Článek
Město Akkon měl ve své moci Saladin, legendární vojevůdce, který ho získal díky vítězství u Hattínu v roce 1187. Křižáky tehdy ze Svaté země vyhnal, protože padl i Jeruzalém a Saladin postupně obsadil další města, mezi nimi právě Akkon. Pro Guye de Lusignana měl Akkon jednu zásadní výhodu. Ležel u moře a měl několik přístavů, přes které mohly proudit nejen zásoby, ale i posily. Dává smysl, že pro křižáckou armádu daleko od domova do bylo naprosto zásadní. Dobytí města tak mělo mnohem širší kotenxt, než jen dostat se za hradby a vyhnat muslimy.
Kdo koho vlastně obléhal?
Když se křižáci před Akkonem utábořili, vytvořili si poměrně silné opevnění. Stihli to dřív, než dorazil Saladin. Jeho vojsko zaujalo pozice a v tu chvíli vznikla paradoxní situace, protože nebylo jasné, kdo koho vlastně dobývá. Křižáci sice měli před sebou město, za zády ale Saladina a navíc se kdykoli mohly otevřít brány města a vyrazit na ně jeho obránci.
V říjnu 1189 se strhla velká bitva. Křižáci zaútočili na Saladinovi muže a podařilo se jim způsobit jim ztráty. Sami ale také přišli o mnoho vojáků. Rozhodnuto však nebylo, a tak se bojovalo dál. Křižáci se snažili dostat k hradbám. Stavěli zákopy a další opevnění, aby Saladin nemohl jejich tábor snadno napadnout. Z Akkonu mezitím vyráželi obránci ven. Přepadali „dělníky“, ničili části opevnění a zase se stahovali za hradby.
Mapa Blízkého východu znázorňující státy latinského Východu ovládané křižáky v době třetí křížové výpravy (1189–1192 n. l.).
Týdny a měsíce ubíhaly. Co vojáci přes den postavili, mohli druhý den znovu opravovat. Velkou roli hrálo i moře. Akkon nebyl odříznutý tak, jak by si křižáci přáli. Do přístavu se dostávaly lodě se zásobami a posilami. Saladin samozřejmě potřeboval tuto cestu udržet otevřenou, protože bez ní by se obránci dostali do velkých problémů.
Smrt Sibyly a konečně dorazily posily
Křižáci proto potřebovali dostat pod kontrolu i mořskou cestu. Jenže čím déle muži u Akkonu zůstávali, tím horší byly podmínky v jejich táborech. Nemoci se šířily rychle, což ale nebylo nic překvapivého. Vojáci byli na dně, neměli co jíst, vody bylo také málo. A aby toho nebylo málo, tak v roce 1190 zemřela na nemoc také Sibyla, jeruzalémská královna a Guyova manželka. Spolu s ní zemřely její dvě dcery. Pro Guye to znamenalo osobní tragédii, ale zároveň další problém pro křižácké vedení. Sibyla byla totiž jednou z osob, jejichž prostřednictvím se řešila otázka jeruzalémského trůnu.
Akkon se navíc stále nevzdával. Rok 1190 skončil a křižáci pořád stáli pod hradbami a Saladin stále držel své pozice v okolí. Ani jedna strana neměla dost sil na to, aby tu druhou definitivně zlomila. Pak začaly přicházet nové posily. Nejdřív dorazil francouzský král Filip II. August, v červnu 1191 připlul také Richard I. Anglický. Přivedl vojáky a přivezl lodě. Pro obléhání Akkonu to byla důležitá změna.
Richard nechal zajatce popravit
Křižáci měli najednou mnohem větší sílu a mohli výrazněji tlačit na město z pevniny i od moře. Akkon byl už vyčerpaný, obránci neměli dostatečné zásobování a po dvou letech bojů měli všeho plné zuby. A křižáci v útocích na hradby nepolevovali. Dne 12. července 1191 město kapitulovalo.
Po téměř dvou letech tedy křižáci Akkon získali zpět. Pro Richarda to byl důležitý bod, odkud mohl pokračovat dál na jih. Saladin ale nebyl poražený. Jeho armáda zůstávala v poli a válka pokračovala. Akkon navíc přinesl ještě jednu velmi krvavou kapitolu. Po kapitulaci zůstali křižákům muslimští zajatci. Richard se se Saladinem dohodl na jejich propuštění a na dalších podmínkách, mimo jiné na zaplacení výkupného a vydání Pravého kříže. Jednání se však začalo komplikovat.
Richard nakonec 20. srpna 1191 nechal u Akkonu zajatce popravit. O kolik lidí přesně šlo není jasné, každopádně rozhodně nezemřelo „jen“ pár jedinců. A za pár dní už Richard pokračoval se svou armádou podél pobřeží. Tentokrát mířil k Jeruzalému.
Obléhání Akkonu bylo dlouhé a krvavé
Hlavní cíl zůstal nesplněn
Křižáci se dostali až k městu, ale Richard ho nakonec neobléhal. Dobře věděl, že i kdyby město získal, dlouho by ho neudržel. Saladin měl stále dost vojáků a zásobovací možnosti křižáků byly omezené. A tak Jeruzalém zůstal Saladinovi, Akkon přitom drželi v rukách křižáci. Možná to mohlo vypadat jako „remíza“, každý si prostě nechal jedno město. Jenže když se podíváme na ty dva roky, které všemu předcházely, už to tak jasné není. Akkon byl zcela zásadní, dokázal křižáky zdržet a vyčerpat a vlastně tak rozhodl o osudu třetí křížové výpravy dřív, než byla oficiálně ukončena.
U Akkonu se vystřídaly tisíce vojáků. Bojovalo se na hradbách, v zákopech i na moři. Někteří padli v bitvách, další zemřeli na nemoci. Přicházely nové posily a zase mizely, Evropu válka neuvěřitelně vyčerpávala. Po dobytí města měl Richard Lví srdce měl před sebou další boje, trvalo, než se dostal před brány Jeruzaléma. Takže i když křižáci, svůj hlavní cíl nikoli. Nemohli být spokojeni a mnozí vnímali nedobytí Jeruzaléma jako svoji porážku.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.worldhistory.org/article/1263/the-siege-of-acre-1189-91-ce/
https://www.timeshighereducation.com/books/review-the-siege-of-acre-1189-1191-john-d-hosler-yale-university-press
https://sourcebooks.web.fordham.edu/source/1191acre.asp
https://www.worldhistory.org/Third_Crusade/
https://compass.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/hic3.12451
https://yalebooks.yale.edu/2020/04/14/the-siege-of-acre/
