Článek
Když osmanský sultán Mehmed II. přitáhl na jaře 1453 ke Konstantinopoli, nepřijel jen vyplenit bohaté město. Chtěl ho získat pro sebe. Metropole na Bosporu ležela mezi Evropou a Asií a její poloha měla cenu zlata. Navíc představovala poslední velkou baštu Byzantské říše, která kdysi ovládala rozsáhlá území kolem Středozemního moře. Teď jí zůstávalo hlavně samotné hlavní město a několik menších držav.
Město, které bylo připravené
Konstantinopol se přitom nedala dobýt snadno. Její pozemní hradby nechal ve velkém rozsahu vybudovat císař Theodosius II. v 5. století. Po staletí odolávaly útokům armád, které město obléhaly, a právě díky nim se Konstantinopol dokázala ubránit i v dobách, kdy se říše ocitala na pokraji zhroucení. Útočník musel překonat příkop, vnější opevnění a mohutnou vnitřní zeď. Obránci navíc mohli z věží a hradeb ostřelovat vojáky, kteří se pokoušeli dostat blíž.
Mehmed II. dobře věděl, že obyčejný útok by mohl skončit katastrofou. Proto si přivezl zbraň, která měla obranu změnit: těžká obléhací děla. Jejich koule dokázaly při opakovaných zásazích rozrušovat kamenné zdi, které dříve útočníci překonávali jen s obrovskými ztrátami. Ani tak ale nebylo předem rozhodnuto. Na hradbách stáli muži odhodlaní udržet město za každou cenu a jejich velkou výhodou bylo, že se bránili za pevnými zdmi.
Mapa obléhání Konstantinopole v roce 1453
Děla budila respekt ještě před prvním výstřelem
Na výrobě obřích děl se podílel slévač známý jako Urban neboli Orban. Podle tradičního vyprávění nejprve nabízel své služby Byzantincům, ti si ale nemohli dovolit zaplatit jeho požadovanou odměnu. Mehmed II. mu peníze poskytl. Zda celý příběh proběhl přesně tak, jak ho popisují pozdější prameny, není jisté. Výsledek je ovšem známý: osmanská armáda měla k dispozici těžké zbraně určené k ničení opevnění.
Největší děla vážila mnoho tun a jejich přeprava byla pořádná dřina. Museli je táhnout lidé i zvířata, cesta se připravovala předem a přesun zabíral dlouhé dny. Ani samotná střelba nebyla jednoduchá. Nabíjení trvalo dlouho a hlaveň se musela mezi výstřely ochlazovat. Přesto dokázaly tyto zbraně napáchat škody, které by ještě o několik generací dříve byly jen těžko představitelné.
Osmanské dělostřelectvo začalo hradby ostřelovat v dubnu. Zdi dostávaly zásah za zásahem a postupně se v nich objevovaly trhliny i větší průlomy. Obránci přitom nemohli jen čekat, až se útočníci dostanou dovnitř. V noci opravovali poškozená místa, nosili kamení a vyplňovali mezery sutí a dřevem. Ráno pak často museli sledovat, jak další ostřelování jejich práci znovu ničí.
Byl to vyčerpávající kolotoč. Každý den ubývaly síly a na opravy nebylo dost materiálu ani mužů. Obránci přesto dokázali osmanský postup zpomalovat celé týdny. Mehmed potřeboval víc než jen děla. Musel najít způsob, jak obránce přetížit a zaútočit tam, kde už nebudou schopni udržet pozice.
Freska Obležení Konstantinopole, klášter Moldovița
Lodě, které se objevily tam, kde je nikdo nečekal
Velký problém představoval také Zlatý roh, přístavní záliv chráněný řetězem nataženým přes jeho vstup. Byzantinci tím bránili nepřátelským lodím proniknout do přístavu a ohrozit město z další strany. Několika křesťanským lodím se navíc podařilo dopravit do Konstantinopole zásoby, což obráncům alespoň na chvíli zvedlo náladu.
Mehmed II. se však nehodlal spokojit s tím, že jeho loďstvo zůstane před překážkou. Nařídil proto přepravit část lodí po souši přes kopec a spustit je do Zlatého rohu. Plavidla se přesouvala po připravené trase, pravděpodobně na dřevěných konstrukcích a válcích. Přesné podrobnosti operace se v historických líčeních liší, ale její účinek byl jasný: osmanské lodě se dostaly do přístavu, který měl být před nimi uzavřený.
