Článek
V době totalitní Československa o směru zahraničního obchodu nerozhodoval svobodný trh ani veřejná debata. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se československá ekonomika začala přestavovat podle sovětského modelu. Zahraniční obchod se stal státním monopolem a postupně se přesouval stále více do socialistického bloku. Zatímco v roce 1948 připadalo na komunistické země asi 40 procent československého zahraničního obchodu, o deset let později už to bylo 70 procent.
Tady začíná příběh, který se dnes často zjednodušuje na větu „Československo všechno posílalo Sovětům zadarmo“. Tak jednoduché to nebylo. Československo se Sovětským svazem obchodovalo, dostávalo za své výrobky suroviny a energii a některé dodávky byly pro domácí ekonomiku dokonce velmi významným zdrojem příjmů. Současně ale nešlo o běžný obchod mezi dvěma nezávislými ekonomikami. Ceny, objem výroby i směr zboží určoval systém centrálního plánování a politická moc.
Pomoc Ukrajině je dnes naprosto legitimní, není to „zadarmo“
Nejdříve přišel uran
Jedním z nejcitlivějších příběhů poválečných vztahů se Sovětským svazem byl československý uran. Už 23. listopadu 1945 byla uzavřena československo-sovětská mezivládní dohoda, na jejímž základě vznikly od 1. ledna 1946 Jáchymovské doly. Sovětský svaz se stal monopolním odběratelem uranové rudy a koncentrátů. Důvod byl zásadní. Moskva se snažila co nejrychleji dohnat Spojené státy v jaderném výzkumu a československá naleziště představovala pro Sověty významný zdroj uranové suroviny. Vývoz proto nebyl obyčejnou obchodní položkou. Začlenil se přímo do strategického projektu budování sovětského jaderného arzenálu.
Zajímavé přitom je, že obraz jednostranného „okrádání“ neodpovídá celému období. Podle studie historika Drahomíra Jančíka byla cena československého uranu zpočátku nižší než světová cena, později však Sověti platili za uran více než světový trh. Pro československou ekonomiku se uran stal velmi významnou exportní položkou. Na konci 50. let představoval podle Jančíkovy studie 32,6 procenta hodnoty československého vývozu do SSSR.
To ale neznamená, že šlo o ideální obchodní vztah. Československo zároveň masivně investovalo do těžby a náklady rostly. Jak se dobývala stále hůře dostupná ložiska s nižší kovnatostí, začal být uranový průmysl stále nákladnější. A když sovětská poptávka na konci 50. let ochabla, československé plánované hospodářství se s tím jen obtížně vyrovnávalo.
Stroje místo běžného zboží
Československo mělo jednu zásadní výhodu: bylo průmyslovou zemí. Nemělo rozsáhlé zásoby ropy ani zemního plynu, ale disponovalo zkušenými strojírenskými podniky, kvalifikovanými pracovníky a tradicí výroby komplikovaných průmyslových zařízení. To přesně odpovídalo tomu, co potřeboval Sovětský svaz a celý východní blok.
Československé podniky proto na Východ dodávaly obráběcí stroje, energetická zařízení, zemědělské stroje, železniční a další dopravní zařízení, přístroje, zařízení pro potravinářský, textilní a chemický průmysl a další průmyslové výrobky. V polovině 80. let tvořily stroje a různá zařízení více než 60 procent československého vývozu do Sovětského svazu. Byl to svého druhu obchodní kompromis. Sovětský svaz dodával suroviny a energie, Československo průmyslové výrobky. V roce 1985 například československý dovoz ze SSSR tvořila především ropa a ropné produkty, zemní plyn, elektřina a další suroviny.
Ani dnes ani v době totality nebyla pomoci „jen tak“
Československý průmysl tak nebyl jen pasivním „dodavatelem Moskvy“. Na systému také vydělával a získával suroviny, které by jinak musel získávat obtížněji. Problém byl jinde: stále větší část československého hospodářství byla navázána na trhy, kde se obchodovalo podle pravidel RVHP a kde ceny často neodpovídaly světovým cenám. Ekonom Josef C. Brada ve své analýze systému RVHP upozorňuje, že ceny surovin byly v rámci socialistického obchodního systému obecně nižší a ceny průmyslového zboží vyšší než srovnatelné světové ceny. Výsledkem bylo přerozdělování výhod mezi členskými zeměmi.
A pak byly zbraně
Další kapitolou byl zbrojní průmysl. Československo se po válce stalo významným výrobcem vojenské techniky a komunistické plánování jeho význam ještě posílilo. První pětiletka kladla velký důraz na těžký průmysl a po vypuknutí korejské války se tlak na hutnictví, strojírenství a zbrojní výrobu ještě zvýšil. Československo se následně stalo významným dodavatelem strojů a zbraní pro komunistické země.
Tady je ale opět potřeba vyhnout se zkratce, že všechna tato výroba mířila přímo do SSSR. Československé zbraně proudily ve velkém také do dalších zemí socialistického bloku a do států třetího světa, často v souladu se sovětskou zahraniční politikou.
Československý zbrojní průmysl tak sloužil nejen domácí armádě, ale stal se také nástrojem zahraniční politiky celého východního bloku. Moskva v 50. letech tlačila Prahu k rozvoji zbrojní výroby a k produkci vojenské techniky, která měla sloužit i dalším státům Varšavské smlouvy.
