Článek
Americký příběh Jiřího Voskovce nezačal až v době, kdy se stal známým jako George Voskovec. Do Spojených států poprvé odešel už v roce 1939 společně s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Osvobozené divadlo tehdy muselo skončit a pro trojici umělců bylo jasné, že v okupovaném Československu nemohou normálně pokračovat v práci.
Ve Spojených státech Voskovec během války působil mimo jiné jako scenárista a spolupracoval s americkým Úřadem pro válečné informace. Po válce se v roce 1946 vrátil do Československa a společně s Werichem obnovil Osvobozené divadlo, respektive Divadlo V + W. Jenže jejich společná etapa už neměla trvat dlouho.
Situace v USA se hodně zkomplikovala
Po komunistickém převratu v únoru 1948 Voskovec Československo znovu opustil. Tentokrát zamířil do Francie, kde pracoval pro UNESCO a založil American Club Theatre. O dva roky později se chtěl vrátit do Spojených států a obnovit tam svůj pobytový status. Tehdy se jeho život pořádně zamotal. V květnu 1950 totiž přiletěl do USA, ale přes imigrační kontrolu se nedostal.
Úředníci ho poslali na Ellis Island, kde byl držen za mřížemi a ploty kvůli podezření ze sympatií ke komunismu, což tehdy nebyla žádná legrace. „Nikdy mi neřekli, jaká vlastně byla obvinění proti mně a kdo je vznesl. Dodnes se mohu jen dohadovat,“ tvrdil. Jako jeden z důkazů proti němu byl používán dokonce film Svět patří nám z roku 1937.
Jiří Voskovec a Jan Werich ve voze Wikov 7 28 Sport
Voskovec pak svou situaci přirovnal k životu postavy z Kafkova románu – člověka, který je souzen, aniž mu někdo pořádně vysvětlí proč. New Yorker psal, že snad mělo jít o jakéhosi druhořadého politika, který ho nařkl ze sympatií ke komunismu. „Ach, ten – na jméně nezáleží – ten dokonce dokazoval, že jsme byli takoví bolševici, že se v našich filmech mluvilo rusky,“ okomentoval to Voskovec.
Čekání se táhlo, nikdo ho neposlouchal
Na ostrově pak strávil dlouhé měsíce. Nebyl klasickým vězněm v trestním smyslu, ale jeho pohyb byl omezený a o svém osudu neměl jasno. Samozřejmě nesměl chodit mimo určený prostor a v podstatě se mohl cítit jako ve vězení. O přijetí do Spojených států se vedla imigrační řízení a Voskovec se snažil dokázat, že žádným komunistickým sympatizantem není.
Jeho situaci komplikovalo i to, že byl v té době člověkem bez československého pasu. Měl francouzský cestovní dokument potvrzující status uprchlíka. Na první pohled tak imigračnímu úředníkovi nepřipadal jako někdo, kdo má za sebou významnou kariéru a kontakty v Americe. Čekání se táhlo, Voskovec četl, psal a snažil se zaměstnat. Dokonce začal pracovat na divadelní hře o králi Artušovi, protože hledal téma co nejvzdálenější vlastní situaci. Současně čekal na další slyšení a doufal, že se jeho případ konečně pohne.
Zlom přišel až po odvolání. Druhá komise nakonec dospěla k závěru, že jediný člověk, který proti Voskovcovi svědčil jako údajně prokomunistickému člověku, neměl pro své tvrzení dostatečné důkazy. Výpověď byla podle komise založena pouze na doslechu. Po téměř jedenácti měsících se Voskovec konečně mohl z Ellis Islandu vrátit na Manhattan. A tady začíná možná nejzajímavější část jeho amerického života.
12 Angry Men znamenalo zlom
Voskovcovi bylo pětačtyřicet let. V Československu byl známým divadelníkem a členem slavné dvojice V + W, jenže v Americe si musel svou pozici znovu vybudovat. Nešlo jednoduše navázat na to, co dokázal doma. Pomohl mu ovšem talent a také schopnost přizpůsobit se. Prosadil se na Broadwayi a začal získávat filmové i televizní role, v roce 1956 dostal cenu Obie za titulní roli ve hře Strýček Váňa.
Hrob Jiřího Voskovce a Jana Wericha na Olšanských hřbitovech v Praze
O rok později přišla role, která ho v Americe proslavila nejvíc. Sidney Lumet obsadil Voskovce do filmu 12 Angry Men, kde hrál porotce číslo 11. Po boku Henryho Fondy se objevil jako evropský přistěhovalec, který do americké poroty přináší vlastní zkušenost s demokracií a právem.
Z člověka, kterého ještě před několika lety americké úřady podezíraly z komunistických sympatií, se tak stal respektovaný charakterní herec. A nešlo jen o jeden film. Voskovec později hrál například ve filmech The Spy Who Came in from the Cold, The Boston Strangler nebo Somewhere in Time. Objevoval se také v televizi a dál pracoval v divadle. Celkem má podle dostupných biografických údajů na kontě 72 filmových rolí, přičemž pouze prvních pět pocházelo z českých filmů.
Socha Svobody a památná věta
Jeho americká kariéra přitom měla jednu zvláštnost. Voskovec si nikdy úplně nepřestal uvědomovat, že je člověkem odjinud. Jeho přízvuk mu sice komplikoval některé role, zároveň z něj ale udělal výrazného představitele evropských postav. Na zkušenost s Ellis Islandem navíc nezapomněl. Když se ho ptali, jestli někdy navštívil slavnou sochu Svobody, odpověděl: „Co bych tam chodil. Z okna jsem celých jedenáct měsíců koukal na její prdel.“
Tahle věta možná vystihuje Voskovce lépe než dlouhé životopisy. Z nepříjemné zkušenosti, která by jiného člověka mohla poznamenat na celý život, si dokázal udělat vlastní ironickou historku. Ještě předtím ale musel na Ellis Islandu čekat téměř rok na rozhodnutí, zda ho Spojené státy vůbec pustí na své území. Nakonec se tam usadil natrvalo, v roce 1955 získal americké občanství a postupně se stal hercem, kterého americké publikum znalo pod jménem George Voskovec.
Do Československa se už natrvalo nevrátil, zemřel v roce 1981 v Kalifornii ve věku 76 let. Z dnešního pohledu je přitom skoro neuvěřitelné, jak rozdílné kapitoly jeho amerického života byly. Nejprve přijel jako známý český umělec, potom strávil téměř jedenáct měsíců v imigrační internaci kvůli podezření z komunismu a nakonec se v Hollywoodu prosadil jako respektovaný charakterní herec.
Zdroje: autorský článek s využitím
