Waterloo
Napoleon by neměl věčné impérium
Nezměnil by se však pouze osud Napoleona. Jinak by vypadal i Vídeňský kongres, který po jeho porážce vytvořil nové evropské uspořádání. Bez něj by možná nevznikl systém rovnováhy sil, který na několik desetiletí zabránil velkým celoevropským válkám. Zcela jinou podobu by mohly mít revoluce roku 1848, sjednocení Německa i Itálie nebo mocenské postavení Ruska ve druhé polovině 19. století.
Přesto je pravděpodobné, že ani vítězství v Rusku by Napoleonovi nezajistilo věčné impérium. Mohlo prodloužit jeho vládu o mnoho let a zásadně změnit běh evropských dějin, ale hospodářské vyčerpání, rostoucí nacionalismus i obrovská rozloha říše by dříve či později představovaly téměř nepřekonatelné překážky. Evropa by se změnila, ale otázkou zůstává, zda by francouzská nadvláda vydržela celé generace.
Časová osa alternativní historie
- Září 1812 – Napoleon po dobytí Moskvy donutí cara Alexandra I. k jednání o míru místo dlouhého vyčkávání.
- Říjen 1812 – Rusko přijímá francouzské podmínky. Zavazuje se znovu dodržovat kontinentální blokádu proti Velké Británii a uznává francouzskou dominanci v Evropě.
- 1813 – Prusko ani Rakousko se neodvažují přidat k protifrancouzské koalici. Šestá koalice vůbec nevzniká a bitva u Lipska se nikdy neodehraje.
- 1814 – Napoleon zůstává císařem Francie a potvrzuje svou kontrolu nad většinou kontinentální Evropy. K abdikaci ani vyhnanství na Elbu nedochází.
- 1815 – Neexistuje bitva u Waterloo. Británie zůstává izolovanou námořní velmocí a hledá nové obchodní trhy mimo Evropu.
- 1816–1820 – Kontinentální systém je důsledně prosazován. Francie upevňuje hospodářský vliv na evropském kontinentu a rozšiřuje Napoleonův občanský zákoník do dalších zemí.
- 20. léta 19. století – Německé státy zůstávají součástí Rýnského spolku pod francouzským dohledem. Sjednocení Německa se odkládá o několik desetiletí.
- 20.–30. léta 19. století – Itálie se postupně sjednocuje pod silným francouzským vlivem místo pozdějšího procesu vedeného Sardinským královstvím.
- 1830 – Revoluční hnutí v Evropě mají menší podporu. Francouzská armáda rychle potlačuje pokusy o oslabení císařství.
- 1835–1840 – Napoleon předává vládu svému synovi Napoleonovi II. Francouzské císařství se mění z osobní vlády v dědičnou evropskou dynastii.
- 1848 – Revoluce, které ve skutečných dějinách zasáhly téměř celou Evropu, propukají jen lokálně. Francouzská hegemonie zůstává zachována.
- Druhá polovina 19. století – Bez silného sjednoceného Německa nevzniká mocnost, která by ohrozila francouzské postavení. Evropa zůstává rozdělena mezi Francii, Rusko a Velkou Británii, přičemž Francie si udržuje dominantní vliv na kontinentu.
- Konec 19. století – Rovnováha sil v Evropě je zcela odlišná. Bez Pruského vítězství nad Francií v roce 1871 nevzniká Německé císařství, což výrazně snižuje pravděpodobnost konfliktů, které ve skutečných dějinách vedly k první světové válce.
Zdroje:
