Článek
Válečné příběhy někdy působí až neuvěřitelně, protože jejich rozhodující okamžik trvá jen několik vteřin. John R. Fox měl v prosinci 1944 právě takový okamžik. Nebyl velitelem velké jednotky ani mužem, který by vedl útok proti nepříteli se zbraní v ruce. Jeho úkolem bylo něco jiného: z pozorovacího stanoviště sledovat bojiště a prostřednictvím rádia navádět americkou dělostřeleckou palbu. Tato role z něj v kritické chvíli udělala jednoho z nejnebezpečnějších mužů v celém prostoru. Fox totiž viděl německé jednotky přicházet a mohl jim přesně určovat, kam mají americká děla udeřit.
Byl prvním poručíkem u Cannon Company 366. pěšího pluku 92. pěší divize, přičemž působil jako předsunutý dělostřelecký pozorovatel u 598. polního dělostřeleckého praporu. 92. divize byla segregovanou afroamerickou jednotkou americké armády, která bojovala v Itálii. Fox přitom nebyl vojákem bez odborného zázemí. Vystudoval Wilberforce University, kde absolvoval také vojenský výcvik v rámci ROTC, a v roce 1941 získal důstojnickou hodnost.
Boj o Sommocolonia
Fox se na konci prosince nacházel v horské oblasti Serchio River Valley, kde leželo italské městečko Sommocolonia. Spojenecké jednotky zde čelily německému protiútoku. Situace se začala dramaticky měnit už během vánoční noci, kdy do města postupně pronikali němečtí vojáci převlečení za civilisty. Nad ránem už byla velká část Sommocolonie v jejich rukou. Kolem čtvrté hodiny začalo německé dělostřelectvo a následoval organizovaný útok pravidelných jednotek.
Američané byli výrazně přečísleni a jejich pěchota se musela stáhnout. Fox se však spolu s dalšími muži ze svého pozorovacího týmu rozhodl zůstat. Z druhého patra domu mohl sledovat pohyb německých vojáků a předávat souřadnice americkému dělostřelectvu. To byla zásadní výhoda. Dělostřelecká baterie za linií totiž nemusela nepřítele vidět. Potřebovala pouze dostatečně přesné údaje od pozorovatele. Fox tak mohl proměnit německý postup ulicemi v sérii konkrétních cílů pro americké granáty.
Kolem osmé hodiny ráno oznámil, že Němci jsou v ulicích a útočí ve velké síle. Začal proto požadovat další obrannou palbu. Jak se německé jednotky přibližovaly, Fox upravoval její dopad stále blíž ke své vlastní pozici.
Rozhodnutí, které už nešlo vrátit
Tady se jeho příběh mění z nebezpečné bojové mise v mimořádný příklad vědomé sebeoběti. Fox neměl iluzi, že by mohl z obklíčení jednoduše uniknout. Němci postupovali přímo k jeho stanovišti a jeho pozorovací tým se ocital v pasti. Přesto pokračoval v navádění palby a Americké granáty dopadaly stále blíž. Když Fox požadoval další posun palby, muži na druhé straně rádiového spojení si uvědomili, co jeho rozkaz znamená. Další korekce už měla přivést dělostřelecké granáty přímo na jeho stanoviště.
Fox byl na nebezpečí upozorněn, přesto na svém požadavku trval. Podle oficiálního záznamu americké armády věděl, že poslední úprava znamená palbu přímo na jeho pozici, a přesto trval na jejím provedení, protože ji považoval za jediný způsob, jak zastavit útočící vojáky. Jeho poslední rádiová zpráva se později stala nejznámější větou spojenou s jeho činem: „Fire it! There’s more of them than there are of us. Give them hell!“ Národní muzeum americké armády i National Park Service tuto komunikaci uvádějí ve svých materiálech o Foxovi.
Poté americké dělostřelectvo skutečně zasáhlo prostor jeho pozice. Fox zemřel spolu s dalšími muži ze svého týmu. Když spojenecké jednotky později získaly Sommocolonii zpět, bylo v okolí jeho stanoviště nalezeno také přibližně sto mrtvých německých vojáků. Foxův čin tak významně přispěl ke zpomalení německého postupu a poskytl americkým jednotkám čas k reorganizaci a obnovení obrany.
Nebyla to jen „sebevražedná salva“
Na Foxově příběhu je zajímavé právě to, že jeho rozhodnutí nelze jednoduše vysvětlit jako bezhlavé hrdinství. Z vojenského hlediska šlo o velmi chladný výpočet. Dobře věděl, že jeho pozice má hodnotu pouze tehdy, dokud může pozorovat a navádět palbu. Jakmile ji Němci obsadí, ztratí Američané nejen jednoho důstojníka, ale také pozorovací bod, který umožňoval účinně zasahovat postupující jednotky. Jeho vlastní poloha se proto v určité chvíli změnila z útočiště v cíl.