Nebyla to jen Moskva, kdo rozhodoval
Největší problém celého systému proto nespočíval v samotné existenci obchodu se Sovětským svazem. Problém byl v tom, že československé hospodářství postupně ztratilo možnost svobodně rozhodovat, komu a za jakých podmínek bude prodávat. Po únoru 1948 se zahraniční obchod stal státním monopolem. Podniky samy nemohly jednoduše hledat nejvýhodnějšího odběratele. O tom, co se bude vyrábět, kolik toho bude a kam výrobky půjdou, rozhodoval plánovací systém.
To mělo dlouhodobý důsledek. Československo bylo průmyslově vyspělé, ale jeho průmysl se stále více orientoval na potřeby východního trhu. Na Západě přitom mezitím probíhala technologická revoluce a západní podniky získávaly náskok v řadě oborů.
Československé hospodářství tak mohlo vyrábět obrovské množství strojů, zařízení nebo dopravní techniky, ale zároveň se stále hůře vyrovnávalo s modernizací, efektivitou a konkurencí. Americká studie o československé ekonomice upozorňuje, že už v 50. letech se objevily problémy způsobené přílišným důrazem na těžký průmysl a zbrojní výrobu, zatímco spotřeba a výroba spotřebního zboží zaostávaly.
Odporovat přáním a potřebám Stalina, ale i jeho následovníků, si nikdo v Československu nedovolil
A co Marshallův plán?
Tady je důležitá ještě jedna věc, která se do dnešních debat často nevejde. Československo původně o účast v americkém Marshallově plánu zájem mělo. V roce 1946 směřovalo podle Ústavu paměti národa dokonce 81,5 procenta československého vývozu na západní trhy. Československá vláda proto v červenci 1947 přijala pozvání k jednání o americkém programu evropské obnovy. Následně však Stalin československé představitele přiměl od účasti ustoupit.
To byl zásadní okamžik. Československo se vydalo jinou hospodářskou cestou a po komunistickém převratu v roce 1948 už bylo jeho začlenění do sovětského ekonomického systému prakticky dokončeno. Neznamená to ale, že by Sovětský svaz Československu nikdy nic neposkytl. Dodával ropu, plyn, železnou rudu, další suroviny a potraviny a socialistický obchod umožňoval Československu získávat suroviny, které samo nemělo. V tomto smyslu byl vztah obou ekonomik skutečně vzájemný.
Pomoc, obchod, nebo závislost?
Tady je historické srovnání s dnešní pomocí Ukrajině nejzajímavější. Dnešní česká pomoc Ukrajině je především politickým rozhodnutím demokratického státu. O jejím rozsahu se vede veřejná debata a vláda ji obhajuje bezpečnostními, humanitárními nebo strategickými důvody. Československé vztahy se Sovětským svazem po roce 1948 fungovaly jinak. Hospodářství bylo součástí centrálně plánovaného systému a obchodní vazby byly zároveň nástrojem politické integrace východního bloku.
Skutečná cena této orientace se proto nepočítala pouze v korunách. Platilo se také ztrátou části ekonomické samostatnosti a postupným odtržením od západních trhů a technologií. A právě to je možná nejdůležitější poučení z celé historie. Československo totiž na Východ neposílalo jen krabice se zbožím. Posílalo tam část své průmyslové kapacity, know-how a strategických surovin. Na oplátku dostávalo přístup k surovinám a energetickým zdrojům, které byly pro jeho průmysl životně důležité.
Byl to obchod a zároveň systém politické závislosti. V případě uranu také významný příspěvek k sovětskému jadernému programu. Dnes je to podobné. Pomoc Ukrajině není „jen tak“. České firmy se budou podílet na rekonstrukci země, ukrajinská armáda už dnes školí naše vojáky atd. Takže vykřikovat dnes něco o tom, že dnes se děje to a ono a za komunistů to nebylo, je naprostý nesmysl.
Časová osa „bratrské pomoci“
- 1945 – Československo a SSSR uzavírají 23. listopadu dohodu o těžbě a dodávkách uranových rud.
- 1946 – vznikají Jáchymovské doly a Československo začíná ve velkém dodávat uran do Sovětského svazu.
- 1947 – Československo původně plánuje účast na Marshallově plánu, po sovětském tlaku od ní ustupuje.
- 1948 – komunistický převrat definitivně mění politické a hospodářské směřování země.
- 1949 – vzniká RVHP, která postupně propojuje hospodářství socialistických zemí.
- 1949 – Sovětský svaz uskutečňuje první jaderný test a význam československého uranu tím ještě roste.
- 1950. léta – prudce se rozvíjí těžký průmysl, strojírenství a zbrojní výroba; Československo se stává významným dodavatelem průmyslového a vojenského materiálu východnímu bloku.
- 1958 – zhruba 70 procent československého zahraničního obchodu už připadá na komunistické země.
- 1959 – končí období prudkého rozvoje československého uranového průmyslu a mění se podmínky sovětského odběru.
- 1960.–1980. léta – československý průmysl pokračuje ve velkých dodávkách strojů, zařízení a dalšího průmyslového zboží do SSSR a dalších socialistických zemí.
- 1985 – stroje a různá zařízení tvoří více než 60 procent československého vývozu do SSSR, opačným směrem proudí především ropa, ropné produkty, plyn, elektřina a další suroviny.
- 1989 – pád komunistického režimu otevírá cestu k zásadní změně zahraničního obchodu.
- 1991 – zaniká RVHP a československé hospodářství se začíná rychle orientovat na západní trhy.
- 1990–1992 – obchodní vztahy se Sovětským svazem se v souvislosti s rozpadem socialistického bloku prudce mění a následně zaniká jejich dosavadní systém.
Zdroje:
