Článek
Když americká armáda 29. dubna 1945 vstoupila do bran koncentračního tábora Dachau, otevřel se před jejími vojáky obraz, který navždy změnil jejich pohled na válku i na lidskou povahu. Namísto vítězného osvobození je čekala scéna připomínající samotné peklo. Vyhladovělí a těžce nemocní vězni balancující mezi životem a smrtí, desítky rozkládajících se mrtvol rozházených po areálu a vagony plné lidských těl, která nestihli nacisté odstranit před útěkem. Šok, který američtí vojáci zažili, se během několika minut proměnil v nekontrolovatelný hněv a ten pak vyústil v jeden z nejkontroverznějších okamžiků závěru druhé světové války.
Dachau jako laboratoř nacistického teroru
Koncentrační tábor Dachau nebyl jen dalším nacistickým zařízením. Šlo o vůbec první stálý koncentrační tábor nacistického režimu, založený už v březnu 1933, pouhé týdny po Hitlerově převzetí moci. Původně měl sloužit především k internaci politických odpůrců, tedy komunistů, sociálních demokratů a dalších nepohodlných osob. Velmi rychle se však stal modelem pro celý pozdější systém nacistických táborů.
Tři ze čtyř kremačních pecí druhého krematoria v tzv. kasárnách X
Právě zde se formoval mechanismus teroru, který nacisté následně rozšířili po celé Evropě. Dachau se stalo výcvikovým centrem pro jednotky SS i dozorce z dalších táborů. Metody ponižování, fyzického násilí, psychického teroru i organizované likvidace lidí zde byly zdokonalovány a předávány dál.
V průběhu let se skladba vězňů dramaticky rozšířila. Do tábora byli posíláni Židé, Romové, homosexuálové, duchovní, svědkové Jehovovi, političtí odpůrci režimu, váleční zajatci i lidé označení za „asociální“. Dachau se postupně proměnilo v symbol nacistické perzekuce.
Tábor smrti v posledních měsících války
Ačkoliv Dachau nebylo primárně vyhlazovacím táborem jako Auschwitz-Birkenau nebo Treblinka, podmínky v něm byly natolik katastrofální, že se stal místem masového umírání. Vězňové čelili permanentnímu hladu, epidemiím, otrocké práci, lékařským experimentům i brutálním trestům.
V posledních měsících války se situace změnila v naprostou katastrofu. Do Dachau byli hromadně přesouváni vězni z evakuovaných táborů na východě, což vedlo k extrémnímu přeplnění. Infrastruktura přestala stačit, hygienické podmínky se zhroutily a táborem se šířil tyfus i další infekční nemoci. Denně umíraly stovky lidí.
Návštěva Heinricha Himmlera v Dachau
Když se fronta přiblížila, nacisté se snažili zahladit stopy. Tisíce vězňů byly vyhnány na tzv. pochody smrti, během nichž mnozí zahynuli. Přesto po nich v Dachau zůstaly tisíce mrtvých těl, která už nebylo možné skrýt.
Obrovský šok osvoboditelů
Američtí vojáci 45. pěší divize a 42. pěší divize, kteří k Dachau dorazili, byli zkušenými veterány. Viděli boje v Itálii i Francii, zažili smrt spolubojovníků a válečné hrůzy. Nic je však nepřipravilo na to, co nalezli za zdmi tábora.
Zvláštní otřes vyvolal vlak odstavený nedaleko areálu. Ve vagonech ležely stovky mrtvol vězňů, kteří zemřeli během transportu nebo byli zavražděni krátce před příjezdem Američanů. Uvnitř tábora pak vojáci nacházeli další mrtvé a umírající na každém kroku. Mnozí příslušníci americké armády později vzpomínali, že v ten okamžik přestali vnímat německé dozorce jako válečné zajatce. Viděli je pouze jako pachatele nepředstavitelného zločinu.