Rozhodující otázkou nebylo, zda Fox přežije. V okamžiku posledního rozkazu už byla pravděpodobnost jeho přežití mimořádně malá. Šlo o to, zda jeho smrt může mít větší vojenský význam než jeho pokus o únik. Odpověď, kterou zvolil, byla jednoznačná. Navíc jeho rozhodnutí nebylo jen gestem. Americké dělostřelectvo skutečně dokázalo způsobit německým jednotkám značné ztráty a především zpomalit jejich postup. Palba vedená Foxem přispěla k tomu, že se mohli další spojenečtí vojáci a italští civilisté dostat z nebezpečné oblasti.
Zajímavé je také svědectví Rothackera Childse Smithe, příslušníka 366. pluku. Smith byl 26. prosince zraněn americkou dělostřeleckou palbou, aniž tehdy věděl, že ji na vlastní pozici nechal navést právě Fox. Teprve později se dozvěděl, co se stalo. Jeho vzpomínky jsou dnes součástí Veterans History Projectu Knihovny Kongresu.
Památník držitele Johna R. Foxe v italské Sommocolonii, který zemřel 9. prosince 1944
Na Medal of Honor čekal přes půl století
Foxův čin byl během války oceněn Distinguished Service Cross, tedy druhým nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním za mimořádné hrdinství. Na Medal of Honor, nejvyšší vojenské vyznamenání Spojených států, však jeho příběh čekal ještě více než půl století. Důvod nesouvisel s tím, že by jeho čin byl zapomenut. Šlo o širší problém, který se týkal afroamerických vojáků druhé světové války. Po válce neexistoval mezi afroamerickými příslušníky amerických ozbrojených sil žádný držitel Medal of Honor za druhou světovou válku. Následná armádní revize dospěla k závěru, že některým vojákům bylo toto nejvyšší ocenění neprávem odepřeno.
V roce 1997 proto prezident Bill Clinton posmrtně udělil Medal of Honor sedmi afroamerickým vojákům z období druhé světové války. John R. Fox byl mezi nimi. Jeho rodina převzala vyznamenání více než padesát let po jeho smrti. Jeho příběh není pouze vyprávěním o muži, který nechal vystřelit na vlastní pozici. Je také připomínkou toho, jak fungovalo dělostřelecké navádění, jakou cenu měl předsunutý pozorovatel a jak se na bojišti někdy rozhoduje během několika vteřin mezi vlastním přežitím a záchranou ostatních.
Fox měl možnost pokusit se uniknout, ale místo toho zůstal na místě, dokud mohl být užitečný. A když se jeho vlastní stanoviště stalo posledním místem, odkud mohl zastavit protivníka, změnil ho v cíl. V tom spočívá nejtvrdší stránka jeho příběhu: Fox neudělal něco, o čem by nevěděl, že ho může stát život. Udělal to právě proto, že věděl, co další salva znamená.
Časová osa života a smrti Johna Roberta Foxe
18. května 1915 – John Robert Fox se narodil v Cincinnati v Ohiu.
1941 – Po studiu na Wilberforce University a vojenském výcviku získal důstojnickou hodnost v americké armádě.
1944 – Fox sloužil u 366. pěšího pluku a působil jako předsunutý pozorovatel u 598. polního dělostřeleckého praporu. Jednotka byla nasazena v Itálii.
25. prosince 1944 večer – Němečtí vojáci začali pronikat do Sommocolonie, někteří převlečení za civilisty.
26. prosince 1944, kolem 4:00 – Německé dělostřelectvo zahájilo silnou palbu a následoval organizovaný útok.
26. prosince 1944, kolem 8:00 – Fox oznámil, že německé jednotky jsou v ulicích a útočí ve velké síle. Začal navádět americkou obrannou palbu.
Dopoledne 26. prosince 1944 – Němci postupovali k Foxovu stanovišti. Fox nechával dělostřeleckou palbu posouvat stále blíž ke své pozici.
26. prosince 1944 – Po upozornění, že další korekce přivede palbu přímo na jeho pozici, Fox požadoval o její provedení. Dělostřelecký úder zabil Foxe a přibližně sto německých vojáků.
Po znovudobytí Sommocolonie – Spojenci nalezli Foxovo tělo v prostoru jeho stanoviště. Jeho čin byl hodnocen jako významný pro zpomalení německého postupu.
13. ledna 1997 – Prezident Bill Clinton posmrtně udělil Medal of Honor sedmi afroamerickým vojákům druhé světové války; mezi nimi byl i John R. Fox.
Zdroje: autorský článek s využitím