Pro obránce to byla nepříjemná zpráva. Už tak měli málo mužů a teď museli hlídat další úsek městské obrany. Každý voják, kterého přesunuli jinam, mohl chybět na hradbách, kde osmanská děla dál rozbíjela kamenné zdi. Sultán tak nutil protivníka rozdělovat síly, zatímco jeho vlastní armáda měla početní převahu.
Byzantský císař Konstantin XI. mezitím stále doufal, že se podaří získat pomoc ze zahraničí. Několik západních bojovníků se do obrany zapojilo, ale žádná dostatečně silná armáda, která by obléhání zvrátila, nedorazila. Konstantinopol zůstávala prakticky sama.
Poslední ráno Byzantské říše
Na konci května už bylo jasné, že obrana dlouho nevydrží. Mehmed II. nařídil rozhodující útok na 29. května 1453. Osmanská armáda zaútočila v několika vlnách. První oddíly měly obránce zaměstnat a vyčerpat, po nich nastoupili další vojáci. Nakonec se do boje zapojili také janičáři, sultánova elitní pěchota.
Část scény obléhání města v roce 1453
Nejhorší situace nastala v místech, kde dělostřelectvo předtím poškodilo hradby. Obránci se snažili průlomy udržet, ale jejich možnosti byly omezené. Zásadní ránu jim zasadilo zranění janovského velitele Giovanniho Giustinianiho, jehož muži patřili k nejdůležitějším oporám obrany. Když byl odveden z bojiště, část jeho vojáků se stáhla. Obrana se začala hroutit.
Osmanským jednotkám se podařilo proniknout do města. V ulicích následovaly boje a mezi obyvateli vypukl chaos. Císař Konstantin XI. podle historických zpráv odmítl město opustit a zahynul během závěrečného střetu. Jeho tělo se však nepodařilo s jistotou identifikovat, a proto se kolem jeho smrti později objevily různé legendy.
Po dobytí Konstantinopole následovalo plenění, při němž byli lidé zabíjeni, zajímáni a odváděni do otroctví. Část obyvatel hledala útočiště v chrámech, včetně slavné Hagie Sofie. Pro místní obyvatele to nebyla jen změna panovníka. Znamenala násilí, ztrátu domovů a konec světa, který znali po celé generace.
Město změnilo majitele i dějiny
Mehmed II. získal to, o co usiloval. Konstantinopol se stala centrem jeho říše a sultán později vešel do dějin s přízviskem Dobyvatel. Hagia Sofia byla přeměněna na mešitu a město začalo dostávat novou podobu. Byzantská říše, která navazovala na východní část Římské říše, přestala existovat.
Pád Konstantinopole se často uvádí jako jeden ze symbolických mezníků mezi středověkem a novověkem. Nebyl to ale jediný okamžik, který by ze dne na den změnil celou Evropu. Obchodní cesty, politické poměry i šíření vzdělanosti se proměňovaly postupně. Někteří řečtí učenci odešli do Itálie a přispěli k zájmu o antickou literaturu a filozofii, který už tam měl své kořeny.
Ještě důležitější byl vojenský vzkaz, který obléhání vyslalo. Mohutné hradby už nebyly zárukou, že město odolá každému útoku. Dělostřelectvo postupně měnilo způsob vedení válek a panovníci museli přizpůsobovat obranu nové technice. Konstantinopol ovšem nepadla jen kvůli obřím kanónům. Rozhodla také početní převaha Osmanů, kontrola okolních vod, nedostatek posil a vyčerpání obránců.
Město, které po staletí odolávalo nepřátelům, tak nakonec podlehlo armádě, jež dokázala spojit nové zbraně s promyšlenou strategií. Dne 29. května 1453 skončila jedna z nejvýznamnějších kapitol evropských dějin. Konstantinopol však žila dál, tentokrát jako hlavní město osmanské říše.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.worldhistory.org/article/1180/1453-the-fall-of-constantinople/
https://academic.oup.com/book/62441
https://www.historytoday.com/archive/fall-constantinople
https://www.historyofwar.org/articles/battles_constantinople1453.html
https://www.bbc.co.uk/programmes/p0038×bd