Masakr po osvobození
Krátce po obsazení tábora se část příslušníků SS vzdala. Podle pravidel válečného práva měli být zajati a předáni k výslechu. To se však v řadě případů nestalo. Rozzuření američtí vojáci začali některé z dozorců okamžitě popravovat. Nejznámější incident se odehrál u zdi v areálu tábora, kde bylo několik desítek příslušníků SS postaveno do řady a zastřeleno kulometnou palbou. Další byli zabiti jednotlivě v různých částech komplexu.
Historici se dodnes přou o přesném počtu mrtvých dozorců, ale většina odhadů se pohybuje mezi 30 až 50 zastřelenými příslušníky SS. Událost vstoupila do dějin jako masakr v Dachau. Americká armáda incident interně vyšetřovala, ale s ohledem na extrémní okolnosti nebyl nikdo z vojáků nakonec potrestán.
Vězni se mstili sami
Vedle amerických vojáků se do odplaty zapojili i samotní vězni. Ti, kteří byli ještě fyzicky schopní pohybu, napadali dozorce holýma rukama, holemi, lopatami nebo jakýmkoliv nástrojem, který našli. Pro mnohé šlo o první okamžik po letech bezmoci, kdy mohli udeřit zpět.
Památník koncentračního tábora Dachau - hlavní brána
Svědectví z osvobození Dachau popisují chaotické a extrémně násilné scény. Vězňové bili své někdejší trýznitele s brutalitou, která byla odrazem let utrpení, ponížení a ztráty blízkých. Američtí vojáci v mnoha případech nezasahovali. Někteří proto, že sami sdíleli touhu po odvetě, jiní proto, že byli natolik otřeseni, že situaci nedokázali nebo nechtěli kontrolovat.
Události v Dachau vyvolávají dodnes debatu mezi historiky i veřejností. Na jedné straně stojí argument, že šlo o emocionálně pochopitelnou reakci lidí konfrontovaných s nepředstavitelným barbarstvím. Na straně druhé však platí, že i váleční zločinci mají být souzeni podle práva, nikoliv popravováni bez procesu. Masakr v Dachau tak představuje temnou připomínku toho, že i osvoboditelé se mohou v extrémních podmínkách dopustit činů, které by za normálních okolností byly nepřijatelné.
Obyvatelé města Dachau pod tlakem reality
Po osvobození tábora přinutili američtí vojáci obyvatele nedalekého města Dachau projít areálem tábora a podívat se na důsledky nacistických zločinů. Mnozí tvrdili, že o skutečné povaze zařízení neměli tušení.
Historici však upozorňují, že otázka vědomosti civilního obyvatelstva zůstává složitá. I když nemuseli znát přesný rozsah hrůz, jen málokdo mohl zcela přehlédnout kouř z krematorií, zápach spalovaných těl, transporty vězňů a přítomnost rozsáhlého táborového komplexu.
Osvobození Dachau není jen příběhem o vítězství nad nacismem. Je také svědectvím o tom, co se stane, když člověk dlouhodobě systematicky ničí druhého člověka, a jak snadno se i osvobození mohou nechat pohltit touhou po okamžité odplatě. Masakr v Dachau ukazuje, že nacistická brutalita nezničila pouze své oběti, ale deformovala i samotný okamžik jejich osvobození. Tam, kde měl přijít triumf humanity, se objevila další krev.
Jak šel čas s táborem v Dachau
1933 – V Německu vzniká koncentrační tábor Dachau jako první stálý tábor nacistického režimu.
1938 – Po Křišťálové noci prudce narůstá počet židovských vězňů.
1939–1945 – Dachau funguje jako centrum nucené práce, represí a lékařských experimentů.
1944–1945 – Do tábora proudí tisíce vězňů z evakuovaných táborů, podmínky se dramaticky zhoršují.
29. dubna 1945 – Americká armáda osvobozuje Dachau.
29. dubna 1945 – Po odhalení hrůz v táboře dochází k popravám části příslušníků SS americkými vojáky i vězni.
Po válce – Události v Dachau jsou vyšetřovány, nikdo z amerických vojáků však není potrestán.
Zdroje: Autorský článek s využitím
