James Robinson Risner: Roky v zajetí v Hanoi Hilton a mučení, při kterém se zpívala hymna

Když se 16. září 1965 americký pilot James Robinson Risner katapultoval ze svého zasaženého letounu F-105 Thunderchief, netušil, že se domů vrátí až za více než sedm let. Nad Severním Vietnamem už jednou sestřelen byl, v březnu téhož roku, tehdy se mu ale podařilo dostat nad Tonkinský záliv a záchranáři ho vyzvedli. Druhý sestřel skončil zajetím.

Risner nebyl pro americké letectvo žádný nováček. Během korejské války sestřelil osm nepřátelských stíhaček MiG-15 a získal pověst schopného bojového pilota. V dubnu 1965 se dokonce objevil na obálce amerického časopisu Time. Právě tahle fotografie mu v zajetí přinesla další problémy. Severovietnamci časopis viděli a pochopili, že mají v rukou důstojníka, jehož jméno už znají i lidé ve Spojených státech.

Věznitelé s ním podle svědectví jeho spoluvězňů zacházeli mimořádně tvrdě. Nešlo jen o to získat informace o amerických operacích. Chtěli také, aby známý pilot vystoupil před kamerou a poskytl propagandistické prohlášení. Takový záznam mohl posloužit k podpoře severovietnamské válečné propagandy.

Risner se ocitl ve věznici Hoa Lo v Hanoji, kterou američtí zajatci přezdívali Hanoi Hilton. Za tímto ironickým názvem se skrývaly cely, výslechy, bití a dlouhá období izolace. Zajatci často nevěděli, jak dlouho budou uvězněni ani co se mezitím děje s jejich rodinami.

Jedním z nejtvrdších okamžiků Risnerova věznění byl pokus věznitelů přinutit ho k propagandistickému vystoupení. Ve své autobiografii The Passing of the Night, která vyšla v roce 1973, popsal, jak se snažil zničit si hlas, aby nemusel poskytnout požadovanou nahrávku. Bil se do krku, aby si poškodil hrtan, a pil směs připravenou z louhu obsaženého v mýdle. Pokračoval několik dní. Přesto hlas neztratil a nakonec musel před kameru nastoupit.

Úplně podle představ svých věznitelů ale nevystoupil. Při prohlášení záměrně komolil slova a mluvil přehnaným německým přízvukem. Jeho odpovědi tak nebylo možné jednoduše vydávat za přesvědčivé vyjádření amerického důstojníka, který se kajícně přiznává k vině.

Za podobné projevy odporu přicházely tresty. Risner strávil v samotce dohromady více než tři roky. Několik měsíců přežíval prakticky jen na chlebu a vodě a při mučení ho stráže svazovaly tak pevně, že si vážně poranil pravou paži. Když ztrácel vědomí, na chvíli mu povolily provazy, aby mohl další kolo násilí vůbec pokračovat.

Přesto nebyl jen člověkem, který se snažil vydržet vlastní utrpení. Jako jeden z nejvýše postavených amerických důstojníků mezi zajatci cítil odpovědnost za ostatní. Snažil se udržovat disciplínu, předávat informace a povzbuzovat muže, kteří se kvůli izolaci a opakovanému násilí dostávali na hranici svých sil.

Vězni si navzdory zákazům vytvořili systém dorozumívání. Zprávy předávali klepáním na zdi nebo nenápadnými signály. Pro člověka zavřeného celé týdny o samotě znamenalo i krátké sdělení od spoluvězně důkaz, že na něj ostatní nezapomněli.

V roce 1971 se Risner a několik dalších zajatců rozhodli uspořádat křesťanskou bohoslužbu. Věznitelé podobné shromažďování zakazovali. Když na něj přišli, přerušili ho a Risnera s dalšími organizátory odvlekli pru. V tu chvíli se ozval George E. „Bud“ Day, další americký pilot držený v zajetí. Začal zpívat americkou hymnu The Star-Spangled Banner. Přidávali se další muži, až zpívalo všech 46 zajatců v jejich bloku. Podle pozdějších svědectví se zpěv přidal také z dalších částí věznice.

Risner nemohl vědět, co ho čeká za dveřmi cely. Slyšel ale, že mu ostatní dávají najevo podporu, přestože tím sami riskují trest. Později popsal svůj pocit slovy: „Cítil jsem se, jako bych měřil devět stop a mohl jít na medvěda jen s klackem.“ Vyjadřovala, jakou sílu mu v danou chvíli dodala solidarita ostatních. Právě podle tohoto výroku vznikla devět stop vysoká socha, kterou v listopadu 2001 odhalili na Akademii amerického letectva v Coloradu. Připomíná okamžik, kdy muži zavření tisíce kilometrů od domova odmítli mlčet a zpěvem podpořili svého velitele.

Risner opustil Severní Vietnam 12. února 1973 v rámci operace Homecoming, při níž se do Spojených států vraceli američtí váleční zajatci. Za mřížemi strávil sedm let, čtyři měsíce a 27 dní. Po návratu se nechtěl spokojit s odchodem do výslužby. Přesvědčil nadřízené, aby mu umožnili návrat k létání, a znovu absolvoval výcvik na stíhacím letounu F-4 Phantom.

V roce 1974 získal hodnost brigádního generála. Později zastával velitelské funkce a v roce 1976 ukončil vojenskou kariéru. Za své činy obdržel mimo jiné dvě vyznamenání Air Force Cross, jedno z nejvyšších amerických ocenění za hrdinství v boji.

James Robinson Risner zemřel 22. října 2013 ve věku 88 let. Když se ohlédneme za jeho životem, nelze přehlédnout osm sestřelených MiGů ani návrat do kokpitu po letech v zajetí. Nejsilnější vzpomínkou však zůstává chvíle, kdy ho odváděli na trest a ostatní vězni začali zpívat. Nemohli ho osvobodit, ale mohli mu dát najevo, že v tom není sám.

Zdroje: autorský článek s využitím

https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-robinson-risner-20131031-story.htm

https://www.airandspaceforces.com/article/0212tall/

https://www.afaccessionscenter.af.mil/News/Article-Display/Article/697844/a-true-airpower-giant/

https://www.washingtonpost.com/national/robinson-risner-air-force-ace-and-pow-dies-at-88/2013/10/29/ec759f3e-40ae-11e3-a624-41d661b0bb78_story.html

https://encyclopediaofarkansas.net/entries/james-robinson-risner-7909/

https://theweek.com/articles/456861/j-robinson-risner-1925201

https://www.nybooks.com/articles/1974/03/07/on-colonel-risner/